Opět trochu na cestách - 5 - Zbývá už jen dojet domů

S určitou předtuchou si objednávám vlak do Prahy - z Vídně, kam přilétáme z Kréty - s velkou časovou rezervou. Kolega má smůlu - poslední vlak jeho směrem mizí přesně v okamžiku, kdy přistáváme.

Ráno se probouzíme ještě plni dojmů ze včerejšího výletu na Santorini. A protože se kolegovi fotografie mimořádně povedly, s jeho svolením jsem z nich pro vás vytvořil galerii. Uznejte, že by byla škoda je sem nedat.

Fira, Kréta

A jedeme domů!

Čeká nás opět dlouhá cesta.

Ráno v 7,45 nás vyzvedává před hotelem autobus směr letiště. Máme pochopitelně sbaleno již od večera a autobus vyhlížíme o dobrých 15 minut dřív. Přijíždí o dobrých 15 minut později. Času je naštěstí dost. I cesta směrem na letiště je ještě jakousi příjemnou vyhlídkovou jízdou.

Nevím, zda je to mojí osobou nebo všeobecně blbostí - ale můj odlet neprobíhá ideálně.

Tedy průchod bezpečností kontrolou.

Zapomněl jsem v tašce se svačinou pitíčko 2dc. Zabavuje mi sekuriťačka - ho taková urostlejší ženská krátce po třicítce.
Pitíčka po krátké diskusi končí ve mohutném koši plném podobných nápojů.
Protože si ale nikdy nenechám nic líbit, jde-li o útok na moji osobu, říkám té sekuriťačce nakonec: “Přeji vše nejlepší vašim dětem.”
Rozumí tomu dobře, co tím myslím. Otočí se na mne a zkusí výhrůžně provokativně:
“Cože jste to říkal?”
“Přeji vše nejlepší vašim dětem,” opakuji.
Pochopila, že se nenachytám a začne mne po očku ignorovat a vytahuje raději další kontrolované boxy z rentgenu.

Těší mne aspoň to, že jsem dal té ženské najevo, co si o takové likvidaci myslím.

V letadle dojde naopak k situaci zcela jiné.

Mám rád profesionály své profese. Na jednu takovou letušku narazím při nástupu do letadla. Mohutná blondýna s copem, tak padesátnice. Napadá mne: Valkýra.
Říkám jí o prodloužení k bezpečnostnímu pásu. Poznamená si číslo sedačky.

Asi 5 minut před odletem se u mne zastaví a spustí německy. Omlouvám se, že pouze anglicky. V půli slova přejde do angličtiny a ptá se, zda chci stále to prodloužení.
Poděkuji, že nikoli. K mému překvapení jsou bezpečnostní pásy normální délky a zapnu se bez problémů.

Když pak tato letuška  mimo jiné prochází kolem mne uličkou, neopomene zdvihnout ruku, aby se vyhnula kontaktu. Jiná by do mne postě vrazila. Tato však nikoli - jedná zcela automaticky.

Oceňuji to. Takto se chová profesionál.  

Přistáváme ve Vídni.

Na vídeňském letišti jsem odbavován po prvé v životě a "nemám to rád". Napřed nás ženou celou dlouhou chodbou jedním směrem. Tady je spousta obchodů a asi správně předpokládají, že si tu někdo něco koupí.

Pak jdeme stejnou dlouhou chodbou zpět, ale pro změnu jiným patrem. Tady si vyzvedáváme kufry. Nevím proč je na informační tabuli informace o zavazadlovém pásu na letadlo, které přiletělo z Kréty před hodinou. Díky tomu je náš let až na druhé straně ... kdyby si toho kolega nevšiml, hnal bych nás ještě dál k jinému zavazadlovému pásu.

Jenže díky tomuhle "cestování" po letišti, spolu se zpožděným výdejem zavazadel, je jediný vlakový spoj  pro kolegu v háji. Na to, že je něco kolem jedné hodiny, je to docela "debilitina", když do Prahy jede několik vlaků za den.

Trochu blednu, co bude kolega dělat. Přenocuje snad ve Vídni? O to by asi  normálně nešlo, jenže čas se krátí a kolega musí taky někdy do práce. Naštěstí najde autobus. A po menších peripetiích i "konverzaci" s poměrně neochotným řidičem, zakoupí jízdenku a odjede. Domů se pak dostane ještě ten den - shodou okolností přibližně v ten čas jako já doma v Praze.

OVŠEM, já mám ještě dobrých 5 hodin do odjezdu vlaku.

Jak strávit čas?

Pochopitelně, co nejpříjemněji. Mám výhodu, že díky pozorovacímu "talentu" lidí se nikdy nenudím. A protože mne momentálně přepadne hlad, rozhodnu se, že si zajdu na pozdní oběd - ať to stojí, co to stojí.

Na hosty jsou zde, v letištní restauraci, vybaveni. Kufr si nechám ve vyhrazeném prostoru u pokladny a usadím se ke stolku. Má volba je tentokrát jasná:

Dávám si pravý "Wienerschnitzel". Aby to bylo "originální" dostávám to s jakýmsi salátem šéfkuchaře - což podle mne představuje jen ta bazalka, kterou na to přisypali, a nebo možná ten okurkový salát se snítkou kopru.

