Na výstavě, která se málem nekonala a na kterou jsem se málem nedostal
Tak přesně takto jsem se včera naprosto neočekávaně potkal s autorem výstavy, malířem Ivanem Bukovským. Vůbec jsem jej tam nečekal. Komentovanou prohlídku má ohlášenou na pátek. To ale já nemohu, protože jsem v práci. Tak jsem se rozhodl jít na výstavu jen tak, a on je Ivan tady! Zamířil na mne své oči poznání a: "Jé, Martine, ahoj!"
A znovu zašeptal předchozí slova. A pak dodal: "Začněte nahoře."
Na sedmdesátníka, který před pár roky dokonce prodělal infarkt, jsem měl před sebou člověka, který je naprosto fit. A až na ty vrásky by mu nikdo nehádal ani těch sedmdesát (šedivý je, co ho 30 let znám). Měl jsem radost, že ho vidím. Dobře 10 let jsme se neviděli, i když díky sociálním sítím víme o sobě pořád a já sleduji jeho Facebook pravidelně.
Letohrádek královny Anny, Belveder, je pod Pražským hradem. Je postaven velkoryse. Však je to také architektonický skvost. Má dva sály, jeden v přízemí a druhý v první patře.
Začali jsme tedy s přítelem stoupat po mohutných schodech vzhůru. Hned v mezipatře mne uvítaly čtyři Ivanovy starší obrazy - tak jak jsem jeho tvorbu znal. Plné bolestivých výkřiků z hloubi duše tohoto světa.
A pak jsem vstoupil do horního sálu a nestačil jsem zírat. Bylo to tak trochu jako bych vstoupil do katedrály.
Tohle byl úplně jiný Ivan Bukovský. Styl, technika zůstaly stejné. Ale výrazně se posunul v tématu. A v jeho barevném podání a celkovém vyznění. Jeho malba jakoby se celkově projasnila. Víc to popsat neumím. Nejsem ani malíř, ani kunsthistorik nebo designer výstavy, zpovídaný právě dole na kameru. Ale celkově ta Ivanova tvůrčí proměna byla nepřehlédnutelná. A mně to došlo a rázem mi došla spousta jiných věcí.
Pak už jsme procházeli první patrem výstavy a ani jsem nemusel číst popisky k obrazům. Četl jsem v obrazech mnohem víc, než bylo na popiskách. Náhle jsem u těch obrazů viděl nejen do nich, ale jaksi i "za ně".
"Hele, to je jak naše známá astroložka," obrátil jsem se k příteli. A spíše jsem jej informoval, než že by viděl co je na obraze, neb je z víc jak poloviny nevidomý. (Řeknete si, proč nevidomého na výstavu obrazů? Ne, nebudu se holedbat, že díky tomu jsem měl celou výstavu zadarmo - 140Kč není pro mne smrtící částka - ale chtěl jsem jej zase trochu vyvést ven, po všech těch koronavirových omezeních.)
U dalšího obrazu mne pobavilo, že Ivan neztrácí svůj smysl pro symbolický humor. Jeho varianty na mediální štvanici Ukřižování Ježíše Krista mne jenom donutily pobaveně a posmutněle pokývat hlavou. Média zkrátka chtějí svou senzaci. Na druhé straně je to smutné povzdechnutí na bulvarizací a celkovým úpadkem novinařiny.
Sešli jsme po schodech dolů, Ivan už tam na nás čekal.
"Pořád se ještě natáčí... pojďme ven."
Následovali jsme ho před vstupní dveře a rozpovídali jsme se. V hlavě mi šrotovalo, jak se vyslovit.
"Chválit tě nebudu," začal jsem, "to tě pochválí jiní..."
Potěšilo mne, že i sedmdesátiletý chlap se může začervenat.
"Hele, ale," pokračoval jsem, " že ty máš otevřené třetí oko, viď?"
Byla to spíše formální otázka, protože kdo ví a kdo to umí rozpoznat, tuhle otázku nepotřeboval. Ivan se upřímně nadechl, tak jak to umí jenom on:
"No, a dokonce můžu říct přesně datum, kdy se to stalo."
Nechtěl jsem dále vyzvídat. Tyhle věci považuji za osobně intimní, tak jsem jenom přikývl.
"A jak se má Luboš?" Zeptal jsem se na našeho společného známého, Luboše Peška, rovněž výtvarníka, který nás vlastně seznámil.
"No to víš, ten je pořád tam ve svém atelieru." Taková stodola, zapomenutá kdesi v Jižních Čechách.
"Byl už na výstavě?"
"Ne," zavrtěl Ivan hlavou. "No, vždyť se ta výstava vlastně málem vůbec nekonala."
"Jo?"
"No, kvůli těm omezením. Původně ji chtěli zrušit úplně. Pak ji tedy povolili, ale nebyla ani vernisáž. Jenom virtuálně se streamovala."
"To si pamatuji."
"Nakonec jsem na tom úplně dobře. Původně měla být výstava do srpna a nakonec to prodloužili až do konce září."
