Toto je můj jediný výlet do zahraničí (z novinářské exkurze po jaderných elektrárnách), kdy mi nezůstal ani obrázek. Tedy kromě těch obrázků v duši a ty jsou někdy lepší než byť jen jedna jediná fotografie.
Uvnitr jaderne elektrarny ve Forsmarku. Foto - archiv Internetu.http://www.vattenfall.com/cs-reports/filter.asp?filename=page_00
[Předcházející část.]
Hned na vrátnici, která se prakticky vzhledově a typově neodlišovala od těch českých, nás přivítal ředitel jaderné elektrárny. Kde přesně to bylo, už vážně nevím. Někde na severu. Nebo jihu? Vážně se mne neptejte; všechny materiály včetně fotografií jsem po návratu odevzdal onomu kamarádovi, místo kterého jsem jel. A kde to tedy bylo nebylo a ani není důležité pro moje vyprávění. Nepíši článek pro noviny, ale osobní blog. A tudíž nikoli faktografii, ale spíše dojmy.
Hned prvním dojmem, který jsme si odnesli byly dozimetry, které nám byly rozdány. Přítomný ředitel se chvástal už dopředu, že pochybuje, že se se u někoho objeví sebemenší nárůstová hodnota. Nepochybně znal své teritorium dobře. Věděl určitě, že nás povede exkurzní cestou a že se tím pádem vyhneme potencionálně rizikovějším místům – což sám vzápětí otevřeně připustil.
Trochu nás to překvapilo. Ale později jsme pochopili, že to je jedním ze základních komunikačních kamenů jaderné elektrárny - naprostá otevřenost vůči veřejnosti i v těch nejmenších detailech.
A tak jsme procházeli masivním betonovým bludištěm. Princip výroby jaderní energie jsme pochopili všichni celkem rychle a tak jsme se posunovali prostorami celkem bez problémů.
Patřičně na nás zapůsobil pochod přímo kolem „spalovny“ jaderného paliva – mohutných nádrží, nad kterými visely jeřáby. O co víc: jedna z těch nádrží byla zrovna plně otevřená, protože se čistila. Mihlo se mi hlavou, co na to naše dozimetry, ale budete se divit, při závěrečné kontrole ani ťuk.
Nenápadně jsme se blížili k hlavnímu cíli celé exkurze – k střednědobému meziskladu jaderného paliva, tj. na 30-40 let. Dozvěděli jsme se, že zde ve Švédsku mají tzv. mokrý typ – kdy schránky leží pod několikametrovou vrstvou těžké vody. Za takový plavecký bazén by se nemuseli stydět na žádné olympiádě.
„Ne, rozhodně se nehodí ke koupání,“ zažertoval náš průvodce ředitel a my jsme s údivem hleděli do hlubin. Kdesi pod námi (snad 20 metrů?) blikotala světélka aktivních schrán s vyhořelým palivem.
"A co až to budete chtít definitivně uskladnit někde? nemůže se něco stát" zeptal se kdosi všetečně.
"No, to není tak jednoduché. Vše je sice maximálně bezpečné, ale i tak to není taková legrace jak by se zdálo," pousmál se chytře ředitel s vědomím, že tenhle problémek s klidným svědomím odkáže příští generaci.
A pak jsme pokračovali dál prostorami už ani nevím kam, když se to stalo! Pořizoval jsem jakýsi „umělecký“ snímek betonového schodiště, udělal jsem pár kroků a pustil fotoaparát. V tu chvíli se vysmekla jedna z karabinek řemenu, kterým jsem měl fotoaparát zavěšený na krku. A fotoaparát se z výše jednoho metru zřítil na holou extra tvrdou betonovou zem!
Jen to křuplo.
Ztuhnul jsem v šoku. Pak jsem fotoaparát zvedl. Blesk se odlomil od patice. Současně s tím se zploštila samotná úchytka na hranolu fotoaparátu. Stál jsem zdrcený a téměř si jistý, že jsem dofotil.
Masivní konstrukce se vyplatila. Západoněmecký blesk byl nepoužitelný (ale po čase doma opravitelný), zato východosovětský – přesněji ukrajinský fotoaparát fungoval naprosto bez problémů.
Poškozený plášť hranolu neměl nikterak vliv na jeho funkci. Později jsem ještě zjistil, že se trochu hnul objektiv, ale i to mi posléze v českém servisu spravili bez problémů.
Fotit jsem mohl tedy dál. Jenže bez blesku! Jak bez něj uvnitř prostor? Děkoval jsem Osudu, že jsem si vybral tenhle těžký fotoaparát a že se mi neklepou ruce. Bez problémů jsem s ním dokázal v ruce „udržet“ i 1/15, někdy i 1/8 a s opřením jsem si troufal i na ¼ rychlosti závěrky.
Exkurze po elektrárně se jinak velmi vydařila a ředitel byl natolik potěšen, že nám přidal ještě historku o tom jak byli mezi prvními, kdo zjistil, že bouchnul Černobyl, aniž to ještě sovětská vláda vůbec přiznala.
„Zjistili jsme,“ vykládal onen ředitel, „že nám najednou lidi, kteří jdou na směnu do práce, najednou vykazuji nepatrné hodnoty radiace, zatímco zaměstnanci, kteří právě ukončili směnu, mají hodnoty nulové. A dalším zkoumáním jsme zjistili, ze se musí jednat o radiový spad – mrak a odhadli jsme správně i směr, odkud mohl přijít vzhledem k stávajícímu počasí. A tím pádem jsme si mimo jiné vytipovali i Černobyl,“ zakončil tuto historku. A my se mírně „pobaveni“ odebrali do autobusu a pak do hotelu.
Další den mne však čekala další katastrofa. Tentokrát osobního rázu. Obvykle neumím příliš odpočívat, sledování krajiny mne nebaví. A tak jsem si tehdy koupil na tu cestu zcela nového walkmana. A při přejížďkách mezi městy jsem prostě poslouchal kazety – vesměs mluvené slovo - humor.
A jak jsme tak cestovali, náhle se páska začala táhnout. Moje první reakce byla, jestli se nezačala namotávat… Nic. Byla v pořádku. Ani nebyla příliš utažená. Spustil jsem pásku znovu, rozjela se dobře, ale po minutě či dvou se znovu ve sluchátkách ozvalo kvílivé tahání. Evidentně byl tedy rozbitý zcela nový walkman! No to je teda síla! Otráveně jsem zahodil walkmana vedle na sedadlo. Zoufal jsem se koukal z okna a neviděl jsem před sebou nic než „intelektuální prázdno.“ Knížku jsem si v té jistotě, že mám o zábavu postaráno, nevzal žádnou.
Když jsme přijížděli k dalšímu cíli našeho putování, moje nálada poklesla ještě víc. Před námi byla exkurze do úložiště potencionálně a velmi mírně radioaktivního odpadu – typu exponovaných snímků z roentgenů, obvazů se stejných pracovišť apod.
Stál jsem v dlouhé podzemní štole, kam nás zavezl autokar a rozhlížel se po blikavém osvětlení. Tady nebude z fotografování skoro nic! Ani když se opřu a pokusím se o nějaký statický záběr. Jednak nám fotografování nenechali mnoho času, jednak stejně nebylo co fotografovat – černé sudy s výstražnou nálepkou a to bylo vše. Nicméně to bylo další prezentací obezřetného nakládání s odpadem. Utěšoval jsem se, že tyhle prostory případně nějak „okecám“ bez obrázků.
Do třetice mne však po návratu do autobusu čekala ještě další katastrofa.
[Pokračování.]
