Silvestrovský odskok ze Zdeňkem Izerem aneb jak jsem musel odlišit tři dědky

Určité herectví mi asi bylo souzeno odjakživa. Na Lidové škole umění, při studiu na VŠ i když filmové režie, i po něm na Barrandově. Ve filmových databázích to je pěkná řádka rolí. Nemalou měrou k nim přispěl i bavič Zdeněk Izer.

K dnešnímu dni patří trochu zábavy a tak dnes to bude tak trochu o ní.

K účinkování ve skečích Zdeňka Izera jsem se dostal jako slepý k houslím.

Už ani nevím, jak jsem se stal členem amatérské party divadelníků. Její principál Václav se stal dramaturgem na Primě a jeho prvními počiny byly "bazary" Zdeňka Izera. Ten úplně první se točil jako pilotní díl. A proto do něj potřebovali aktéry za pár korun, schopné něco zahrát. A tak Václav logicky sáhnul po členech své divadelní party no a my jsme to nějak "vyvedli," jak se říká.

Asi dobře, protože natáčení "bazarů" se v této televizi rozjelo a mělo celkem 4 sezóny v různých modifikacích názvů a několik dílů Skečbaru. A asi jsem se osvědčil i já, protože jsem si zahrál ve více než deseti skečích a nejrůznější figurky. A že stály za to!

• bendžista na Titanicu (to snad byla ta pilotní scénka)
• operovaný
• zrůda v jaderné elektrárně
• manžel s manželkou u spiritisty
• tramp
• hospodský
• soudce
• bigbíťák
• průvodčí
• a především: 3 dědkové

A protože zde byli i VIP hosté, zahrál jsem si třeba s Petrou Černockou, s Nelly Boudovou, s Miss Kateřinou Kristelovou...

Nouze o zajímavé situace nebyla.

Tak třeba, jsa nehudební člověk, jsem zjistil, že v roli bigbíťáka do těch bubnů musím opravdu mlátit! A že asi bubeníci budou mít velkou páru v rukou. O tom, že bych nějak výrazně do toho zapojoval všechny čtyři končetiny, nebyla řeč. Napřed jsem za bubny zasedl a jen tak ťukl v rámci zkoušky paličkami... no moc se toho neozvalo a režisér Antonín Vomáčka přes reproduktor na scénu houkl: "S těma bubnama, koukej do toho pořádně mlátit!" Takže na druhý pokus už se to jakž takž podařilo, že to i vypadalo. I když profi hraní vypadá jinak.

Režisér Antonín Vomáčka byl letitý, televizní, zkušený profesionál. Režíroval v ČT třeba soutěžní seriál O poklad Anežky České; podepsán je pod řadou scének a skečů - Včera, dnes a zítra asi nemusím dvakrát připomínat. Zdeňka Izera coby komika objevil pro televizní svět právě on. Při natáčení bylo znát, že jsou spolu dávno sehraní, stejně tak jako se skvělou asistentkou režie Irenou Ulmovou. Ta byla vždycky neochvějným organizátorem placu.

Zdeněk Izer byl a je nezadržitelný proud humoru. Líbit se vám může a nemusí, to je jiná věc. Co vše má za sebou, si najděte ve Wikipedii. Musím říci, že "řádil" nejen při natáčení, ale před ním a po něm. Šířil kolem sebe dobrou náladu a všechny bavil. Po skončení natáčení scénky třeba přihodil ještě poznámku, takže pokud bylo přítomné obecenstvo-kompars, tak ti padali smíchy stejně jako při natáčení. Odbourával i své spoluhráče vtipy i stálou nápaditostí.

A i když mne strašili, že rád improvizuje, mně se nikdy nestalo, že by se nedržel přinejmenším narážek. To byla pro mne výhoda. Sice jsem uměl podat vtip a podobně, ale přeci jen jsem neměl ten herecko-komediální motor tak nastartovaný. A také text každé scénky jsem se poctivě učil aspoň týden. Musel mi naskakovat automaticky. Byla to jediná možnost, jak si udržet soustředění a v případě potřeby na Zdeňka Izera reagovat a nezkazit mu to. A nezkazit pointu vtipu, která samozřejmě vždy patřila Zdeňku Izerovi, ale bylo potřeba být dobrým nahrávačem. A to jsem snad byl.

Zajímavé na tom všem pochopitelně bylo pro mne to "herectví". Byly to komické figurky - jak už máte ve výčtu výše. A vždycky to bylo o tom, být jiný. Tedy hodně tomu pochopitelně pomáhaly kostýmy, případně masky. A pak samotné situace, kdy člověk prostě představoval určitý typ. Ale objevilo se i jedno úskalí.

3x dědkem, po každé jinak

Když jsem dostal první roli dědka - v domově důchodců - bylo to relativně jednoduché. V té době jsem ještě přibarvil šediny, možná záměrně, aby to ve výsledku působilo trochu víc uměle... No, dědek. Paličatý, šťouravý... dával jsem si pozor, abych nespadl do šarže oblíbených dědků, jak je hrají jiní.