Domlouvám se mou chatrnou němčinou, že bych chtěl doporučit spíše lehké pivo a číšník svůj obor ovládá. Pivo, které mi doporučí, je skutečně lehké a přijde mi k chuti.

O kolik je na konci lehčí moje peněženka, se raději neptejte.

Trochu mne při placení překvapí číšníkova neomalenost. Ale když se na něj zahledím bedlivěji, zařadím si jej stejně jako ostatní personál včetně kuchařů pohybující se za průhledným sklem. Tahle restaurace je německá už jen podle jména. Jinak ne.

Při placení se mne totiž číšník zeptá, zda nebudu dávat také nějakou diškreci... tak přihodím pár €uro a celková moje útrata v restauraci Wolfgang Puck činí 37€, což si moje banka přeloží jako 916 Kč (kurzem k 31.7.2023).

Raději přejedu vláčkem z letiště na hlavní nádraží, HauptBahnhof.

Po různu si to tady užívám. Svedu na příklad boj o místo u sezení s USB nabíjením s pár originálnicema - poměrně rozjívenými děvami středoškolského věku. V duchu si pomyslím, že výchova není zrovna silnou stránkou jejich rodičů.

Ozbrojím se aktuálním firemním nápojem a konečně mohu dobíjet mobil... Nápoj je ale spíše záslužný, protože sice je inzerován jako s ovocem dračí oči; jenže to ovoce je hydrolizované  a moc mi ty krupičky v tom nápoji nesedí.

Obrázků mám ze svého potulování se nádražím dost a dost. Ale není důvod tady dělat reklamu. Čekání je to ovšem docela dlouhé a já se jednu chvíli zabývám myšlenkou, že bych si vyměnil jízdenku na časnější spoj... Zeptám se na informacích, kde jsou pokladny. Dokonce si vezmu čekací lístek... trvá to dlouho, protože jsem si vyžádal konverzaci v angličtině. Jak tak studuji aktuální jízdenku, náhle zjistím, že ji vyměnit nelze a případné vrácení je s citelným finančním postihem. A tak se pracovníkovi u přepážky jen omluvím, což on na mne trochu nechápavě zírá...  ten jeho pohled stojí za to.

V rámci dalšího čekání se rozhodnu, že se nebudu spoléhat na nabídku v jídelním voze a bufetu. A pořídím si nápoje i jídlo v supermarketu. Kupuji si jakési obložené housky. A nestydím se, že jsou ve výprodeji -  jsou bez chyby. Vůbec tedy neprohloupím, protože když nic jiného, tak je to dost něco jiného sortimentem, než máme u nás.

Další čekání si krátím obchodním zevlováním.

Neboli očumuji obchody  a to nemám dělat, jak asi tušíte. Díky tomu ale zabiju asi půl hodinu času, až do zavírací doby onoho nejmenovaného obchodu. Řeším pochopitelně dilema, zda koupit-nekoupit. Kávu mám rád a tak trochu tajně občas toužím po kapslovém kávovaru, i když nejraději mám pochopitelně čerstvě mletou z domácího kávovaru-pressa.

Tady nacházím něco originálního. Kávovar s kvádrovými kapslemi! Vidím to prvně v životě. Nabídka káv je v nich zajímavá, navíc má obchod neuvěřitelnou akci...

Abych to nenatahoval, nakonec jsem nekoupil. Hlavním důvodem ovšem byla představa, jak tento nákup vláčím Prahou někdy před půlnocí. A Osud tentokrát držel nade mnou ochrannou ruku, brzy pochopíte proč. - Což nic nemění na tom, že po tom kávovaru stále ve skrytu duše toužím. Tedy, to malé děcko co je občas ve mně...

A konečně se dočkám! Nastal čas najít nástupiště. Stíny se prodlužují a za malou chvíli přijede vlak směr Praha.

Cesta pohodlná, nic proti. A jak jedu domů a píšu, že už jsem na cestě - přijde mi zpátky zpráva, že metro Hlavní nádraží v Praze je uzavřeno. Půlnoc na krku! No nazdar!

Naštěstí - a to je ta laskavost Osudu - vlak staví ještě před "hlavákem" na menším nádraží, dokonce blíž ke mně. A odtud mám přímou tramvaj domů.

A tak všechno dobře dopadlo.

Zážitků spousta. Dárků neméně.

Tohle foto nesmí nikdy chybět.

Léto tedy skončilo. Dnes je 1. září. A školáci už se chystají na své povinnosti; rodiče se jednak radují, že se těch milovaných dětí na chvíli zbaví. Jednak se rodiče děsí, co si zase všechno škola vymyslí, kolik to bude stát... no a jak oni sami, tedy rodiče, budou zvládat školní učivo.

A moje maličkost?

Nebojte se, budu-li živ a zdráv, zase budu cestovat. Letenky jsou už zakoupeny. Ale kam to bude, na to si měsíc počkejte.

.

Všechna foto: autor; až na Galerii, kde je autorem nejmenovaný kolega