Narodil jsem se v r. 1957 a tak mne celá ta doba nemohla minout. Napřed jako 11 letého kluka, později už jako vysokoškolského studenta. Oboje stálo za to.
Kapitola první - srpen 1968 téměř jako Foglarovka
Inu, jaké bezprostřední vzpomínky může mít 11 letý kluk?
Politické určitě ne.
Osobní? Tak trochu dobrodružné.
Byl jsem v té době již víc jak dva roky pražský vyděděnec - přesněji Pražák "násilně" rodiči vystěhovaný do Krušných hor. Neberte to ovšem doslovně. Nic násilného v tom nebylo. Otec musel ze zdravotních důvodů změnit zaměstnání a jet na zdravý vzduch. A tak jsme se stěhovali.
Mezitím se bratr stihl oženit a protože neměl kde bydlet a my jsme pražský byt držet museli, tak se do něj na pár let nastěhoval. A to bylo přesně v roce 1968.
A rodinná rada rozhodla, že srpnové prázdniny pak strávím v Praze.
Abych se přiznal, vůbec už si nevzpomínám, jak jsem ten čas trávil. Možná navštívil pár starých spolužáků, určitě jsem chodil do kina, které jsem měl doslova přes ulici; jistě jsem se chodil dívat v neděli na fotbal, protože bratr hrál aktivně za místní oddíl...
Vše bylo normální, žádná velká dobrodružství se nekonala - ani jsem po nich příliš netoužil. Byl jsem typický knihomol.
Až jednoho večera přišel bratr z práce a zahlásil:
"Nikdo nikam nechodí a ty Martine, ne aby ses díval z okna. Je tam nebezpečno. Jsou tu ruský vojáci. To by tě třeba i zastřelili."
No teda! Rázem z obyčejných prázdnin bylo neuvěřitelné - dobrodružství!
Který 11 letý kluk, zejména tehdy, ovšem doceňoval význam těch slov...
Spal jsem na gauči zrovna pod oknem. Přitom večerní vyhlížení skrze zavřené okno bývala moje záliba: pozorovat večerní život... kdo a kdy jde.
A najednou tohle pozorování dostalo příchuť nebezpečí!
Vzpomínám si doslova, že jsem ležel na gauči pod prošívanou dekou. Skrze závěsy mi na ni padalo světlo pouliční lampy, která je na to místě dodnes. V tom bytě totiž nyní bydlím já.
Ležel jsem dost napjatě a protože jsem nemohl pozorovat, tak jsem naslouchal zvukům, které ke mně doléhaly.
Či spíše nedoléhaly. Město bylo podivně ztichlé.
Slyšel jsem svůj vlastní dech.
To osvětlené přítmí, to podivně strnulé napjaté ticho - to vše mělo najednou silnou atmosféru knížek Jaroslava Foglara, které v té době začaly znovu vycházet a které jsem hltal jakmile vyšly. Dobrodružství v Zemi nikoho bylo pojednou tím románem, který jsem v té době prožíval.
A pak, pojednou do toho všeho vtrhl ostrý zvuk.
Ulicí se protáhlo auto.
Neodolal jsem. Jak by ne! Přeci jen jsem rychle vykoukl aspoň poodhrnotou škvírou závěsů v ztemnělém pokoji.
Byl to ruský vojenský gazík!
Padl jsem na pohovku se zatajným dechem.
Takže to byla pravda!
Nebezpečí...
A druhý den ráno se začaly dít nové a nové věci; ven jsem směl tak maximálně do toho kina, aby mne po týdnu bratr odvezl zpátky k rodičům. Nahonem, na otočku, ani se nezdržel...
Odjel a s ním odjíždělo z mého dětství vše, co od té doby "normalizace" pro mne odnášela.
Knížky Jaroslava Foglara a Rychlé šípy, kreslíře Jaroslava Maláka a Karla Frantu, seriál Kopyto a Mňouk Miroslava Švandrlíka a časopis Větrník (před tím a později Pionýr), jiné oblíbené spisovatele jako Jan Vladislav, Z. K. Slabý, Vojtěch Zamarovský, Karel Ryska... dětské filmy s Jaroslavem Víznerem a jeho detektivem, který se jmenoval jako já, tedy Martin...