Horší to bylo po druhé, ve scénce se sprejery. Nechtěl jsem se opakovat. Tady jsem se sice nemusel tolik už šedit, i vousy jsem už nosil jiné, ale pro jistotu jsem tomu "pomohl" placatou čepicí. A už jsem si taky trochu "šlapal na jazyk". V roli, pochopitelně. Nicméně jsme se v té scénce vyřádili všichni a já ji považuji za nejlepší kreaci, co jsem u Zdeňka Izera vytvořil.

Nejhorší to bylo do třetice. Napadlo mne: no jasně! Dědek s fajfkou! Jenže jakou? Jasné bylo, že kouřit z ní tady nikdy nebudu. KDYBY NÁHODOU jo, tak mi to nevadilo. Dýmku jsem kouřil jeden rok, když mi bylo 27 - a důvod proč jsem toho nechal, byl ten, že jsem tehdy (1984) nemohl sehnat kvalitní tabák a jiný mi způsoboval zdravotní problémy. Nicméně, z pár dýmek, co mi zůstaly, jsem rovnou zavrhnul tzv. lesnickou fajfku - visící od úst směrem dolů. Podoba s dědou Potůčkem by byla až příliš velká a osobně jsem to považoval za drzost se připodobňovat k Lubomírovi Lipskému. Nakonec jsem zvolil mini fajfčičku, kterou vidíte na foto a taky svoje uhrála.

Je zvláštní, jaké náhody člověku někdy pomohou se tzv. "chytit". Tedy, chytit podstaty. Stalo se tak ve scénce, kterou jsem nikdy neviděl.

Scéna představovala kus kupé. Kamery pochopitelně koukaly dovnitř, jako byste uřízli kus vagónu. V kupé pochopitelně Zděněk Izer a mimořádný host: Radim Uzel. Já jsem hrál vlakového průvodčího. Skeč to byl pěkný, ale měl malý zádrhel v mé maličkosti. Dokud byli pánové sami, bylo to jednoduché, seděli proti sobě. S nástupem své role jsem jaksi blokoval obraz. A co víc, z povahy své postavy i dialogu jsem byl prakticky celou dobu ke kamerám zády a ehm... pozadím. Vrtěl jsem se, kroutil jsem se, bylo mi jasné, že to není ono a nevěděl jsem, co s tím.

Když už jsme to zkoušeli po druhé, bylo to stále stejné... až režisér Vomáčka, z podstaty povahy cholerik, vypěnil. A z režie přes reprobednu spustil: "Ježíšmarja, co tam pořád cpeš ten svůj tlustej zadek... Stoupni si za okno a dělej to z okna. Vždyť je to celé přece bejkárna!"

Řeknu vám, že jsem poměrně trpělivý a tolerantní. Taky ctím profesionalitu a rozdělení pracovních úloh. Nikdy by mne, pokud jsem herec, nenapadlo režírovat svou roli nebo dokonce muvit jako režisér do natáčení scény, apod. Teď jsem prostě herec a nepletu si to a dělám, co mi režisér řekne.

TADY jsem se po těch slovech prvně v životě na pár vteřin zarazil. A háralo ve mně, jestli se mám urazit! Slova o tlustém zadku se mne tak nějak dotkla - přitom jsem nikdy nebyl na svou postavu háklivý. Tady, nevím proč, se to stalo. - Na pár vteřin mi to zašrotovalo v hlavě. Myslím, že to zaregistrovali i přítomní, že to "rejža" trochu přehnal. Pak jsem se rozhodl - v zájmu věci - to přejít a šel na věc: za okno.

Průvodčí tedy vlastně kontroloval lístky a konverzoval jakoby za jízdy, z vnější strany vagónu. Prostě bejkárna!

A tato dvě slova mi pomohla tehdy v jedné věci. Při dalších natáčených scénkách už jsem nebyl tolik vnitřně sešroubovaný, ale naprosto jsem se uvolnil, že vlastně o nic nejde a že v rámci komedie je občas možné i nemožné.

Má spolupráce se Zdeňkem Izerem skončila čtvrtým dílem Skečbaru. Televize pak nutila prý produkci seškrtat počet postav; možná "zákulisně" potřebovali místo pro Mojmíra Maděriče (myslím, že se mu v té době zrovna moc nedařilo) a oba jsme byli podobné typy. Přitom jsem před tím dostal nabídku na stálou spolupráci v Kinobazaru, kde Zdeněk Izer potřeboval stálejšího protihráče. Jenže tolik času jsem při práci v rádiu neměl a nemohl jsem se uvolnit třeba na týden... A nevešel jsem se ani později do tzv. Buřtcajku pro jinou televizi - tady to bylo doslova na koleně a hráli v těch scénkách snad všichni ze štábu, včetně pana režiséra i jeho asistentky, jen aby se to za levno natočilo.

Nicméně, na tu spolupráci nezapomenu. Ani třeba na některé vtipy, které Zdeněk Izer ze sebe prostě sypal jako gejzír, při přestávkách v šatně. A potěšilo mne, že ke mně sám přišel asi před rokem v jednom obchodním centru, kde jsem obědval s přítelem. Přišel prostě jen tak, prohodit pár přátelských slov. A to se cení.

Tak, veselého Silvestra.

Třeba zrovna bude některá z televizí vysílat něco zábavného zrovna se Zdeňkem Izerem nebo si sami najdete na YouTube i jinde na internetu.

Já si to určitě rád připomenu, protože spolupráce se Zdeňkem Izerem pro mne vždycky zábava byla!