Možná vás to překvapí: jsou mezi námi. Mnohdy je ani neznáme a nevíme o jejich životě bez rodičů, bez rodin. Nejosamocenější jsou pochopitelně o vánočních i jiných svátcích. Jsou na celém světě, nejen v Sýrii nebo u nás.
Možná vás to překvapí, ale začnu filmem inspirovaným skutečnými událostmi: Vlak sirotků (Orphan Train, 1979) - a sice pod pozitivnějším názvem "Vlak naděje". Promítal jsem ten film kdysi v rámci vysílání dnes již neexistujícího filmového kabelového kanálu. A i když u nás běžela jen zkrácená verze z jejího začátku mne mrazilo, zbytek byl dobrodružný i dojemný. V polovině 19. století vznikla myšlenka: sirotky z New Yorských ulic shromáždit do vlaku a umístit je do rodin na americkém západě. A začátek filmu? Obraz drsné reality tehdejší Ameriky, raději nevzpomínat.
Mnohem pozitivnější bylo v polovině 90. let mé setkání s Helenou Růžičkovou a její nadací pro děti. Úzce spolupracovala s jedním sirotčincem. Pak své aktivity přesunula, tuším do severních Čech. Pomáhala těm, kteří již "vyrostli" z dětských domovů a začínali svůj život ve startovních bytech. Vím, že pro tyhle děti dělala opravdu hodně a kompenzovala si tím nemožnost kontaktu s vlastními vnoučaty.
Další můj takový kontakt se sirotky byl bezprostřední. A to když kamarád s manželkou uvažovali o tom, že si vezmou do péče jedno dítě. Dokonce jsem byl párkrát pozván na návštěvu... Bohužel to celé pak nevyšlo; i když ono dítě jsem pak jednou náhodou potkal i v dospělém věku.
Což bylo trochu zvláštní setkání, protože jsem očekával jakési výčitky apod. K mému překvapení jsem se setkal s emocionálně vyhaslou bytostí... ve smyslu vytváření si stálejších citových vazeb. Když jsem o tom později mluvit s mými známými, řekli mi, že o tomto problému již věděli v onom dětském věku. A že to byl jeden z důvodů, proč jim nedoporučili "pěstounskou péči". Zážitky z dětství byly tak ovlivňující, že to prostě nezvratně poškodilo sociální psychiku. Více detailů po mně nechtějte, i když je znám.
Ať tak nebo onak, sirotky a děti z dětských domovů mi začal Osud přinášet do života častěji.
Ne, nesetkal jsem se se sirotky ze Sýrie... či jiné takové země, kde je tzv. rodové zřízení a pak se o sirotky skutečně stará příbuzenstvo. Nepotřebují sirotčince. - Uvědomme si, že se jedná o původně o národy, kde přežití bylo opravdu otázkou boje o zachování rodu. Jaképak odkládání dětí?
Ostatně i můj otec a jeho sourozenci byli "rozebráni" příbuznými, když samotní rodiče zemřeli v 1. světové válce. Jen aby nemuseli jít do sirotčince. Tehdy to i v našich zemích zkrátka bylo "normální", pokud se příbuzní mohli o sirotky postarat.
Ovšem naše globalizující se civilizace...
Znáte SOS dětské vesničky? Je to pokus jak překonat syndrom sirotčinců, nazývaných ovšem Dětský domov. Jejich boom byl u nás někdy v 70. letech minulého století. A fungují dodnes.
Nevím, jaké máte zkušenosti vy... ale postupně jsem se naučil poznávat, že jako vždy - všechno je v lidech. A pokud nedojde skutečně k nezvratným deformacím, dá se vždy alespoň částečně něco dělat.
Bohužel to někdy vyžaduje jisté opatrovnictví, neustálou kontrolu a dávat zbůhdarma důvěru se příliš nevyplatí, jak jsem se dokonce jednou přesvědčil i v osobním životě.
To jsem ještě netušil, že mi Osud přivede do cesty kamaráda, který působil přímo jako vychovatel sirotků. Ovšem nikoli u nás, ale v Rusku. Ty podmínky tam, dokonce i v hlavním městě, nebyly příliš růžové... Na druhou stranu, když někdo našel tu sílu, že dokázal děti vhodně motivovat, výsledky byly neuvěřitelné. Stejně jako v tom "Vlaku naděje".
A tak mi dovolte uzavřít tuto poněkud nostalgickou úvahu tím veselejším. V jednom nejmenovaném zapadlém ruském městě se před mnoha lety jeden muzikant pustil do hudební práce se sirotky. Výsledkem je několik hudebních skupin, z nich vzešlá jedna popová hvězda a hlavně desítky písniček, interpretovaných právě těmito talentovanými sirotky. Jak to vypadá? Na tomto odkazu youtube najdete ukázku z roku 2001, jedné takové skupiny. A nedivte se tomu, jak vypadají. Vymlácené zuby a pod. I to je prostě realita... a jakýsi rozpor na truc tomu, jak takoví sirotci žijí a jakými se mohou stát, když se jim někdo skutečně věnuje.
Naštěstí existuje dnes i řada projektů nejen charitativního charakteru, nejen v tomto čase vánočním - což je hlavní důvod, proč jsem napsal tento článek. A nemusí se zrovna jednat o osvojování sirotků u nás či import z jiných kultur, neboť tyto věci je nejlépe nechat školeným odborníkům a profesionálům. Kdo ale chce, najde si způsob a cestu jak pomáhat.
