"Chvíle zázraků, které čas už nevrátí" - jak se zpívá v písničce této "komedie století". A tak mi dovolte pár vzpomínek na ty chvíle zázraků. kdy jsem pracoval na Barrandově a nachomýtl se i na její natáčení
V roce 1981 jsem nastoupil do Filmového studia Barrandov hned po vysoké filmové škole - jako asistent režie. To bylo povinné peklo, kterým si musel projít každý, kdo chtěl později samostatně točit jako režisér. A tak jsem byl přidělován na jednotlivé filmy... a protože jsem byl nováček, zcela neznámý a bez kontaktů, šoupali se mnou jak se to hodilo... k těm režisérům, kdo netočil často a neměl proto svůj stálý tým.
Bylo mi to jedno. Musel jsem se pilnou prací zbavit především negativních předsudků, které na mne nalepila ruská filmová škola a tak dva kolegové, absolventi téže školy, kteří velmi krátce po mém příchodu jeden za druhým emigrovali. A pak se za mnou také táhl stín 50. let... což jsem tehdy netušl a jen postupně poznával. A tak jsem věděl, že "držet hubu a krok" je pro mne jediná záchrana, pokud jsem se chtěl posunout dál.
Nedělal jsem si z toho těžkou hlavu. Pro mne bylo podstatné profesně nasbírat potřebné zkušenosti a vědomosti a být připraven. Pracovitý jsem byl. A ve "volném" čase jsem si všímal zajímavých věcí, nebál jsem se i ptát ohledně profese...
Tak jsem třeba v červenci viděl spoustu lidí v teplých zimních botách i kombinezách, nastříkaných stříbřenkou... abych se dozvěděl, že se tu natáčí seriál Návštěvníci. Ale ne, do atelirů nikdo nesmí - je to přísný zákaz.
O pár měsíců později jsem na chodbě dabingového atelieru viděl herce, který držel v ruce papírek a meldoval: "Třicettři-třicettři-tři-tři..." Což, jak dnes víme, byl zaseklý automat při výběru budoucích členů expedice Návštěvníci. Žádáná digitální technika: pěkně nastoupil herec a namluvil to jako robot.
Tak mi v roce 1982 nemohlo uniknout ani natáčení v těchto dnech právě opakovaného filmu S tebu mě baví svět.
V té době asi málo kdo tušil, že vzniká komedie století. (Upřímně, celou tu akci dodnes považuji za spekulativní - jakkoli lze právě tomuto filmu vítězství přát.)
Pro režisérku Marii Poledňákovou to byl první celovečerní hraný film. Byl to přeci jen debut. Jakkoli měla za sebou úspěchy v podobě oblíbených komedií "Velryby" a "Polepšovny" s Tomášem Holým. Ale televizní výroba a produkce i filmařina, jsou přeci jen trochu odlišné - asi jako televizní obrazovka a velké filmové plátno.
Paní režisérka mi tehdy jen neochotně svolila na chvíli přihlížet natáčení ve filmovém ateliéru. Ale svolila a tak jsem viděl pár scén... Včetně operace Postráneckého a Satinského se zapíchlou třískou; stejně jako záběr kdy Postránecký povytáhne šňůru s prádlem...
Ano, celé ty scény uvnitř chaty se natáčely ve filmovém ateliéru. Bylo to určitě pohodlnější než v reálné, malé chatě mrznout se štábem v horách, celou chatu vytápět, ubytovávat X dní celý filmový stab čítající v průměru na 40 osob + herci.
A že jste nic nepoznali?
To bylo mistrovství týmu architekta Jindřicha Goetze. Vůbec filmoví architekti jsou kouzelníci... a pan Goetz patřil mezi ty nejlepší. Také jsem s ním později spolupracoval.
Stejně tak tady scény ve vlaku... kdy děti spí, pánové hrají karty a nebo kdy všichni zpívají písničku, která dala filmu název.
Ta písnička vznikla prý improvizovaně přímo při natáčení. Tak jsem to aspoň slyšel - u toho jsem nebyl. Možná to ale byla pravda, protože u písniček většinou bývá autor textu a hudby. U "S tebou mě baví svět, má zlatá Emčo" ale v titulcích chybí... Možná je to opravdu improvizace. A zatáhla se tedy okna, případně se za nimi na plátno pustila ubíhající cesta, technici od stavby začali hýbat kupé postaveným na jakýchsi pružinách... a "jelo se vlakem".
A ještě jednou písničky.
Písnička "Vzhůru k výškám" přibyla rovněž až v průběhu natáčení filmu. Jak to vím?
Byl jsem u střihu filmu. V té době jsem pracoval na jednom filmu kde byl střihačem Miroslav Hájek. To byl legendární střihač, dokonalý profesionál... nejednou jsem se o něm již zmiňoval. Běžně střihal dva až tři filmy najednou.
A tak jsem jednou něco nesl k němu do střižny a on zrovna střihal scénu kdy dámy Balzerová-Šulcová jedou autem na průzkumnou výpravu na chalupu. A pan Hájek si pod to pouštěl jinou písničku Heleny Vondráčkové - už ale opravdu nevím jakou - aby obraz rytmicky nastřihal na hudbu. Nebudu vás unavovat technickými detaily, ale sedělo to náramně. Taky jsem to panu Hájkovi řekl.
"Ale kdepak," oponoval. "Tohle je zahraniční písnička, to nikdo neschválí. To bysme se nedoplatili. Však oni na to napíšou jinou písničku i text."
No a vidíte: nakonec byla použita starší písnička "Vzhlůru k výškám". Ve filmu ale dokonce bez refrénu.
A pak se tu zpívá ještě "Sladké mámení". Když se podíváte pečilivě na scény s písničkou: sólové záběry na zpívající herečku Studénkovou jsou natočeny zvlášť a do rytmu se kývající publikum, koneckonců u Balzerová-Šulcová, jsou natočeny odděleně, jen jednou se před publikem kdosi zády k nám nějak pohybuje... a vše je to spojeno střihem. A kdo pozná v celkovém záběru, co se vlastně zpívá?
A není to ve výsledku jedno?
Dodnes se touto komedií dokážeme pobavit. Podle mne hodně tady pomáhá výkon Julia Satinského, jakkoli Postránecký a Nový hrají "jako o život". Dámy jsou samozřejmě skvělé... no a děti. Mimochodem, tam kde dělala s dětmi pomocnou režisérku Drahomíra Králová (hlavní spolupracovnice Věry Plívové-Šimkové), později též režisérka, to nikdy nemohlo dopadnout špatně.
Inu byly to "Chvíle zázraků, které čas už nevrátí."
