[Russkaja gorčica] alias ruská hořčice čili Když doma vaří muž III.

Zase jednou vás pozvu do mé kuchyně. Tentokrát ovšem nebudu vařit nějaké jídlo, ale "obyčejnou" ruskou hořčici z prášku. Že neznáte? Tak nahlédněte, prosím, dál... dnes to bude s nejednou mini historkou.

Ruskou hořčici jsem podobně jako tisíce jiných Čechoslováků objevil během studií "v zemi, kde zítra znamená již včera"... což jsme my odbojnější, kteří jsme neměli politické a ideologické klapky na očích, posměšně říkali obráceně. Mám tedy na mysli Sovětský svaz a jeho dnešního hlavního geografického následníka Rusko.

Jednou z neodbytných kapitol našeho života byl každodenní "boj o zrno", jak bylo tehdy novinářsky v módě říkat. V praxi to znamenalo, sehnat nějaký žvanec k jídlu. Sovětská kuchyně nemilosrdně degradovala klasickou ruskou kuchyni a zejména v jídelnách (ale někdy i v restauračních zařízeních všeho druhu) byly k dostání neuvěřitelné, nechutné blafy. A to ještě většinou studenti vysokých škol, zejména těch exponovaných, měli tzv. exkluzivnější zásobování potravinami, hned po stranických a vládních aparátech.

Já sám jsem studoval filmovou režii na prestižní moskevské filmové univerzitě VGIK. Je to dodnes jedna z nejstarších vysokých filmových škol. Když si vezmete, že první filmové představení se odehrálo roku 1895, tak tato universita byla založena roku 1919. V polovině 70. let tam studovala přibližně čtyřícítka Čechů a ne nebojte se: žádný z nás se nehrnul do natáčení Osvobození Prahy, Ženy pod putlem nebo 30 případů majora Zemana. Ve finále z naší "party" dva lidi emigrovali na Západ, jeden se stal hlasatelem Deutsche Welle a ani mne by tehdejší ideologové nepochválili. Platilo neodmyslitelné přísloví, že pod svícnem bývá největší tma a to jsme ještě my, Čechoslováci, byli pod speciálním ostřížřím dohledem prorektora pro ideologii, neb jsme všichni byli považování díky Pražskému jaru 1968 za kontrarevolucionáře. Co na tom, že se psal tok 1976, když jsem na školu nastoupil.

Jednou z našich hlavních studentských starostí byla pochopitelně strava. Že něco "smrdí", jsem začal tušit, když nám - budoucím studentům nastupujícím na studia do Ruska v ročníku 1976/77 - na speciálním soustředění pracovnice Ministerstva školství kladla na srdce, že "Sovětský svaz je velká země, stále ještě se vzpamatovávající z následků II. světové války. A taktak ještě není všechno zdaleka tak rozvinuté, jak by se vám mohlo zdát." Že to ale bude takový prů...-švih o tom se nám ani nesnilo. Však také několik studentíků raději po různými záminkami z Moskvy i jiných měst raději zdrhlo, riskujíc třeba i politické popotahování.

My, co jsme byli z toho všeho vykulení nebo jsme zatli zuby a soustředili se hlavně na studium, jsme jako druhý hlavní úkol měli: přežít. A to doslova. Nakoupit, uvařit - to byl každodenní boj... A to se nedalo nakupovat, jako v tehdy rozvinutém socialismu Československa. Pamatuji se, jak jsem uvedl ve spravedlivé rozhořčení prodavačku u kasy, když šel prvně v životě do potravin a nechal si namarkovat pouhých 200gr salámu. "To nestojí ani za to potisknout ten papír!" osopila se na mne. Pozorováním okolí jsem pochopil, že méně jak půl kila nikdo nekupuje. Jakby ne - postávat denně ve frontách a nebo kupovat v malém množství zboží, které nebude na pultě třeba 14 dní, měsíc a nebo také půl roku - to jinak nešlo. U nás studentů však byl problém s uchováváním potravin, protože jsme byli relativně chudí a neměli jsme třeba na koupi mini chladničky.

A tak jsme my Čechoslováci jídelně "strádali". Zejména ve školní jídelně. Tady jsme velmi rychle my nováčci (a byli jsme toho roku 3, já režie +2 studenti kamery) přešli na zajímavý princip. Vstoupili jsme do poměrně rozlehlé jídelny a od dveří jsme nasáli vůni jídla z výdejních pultů. No "vůni". Spíš pach. Shledaly-li baše čichové buňky jídlo přijatelné, šli jsme odvážně dál... pokud nám jídlo smrdělo už na tu dálku, udělali jsme nekompromisně vpravo vbok - jako jeden muž a ani jsme se nemuseli domlouvat - a přešli jsme k bufetu na tzv. týdenní párky.

