Spadněte ze židle na zem tak, abychom se tomu všichni zasmáli.

Nemyslím, že bych našel lepší titul pro toto pojednání o autorském humoru. Zejména proto, že si mnozí osvojují rozhodovat, co že to ten humor vlastně je. Aneb, ohlas na Josefa Prouzu a hlavně jeho diskutující.

Pustit se na pole humoru je vždycky odvaha.

A pustit se do humoru mezi blogery? Máte pro to nějaké vhodné slovo?

Kolega bloger Josef Prouza se pustil dokonce do autorského humoru: "Hrst obrazových vtípků o Zlatou mříž ministra vnitra". Klobouk dolů před jeho odvahou. A ještě větší úcta, že se o to pokusil tváří v tvář blogerské obci.

Však to také v diskusi od některých účastníků drbna-klubu jaksepatří schytal.

Kdepak, my Češi a tolerance!

Hlavně, když jsme my přesvědčeni, že my máme pravdu a musí to jít všechno podle nás!

Než se ale admini rozhodnou přesunout tento blog do sekce "HydePark", vězte, že mi nejde ani tak o blogerské záležitosti, jako spíše o humor jako takový.

Tím nemám zrovna na mysli humor pouze politický, do kterého se pan Prouza pustil.

My dříve narození máme zcela jistě v paměti humorné kresby publikované pod zkratkou BaPe. Také se nelibily každému a všem. Ale tak bych mohl mluvit třeba o Kantorkovi, Jiránkovi, Renčínovi, Vyčítalovi, Nepraktovi... jak chcete, aby ten výčet byl dlouhý? Dneska se v aukcích prodává na Aukru i ten BaPe.

Zkrátka a dobře: humor.

• "Nutno se dobrati, čemu se lze smáti. A následuje veselý... co? No?"
• S
• M
• Í
• CH!

To je více méně citát z filmu Šíleně smutná princezna.

Hledat zrnko pravdy v tom pro vás jistě nemusím. Hlavně mi netvrďte, že ten či onen humor je blbý. A to jen proto, že Vy se mu nesmějete.

Přidám ještě jeden drobný exkurs. Zase se musím obrátit k paměti národa, tedy ke své generaci. Nám stačí jen pronést Ein Kessel Buntes. Byl to velký revuální pořad produkovaný televizí NDR, tedy socialistické části Německa, pod vlivem Sovětského svazu. Svoji roli tu původně měli také "Tři dialektici", kteří provozovali humor. Doslova provozovali. Byla to jaksi zakázková politická satira. Potud by to bylo "historicky" do jisté míry v pořádku. Pořad se vysílal i u nás, často živě, neboli přímým přenosem, jak se tehdy říkalo. JENŽE: Češi mají jiný druh humoru než Němci! Dodnes obdivuji Jiřího Šrámka, který tehdy dokázal ty dialogy aspoň zčásti přetlumočit a převést do českého humoru tak, aby se zasmál i český divák.

Proto mi přijdou některé výtky vůči panu Prouzovi nekorektní.

Sebekriticky přiznávám, že i já se občas dopouštím podobných výlevů. Nicméně se vší odpovědností prohlašuji, že v tom případě mám pravdu já a nikdo jiný!

Samozřejmě si dělám legraci. V daném případě ze sebe.

Jan Werich pronesl: "Někdy se na sebe dívám do zrcadla a říkám si  No, no, no, no... Všimněte si, jak jsem tolerantní."

Měi bychom se dívat na sebe občas do zrcadla všichni.

Možná bychom si lépe rozuměli a méně se "rozdělovali". A více bychom našli odvahu se tu a tam zasmát nějakému autorskému vtipu nebo aspoň, postavit se k tomu tolerantně a nehrát si na vševědoucího.

A abych nezapomněl, k tomu zvláštnímu názvu. Ten se váže k historkám z Národního divadla. Úžasným způsobem je vypravoval Bohumil Bezouška. V jedné z nich vzpomínal na režiséra Karla Hugo Hilara. A ten se v Bezouškově vyprávění proslavil režijním požadavkem, který jsem v názvu použil.

Závěrem pak ocituji ještě větičku z filmu Pohani z Kumerova:

"Humor, humor, humor jen humor."