Opět trochu na cestách - 1 - Jsou na Krétě i kreténi?

Inu, na Krétě jsou v prvé řadě Kréťané. Podle vzoru "Pražané". Kdybychom chtěli použít vzor Pražáci, byli by to Kréťáci. Občas poznáte všechny. Někdy na to stačí někdy i pouhých pět dní dovolené.

Byl to možná trochu šílený nápad "vytáhnout" k moři kamaráda, který byl před tím jednou v životě pouze u socialistického moře... ale někdy, velmi výjimečně, se nechám vyhecovat. A tak z toho vznikl spontánní zájezd s cestovkou. A i když jsme byli na jednom místě - byl to zájezd po všech stránkách poznávací.

Už jen sladit termíny zájezdů s termínem jeho již nahlášené dovolené, to byl zážitek. Aby toho nebylo málo, sjížděli jsme se každý z jiného koutu republiky. Mám pocit, že i operátorky v cestovních agenturách jsou občas světice. A i když jsem cestovatel celkem zkušený, tentokrát si asi z mých a hlavně z kamarádových dotazů musely občas přikládat studený obklad na hlavu.

Nebudu vás dlouho napínat, na Krétu, do městečka Stalida /řecky též Stalis/ jsme odlétali z Vídně.

Už to samo o sobě bylo dobrodružství, které se díky možnému zpoždění vlaků nemuselo zakončit zrovna nejlépe. Dal jsem si proto patřičného ˇfóra" a do Vídně vyrazil vlakem ČD se sedmihodinovým předstihem.

Dopadlo to dobře a já jsem strávil na vídeňském HauptBahnhofu i na  Flughafenu několik příjemných hodin. Tu mlsáním, tu drobnými nákupy, tu pozorováním cvrkotu... A večer - hurá letadlem na Krétu!

Kdo jste zažil někdy středozemní nebo dokonce tropickou tmu, víte, že je to tma tzv. absolutní. Tady vám moc nějaký světelný smog nepomůže. Jakmile zapadnete mimo zdroj světla, prostě nevidíte.

Tak teď už znáte naše pocity, když nás autobus před půlnocí vyklopil přímo před penzionem (tedy spíše komplexem bytových studií). A tam pusto a prázdno. A ticho. Nesvítilo okénko, nikde žádná recepce na dohled, jen ty cikády do toho občas zavrzaly tak, že kolega prohlásil, že se tady asi moc nevyspí. (Kecal. Spal jako dudek. A do vedlejšího pokoje se na přistýlku přesunul pouze, pokud jsem únavou já chrápal. Protože ty cesty a výlety...)

Už to vypadalo, že budeme nocovat pod širým nebe na terase, když si někdo z nás všiml nenápadné šipky s nápisem Recepce. Ukazovala do jakési úzké uličky mezi dvěma domky. Prošli jsme po zátočině schodů; sporé světlo nám svítilo pod nohy. Nevěděli jsme zda se to neskončí v nějaké kobce, ale odvážně jsme šli dál. Po dalším spadnutí se schodů se před námi objevila větší potemnělá terasa se stolky.

Najednou se tady pohnula sedící postava, kterou jsme dříve neviděli... "Vítejte," prohlásila anglicky s řeckým přízvukem. Zvedla se z židle a vstoupila do světla.

Inu, staří Řekové oplývají spíše osobností než krásou. A tahle stará mamá na první pohled spíše vypadala jako čarodějnice, která si sem odskočila z Velké noci a právě si sundala natáčky. Stará mamá byla ovšem typická Řekyně i v tom, že měla dobrou náladu a byla s ní sranda.

Přátelsky jsme si vyměnili několik slov - kdybychom nebyli unavení, klidně bychom si povídali do rána. Mamá pak na recepci mávnutím ruky vykouzlila klíč od našeho studia. K tomu jsem promptně zakoupil klimatizaci (klíček a ovladač) a hrnuli jsme se na pokoj a těšili se na ráno.

Jenže, chachá! Už teď večer se teplota blížila k třicítce. A když jsem zapnul v pokoji klimatizaci - nestalo se nic!

Otevřel jsem úložiště baterií ovladače a smutně na mne vykoukla jedna dokonale salinizovaná baterka. Co teď? Trpět v horku do rána?

Vydal jsem se znovu onou podivně kroucenou uličkou a schody směrem k recepci. Tady byla opět tma tmoucí. Jen v rohu svítilo ještě pár oken. Snad to bude ono, řekl jsem si a zavolal zkušeně: "Haló!"

Tápal jsem, volal jsem, klepal jsem a - uspěl jsem!

Po pár minutách na mne ze dveří privátu vykoukla stará mamá. Svěřil jsem se jí s problémem. Ochotně vzala klíček recepce, který vyloupla z malé keramické sovičky u okna. Nedělala s tím žádné tajnosti. A jali jsme se hledat dobré baterky.

Ráno jsme se probudili jak se patří... teprve jsme si pořádně prohlédli pokoj. Ocenili krásný východ slunce a vydali se na naši první snídani. Tu servírovala dcera staré mamá, rovněž poněkud již staře vypadající čtyřicátnice. Pomáhala jí známá, takto pomocná kuchařka a později i uklízečka v jedné osobě.

Přiznám se vám, že snídaně se nám na první pohled líbila. I když jsme chápali, že v rámci polopenze nemůžeme chtít švédský stůl a jednotlivé talíře byly hostům přidělovány. Pokud však někdo zoufale umíral hlady, nebyl problém si požádat o přídavek. Jak říkám: první den se nám snídaně líbila.