Taky se ve mně něco zlomilo a poněkud podivně a trpce se ze mne vytrácelo nadšení pro vše ruské, pro učení se ruštiny...
...a protože "odříkaného chleba největší krajíc"... o osm let později jsem odešel studovat vysokou školu do Moskvy!
Kapitola druhá - srpen 1968 jako "výtah na popraviště"
Psal se rok 1980. Studoval jsem čtvrtým rokem filmovou režii na moskevské filmové univerzitě VGIK a definitivně si zyvkal na to, že jsem v očích sovětských soudruhú politický vyvrhel, odpadlík a kontrarevolucionář... Sice jsem byl tzv. vzorný a poslušný student, nikdy jsem neprovokoval, ale, "soudruzi, kontrarevoluce nespí!"
A tak jsem byl neustále pod politickým i společenským dozorem ideologů vysokoškolského filmového institutu, spolu s ostaními více jak třiceti Čechoslováky, kteří tam od poloviny 70. let studovali.
Rusko, Moskvu jsem si nevybral. Filmovou školu ano. A bylo mi jedno, kde budu studovat. Tak jsem tehdy v r. 1975 v předposledním ročníku gymnázia na jaře kývl na možnost studia filmové režie v zahraničí. Že to byla Moskva mi bylo jedno, byl bych snad studoval i v pekle... což svým způsobem nemělo od pekla daleko.
Připravované memoáry ze studií, aktuálně v počtu 80 stran, budou výživné a místy i zábavné čtení.
V tomto případě mi ale do smíchu nebylo.
Ve čtvrtém ročníku už jsme měli jen minimum předmětů a přepdokládalo se hlavně, že se připravujeme na natočení absolventského filmu pro 5. ročník.
Bohužel, z toho minima všemu dominoval předmět Vědecký komunismus, zakončovaný státnicí! To jsem ještě netušil, že ji budu skládat zrovna v den mých narozenin.
A počátkem druhého semestru onoho čtvrtého ročníku profesorka Vědeckého komunismu diskutovala s námi o tématu naší seminární práce.Tedy prodiskutovávala to se všemi až... až na mne:
"A Martin nám jako Čech udělá seminární práci na téma Pražské jaro 1968."
- - -
Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.
Co teď? Zvažoval jsem všechny možnosti.
- Odmítnout to, to by byl rovnou konec.
- Přemýšlel jsem zoufale, co dál. Pochlebovat příchodu "spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy" jak se tehdy říkalo... no to se ve mně všechno příčilo. A navíc bych byl za blázna. A ideologického kreténa, protože všichni věděli o co šlo.
- A otočit to a udělat z toho agresi potlačujcí demokracii - to už jsem si rovnou mohl zabalit kufry a jet domů.
Tohle téma byla prostě šibenice.
Přemýšlel jsem, přemýšlel a pak jsem si řekl, že uvidím. Na napsání práce jsem měl asi dva měsíce. A rozhodl se že toho využiji aspoň pro tuto chvíli.
A nechal jsem si napsat na děkanátu speciální žádanku pro Knihovnu zahraniční literatury v Moskvě.
V této knihovně měli vše. V té době jsem už, mimo jiné díky zkušenějším a znalejším spolužákům, měl přečteného Milana Kunderu, Ladislava Mňačka, Pavla Kohouta, hry Václava Havla... tedy vše, co bylo u nás na indexu. Až...
...až na dobové noviny a časopisy, které se v Knihovně zahraniční literatury skrývaly ve speciálním oddělení, tzv. pátem patře - kde se půjčovalo jen na základě zvláíštních žádostí a jen k tématu.
A tady jsem se právě prokázal s onou žádankou, aby mi pro účely seminární práce z vědeckého komunismu byly zpřístupněny materiály z let 1967-1968 tákajícé se Československa.
Řeknu vám, měli tam všechno a víc než všechno.