Týdenní párky je mé interní © označení. Vyučování probíhalo od pondělí do soboty. V pondělí pak měly párky barvu pěkně světle růžovo hnědou, tak jak ji známe my. Postupem týdne se však barva začala měnit až v sobotu měla pěkně lehce růžovo šedo zelenou, aby se to opět změnilo v pondělí, kdy přišla nová týdenní dodávka. Co se dělo s nesnězenými sobotními párky, jsme raději nechtěli ani vědět.

Ovšem, základní přílohou k párkům byla pochopitelně hořčice. Na poprvé mne dost udivilo, jak málo mi prodavačka lžičkou kydla na talířek a požádal jsem o přidání a nic nechápaje, sklidil jsem její obdivný a možná i posměšný pohled. A dopadl jsem jako všichni "Neználkové". Na první sousto jsem si pěkně naložil čvrt lžičky hořčice a následujícíh pět minut jsem lapal po dechu, slzely mi oči a všechno mne pálilo jak v ústech tak v nosní sliznici. Pochopitelně po napití vody/čaje to bylo ještě horší; netuším jestli jsem náhodou neměl k tomu zakoupený kefír - protože jedině mléčné tekutiny pálivost snižují.

Když jsem po letech posílal kamarádovi do Ruska škodolibou fotografii známého po jeho prvním požití ruské hořčice, odpověděl mi: "Ano, tutéž zábavu tady také s oblibou provádíme se zahraničními turisty".

Přijít na chuť této ruské hořčici a umět ji jíst v případných dávkách, to vyžaduje jisté umění.

Po skončení studií a návratu domů jsem na dlouhá léta tuto pochutinu opustil - po létech si ji pak přivezl s radostí ze služební cesty a po revoluci jsem pak uvítal různé ruské obchůdky, kde se dá zakoupit buď již hotově namíchaná nebo v prášku. Já osobně dávám přednost té práškovité, protože ta jediná má skutečně svoji ostrost, tak jak je potřeba. Ty průmyslové směsi jsou postrádají patřičnou důraznost.

Takže, pokud si chcete doma sami připravit pravou ruskou hořčici, postupujte následovně. V ruské prodejně si zakupte hořčici v prášku. Zkontrolujte si, zda máte doma všechny ingredience, potřebné k přípravě - ale jedná se o věci, které většinou bývají standardně v každé domácnosti. A teď samotný recept - podle návodu na víku krabičky.

Po otevření balení na nás vykoukne žlutavý prášek trochu připomínající sádru. On totiž nejen tak vypadá, ale výsledná hmota bez uležení tak trochu i chutná. Nenechte se tím odradit. Za pár dní budete mluvit jinak.

Dle návodu nejprve svaříme:

200 gr. vody

20 gr. cukru

9 gr. soli

případně dle chuti bobkový list, pár kuliček černého pepře.

Zchladíme přibližně na 60.C. A tento základ nalijeme do 100 gr. hořčičného prášku. Vymícháme do hladka na hořčičnou hmotu a do ní přidáme:

15 gr. rostlinný olej (doporučuji panenský olivový)

7 ml jablečného octa (z nostalgie si uchovávám starou lahev, ale ocet je pochopitelně nový)

Znovu pečlivě hmotu promícháme. A tím je v podstatě domácí výroba hořčice hotova. Ovšem...

OVŠEM je třeba ji ještě nechat chvíli pracovat a uležet! Výsledné množství je zhruba 400-450 ml hořčice. Uchováváme nejlépe ve skleničkách se zavařovacím víčkem.

Návod na krabičce praví: "Nechat odležet 24 hodin - a hořčice je hotova ke spotřebě."

Moje rada zní: ideálně je týden, ale ještě lépe dva nebo tři týdny, než se ingredience dokonale "spojí" a odvanou lehce sádrovité a nahořklé pachutě. A můžeme prostírat.

Z mnoha letitých zkušeností doporučuji tzv. "luxusnější" ruskou verzi - jako přílohu přidat teplý, konzervovaný přírodní, nikoli sladkokyselý! hrášek - nepříliš sladký, ale spíše jemné chuti.

VAROVÁNÍ! Výsledná hořčice je opravdu velmi silná a nezkušeným doporučuji na poprvé množství tak "na špičku nože"! (Dětem nepodávat raději vůbec!) Jinak může dojít i ke zdravotním problémům, za něž rozhodně nepřebírám odpovědnost!

Teprve postupně můžete trochu přidávat nebo doporučuji také pro začátek smíchat s nějakou jinou klasickou plnotučnou hořčicí - v poměru tak čtvrt lžičky ruské na 1 lžičku plnotučnou. Pálivé to bude dost a dost.

Jinak: DOBROU CHUŤ!

A ještě důležitý dovětek: díky svým pálivým účinkům se v domácím léčitelství dělávají někdy hořčičné placky (stejně jako třeba křenové). Opět varuji v tomto případě před mimořádně agresivním účinkem této hořčice, kdy vedle popálení kůže může dojít i k jiným nežádoucím účinkům, za něž nese odpovědnost pouze jejich uživatel. Raději s tím však nexeperimentujte!