Ano, první den to vypadalo krásně. I to chutnalo. Ale pátý den..? Ne, snídaně rozhodně neoplývaly fantazií. Občas se změnila roláda na mini muffin a přibylo vařené vajíčko. Cožpak, pět dní se to dá ještě skousnout. Jsem zvědavý, jak to přijme jeden mladý muž s rodinkou, který se mne včera vyptával jak tam bylo a který do přesně tohoto penzionu jede na 11 dní!

No, a co uděláte po snídani?

Samozřejmě, jdete se podívat, kde že to vůbec bydlíte, kde je nějaké koupání a kde jsou nějaké obchody. A kromě toho se domluvíte vůbec na dalších plánech:

• zda si pronajmout auto, nebo aspoň čtyřkolku, a jet se někam podívat
• po zjištění, že zde jezdí autobus, naplánujete místní výlet
• domluvíte si schůzku s delegátem a naplánujete velký výlet z nabídky
• různé /jako třeba balená voda nebo bankomat/

Tak napřed tedy ta obhlídka.

Jakkoli je poslední foto pořízeno z moře, svoje vlastní koupací foto vám odepřu. Chcete-li vidět koupajícího se hrocha, musíte do zoo.

Co vám naopak nabídnu, je fotografie z restaurace. Známý poprvé chtěl okusit řeckou kuchyni, tak jsme se rozhodli rovnou pro tzv. meze - výběr 10 řeckých jídel. Byli jsme vyzváni ke vstupu do restaurace přímo majitelem - takový ten klasický způsob zvaní hostů. Nicméně jsme napřed před restaurací studovali nabídku. A tak když jsme pak vešli, byl jsem "oceněn" tím, že mi pivo přinesl přímo majitel.

Číšník nám dokonce jednotlivá jídla představil. A na závěr se zeptal, co nám chutnalo nejvíce. Ale co naplat, kdo si to má zapamatovat. A co víc: chutnalo nám prakticky všechno.

Tohle byla restaurace doporučovaná v Tripadvisoru a právem. Pro mne bylo mnohem zajímavější sledovat, jak hosty, ale především číšníky. Dalo se dobře rozpoznat, kdo tu jen jen proto, aby měl nějakou práci, kdo je tu proto že chce být číšníkem. Na majitele ovšem nikdo neměl. To byl mistr svého oboru. Uměl se chovat k hostům, dokonale je odhadl předem a každého uměl ocenit. Žádný host, který se letmo zastavil před vchodem do restaurace, jen tak neodešel.

Jaký to byl kontrast když jsme večer dostali téměř facku! v podobě nepříjemného vrchního číšníka, ani ne třicátníka. Byl to vnuk staré mamá. A restaurace byla rodinným podnikem, jak jinak. Tady nám ale od prvního okamžiku dali najevo, že jsme jen trpění hosté "na polopenzi". Když jsem se zeptal, jaká je nabídka, divže po mně dotyčný neplivl, co si to dovoluji chtít "výběr". Jíst budeme, co nám dají. - A první večeře tomu odpovídala. Špagety s mletým masem, skoro bez omáčky. A na předkrm jakýsi tvarohový krém a 2 krajíčky tenounkého chleba na osobu. Vodu a limonádu, kterou nám hodila na stůl neochotná číšnice, jsme museli zaplatit. Když jsem se ptal, jaká je nabídka limonád, řekla: "Prostě limonády."

Zavolal jsem si onoho mladého vrchního týpka. Trochu jsem jej sprdnul a vyžádal si jídelní lístek, že chci tedy vědět, jaká je pro nás týdenní nabídka. Neochotně jej po značné chvíli přinesl. Tím jsme aspoň zjistili, že průměrná cena jídel byla 10€ (toho našeho tak polovina), 0,2l limonáda že stojí 2€ a 1,5l voda je za 1,5€ (v supermarketu za polovic). Z nabídky jídel jsme stejně nic nevyčetli.

Jestli jste si mysleli, že se nedá jíst se zaťatými a skřípajícími zuby, tak mně se to podařilo. Dojedli jsme, zaplatili nápoje a šli jsme.

V mladém vrchním se asi hnulo trochu svědomí. Sotva jsme ušli pár kroků, přihnal se za námi se slovy: "Pokud budete chtít něco jiného, nebojte se, vždycky se domluvíme."

Pochopil, že to přepískl.

Přijali jsme to, ale nadále jsme po zbylé dny jeho extra nabídku ignorovali a přijímali "polopenzi" beze změny. Ačkoliv on se velmi, velmi snažil být po ostatní dny příjemný - prvním dojmem vše pokazil. Už se mu nedalo věřit... a drobnými ústrky (jako třeba, že sklidit se sousedního stolu bylo důležitější než nám říci, co je v nabídce) nám stejně dával najevo, že nejsme hosty dvakrát vítanými. Aspoň, že ta jídla byla chutná, nic proti.

Jistě si ale dovedete představit, v jaké náladě jsme onen první večer odcházeli. Zkazil nám tím celý, jinak báječný a prosluněný den.

Předběhnu událostem. Když jsem se o tom po návratu zmiňoval po návratu do Prahy delegátce, odepsala mi, že nejsme jediní, kdo si na to chování stěžoval. A že ona doporučí cestovce, aby zájezd prodávala bez polopenze.

Ale, čekaly nás ještě čtyři dny dovolené a ani kretény na Krétě si člověk nesmí nechat zkazit náladu!

Všechna foto: autor