Konečně jsem si přečetl Dva tisíce slov.
Konečně jsem na vlastní oči četl
- Reportéra
- Literární noviny (Listy)
- Lidová demokracie (původně chybně "Lidové noviny" - viz diskuse)
- a jiné, včetně "kontrarevoltujícího" Rudého práva
Nedokázal jsem se nesmát tehdejším zejména kresleným vtipům v časopise Dikobraz. Při chápání té vší dobové tragičnosti to bylo aspoň něco odlehčujcího.
A stále jsem přemýšlel kudy kam. Dobovým vtipům by se v rámci seminárky asi nesmáli...
Konečně, konečně jsem objevil článek v časopsie Reportér, který mi hodil záchranné lano!
Byl to článek týkající se výčtu transparentů na 1. máje. A z něho jsem udělal osu své seminární práce a pojednal to celé jako přehlídku dobových reálií a faktů... aniž by se musel uchylovat k hodnocení a pochlebování. Citoval jsem přeci jen dobové zdroje, ne?
Co tam všechno bylo už si ani nepamatuji. Jen vím, s jakou skrytou chutí jsem na semináři pak četl poznámku:
"Heslo Ať žije Sovětský svaz! - ani jednou".
Dotyčná profesorka nebyla na hlavu padlá. Věděla, že jsem z toho všeho dokonale vykličkoval. Sběrný material byl bohatý, zajímavý a mnohé z toho ani ona neznala. A tak jak moji práci, tak i moji taktiku ocenila na výbornou.
A co víc.
Přišel den státní zkoušky.
Seděl jsem na potítku a doslova se potil.
"Tak co, jak to jde?" přišla ke mně po tichu ona profesorka.
"Tu první otázku umím, ale to druhé jsem ani nečetl," vsadil jsem vše na jednu kartu.
Druhou otázkou totiž bylo stěžejní Leninovo filozofické dílo "Materialismus a empiriokriticismus"! Jenže jaksi v rámci studia jsem se k ní jaksi nedostal. Klepal jsem se jak zareaguje, byla známá svou přísností. Čekal jsem, že mne "popraví".
"Nějak to uděláme,"
Nevěřil jsem svým uším.
A skutečně. Odpověděl jsem první otázku, ani už nevím co to bylo... a téma jsem znal. A pak profesorka, aniž hnula brvou, převzala slovo:
"Myslím, že by byla jen ztráta času, aby student odpovídal ještě na druhou otázku... Evidetně to umí. I referát měl na výbornou," připomněla a mně to zapálilo.
A tak jsem za to, že jsem tehdy v referátu o Pražskm jaru 1968 neztratil tvář, dostal k 23. narozenínám dárek - výbornou ze státní zkoušky z Vědeckého komunismu. A tím se mi otevřela cesta k natočení absolvenstkého filmu i k úspěšnému absolutoriu vysoké školy.
Ale nemyslete si, že i pak to bylo všechno jednoduché.
Připomněl jsem si tyto okamžiky zejména, když jsem se pak telefonicky hlásil personálnímu náměstkovi jako budoucí zaměstnanec Státního filmu Filmového studia Barrandov, na pozici asistent režie - tak jak to zařídilo s umístěním tehdejší Ministerstvo školství.
"Dobrý den, já jsem ... víte na základě Ministerstva školství, ten ze VGIKu," začal jsem rozhovor.
A ve sluchátku se ozvalo:
"A to se mám kvůli tomu POSRAT nebe co?"
A tak jsem nastoupil. Navzdory srpnu 1968, navzdory absolutoriu VGIKu - což také sehrálo svoji roli v mé pracovní kariéře... a poněkud negativní... Musel jsem zatnout zuby a tvrdě makat, chtěl-li jsem dále uspět a mít vůbec šanci na samostatnou režii. Což se mi v r. 1986 podařilo částečně a v r. 1991, před zánikem Státního filmu, téměř definitivně.
Ale to celé už je, jak praví Kipling, jiný příběh. (opraveno z "Kypling")