Pomyslel jsem si, že to je jenom dobře. Probrali jsme i pár mých drobností, jako stěhování. Ivan musel před pár lety pro změnu změnit místo pro svůj ateliér. Bylo nám to oběma jasné.
Pak se v hale otevřely dveře, dosahující dvoj-snad až trojnásobné výšky člověka. Z nich vyšli příslušní aktéři rozhovoru.
"Tak co, hotovo?" zeptal se Ivan umisťovatele výstavy (aranžéra, designera? - nevím jak se tomu říká), Petra Svobody.
"Ještě ne, dáváme si pauzu."
Ivan nám pokynul rukou, sám se věnoval svým lidem a nechal nás osamoceně vstoupit.
Ani tady jsem nezůstal na pochybách, co vidím. Po úvodním malém foyaeru, kde byly jakési monochromatické výjevy Osudů lidí a lidstva, jsem opět vešel do výtvarníkovy katedrály. I v těch apokalyptických monumentálních obrazech převládal jas, bouřící žluto oranžová a dokonce zlatá barva...
Prohlédl jsem si sál skoro celý, když přišel Ivan. Usedl do židle, u svého obrazu; namířena na něj byla kamera pro natáčené interview.
"No vidíš," zažertoval jsem, "teď bych s tebou klidně mohl udělat rozhovor já a natočit tě."
Trochu unaveně mávl rukou, určitě byl na nohách od rána, věk je přeci jen věk. "Foť si co chceš."
"No, tebe bych mohl vyfotit," napadlo mne náhle. A namířil jsem na Ivana svůj mobil.
Pak jsem jej chtěl dát do kapsy, ale Ivan se zavrtěl. Byl mi jasné, že by se rád podíval, jak jsem jej vyfotil. A tak jsem mu podal mobil.
"To je i docela pěkná fotka," rozjasnil se.
A pak už začali vcházet dovnitř designer i kameraman, aby dokončili svoji práci. Ivan se zvedl. My jsme se rozloučili. Rozzářeni v duši jsme vyšli z Belvederu a také do plného slunce.
A tak jsem se vlastně dostal na výstavu, která se málem nekonala a na kterou jsem se vlastně ani málem nedostal.
- - - - - - - - -
Všechna foto: autor, se svolením Ivana Bukovského.
Martin Faltýn
Čekáme už jen na mráz a sníh
Tahle „informace“ na mne vyskočila v dnešním přehledu webových kamer po České republice. A hned mi vyvolala řadu vzpomínek.
Martin Faltýn
Změnilo se něco stávkou ČT a ČRo?
Myslím, že toto je zásadní otázka, kterou bychom si měli klást. Ať už souhlasíme s důvody či nikoli. Co je tedy jinak?
Martin Faltýn
Děkuji České televizi
Ne, nechválím ji za dnešní stávku. A už vůbec jí nevěřím, že dělá všechno pro to, aby v budoucnu mohla poskytovat... blablabla.
Martin Faltýn
Vy jste zase přibral, pane doktore
Vyhrknul jsem bezděčně, když se po delší pauze objevil nejmenovaný moderátor na obrazovce České. Ne, že bych mu měl co vyčítat.
Martin Faltýn
Všem, kdo zítra slouží
Státní svátky jsou neméně vítány než víkendy. Většina občanů má totiž volno. A přesto existují profese, bez kterých by se svět o svátcích zastavil.
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 vás může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v pražských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Pražské vodovody a kanalizace (PVK)...
Praha zažije první Pyžamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru až do Motola
Vyrazit ráno do pražského metra v pyžamu? Za normálních okolností by člověk nejspíš sklidil pár...
Praha má po 70 letech nový hřbitov. Lidem připomíná lodní okénka nebo jaderný reaktor
Kulaté otvory ve vysokých betonových zdech připomínají lodní kajuty, někomu možná i jaderný...
Konec chlouby za miliardy: Zamíří nejdražší lokomotivy Českých drah do šrotu?
Měly představovat vrchol českého železničního strojírenství a stát se moderní oporou dálkové...
Na vybraných příměstských linkách budou jezdit elektrobusy, oznámili radní
Dopravci, kteří obsluhují vybrané příměstské trasy Pražské integrované dopravy, si budou muset...
Nové vedení Neratovic počítá s pokračováním přípravy nového zimního stadionu
Nové vedení Neratovic na Mělnicku počítá s pokračováním přípravy některých projektů včetně nového...
Pátý obvod Pardubic zvýší odměny za komise a výbory, bude ale hlídat docházku
Nové vedení pátého městského obvodu Pardubic chce zpřísnit pravidla docházky na jednání komisí a...
Podzim v Praze chutná skvěle: 5 kouzelných kaváren, ze kterých se vám nebude chtít odejít
V Praze najdete kavárnu téměř na každém rohu. Které ale stojí za návštěvu nejen kvůli dobré kávě?...
- Počet článků 1445
- Celková karma 16,76
- Průměrná čtenost 1093x
Není proto nic snazšího ani těžšího než psát to, co si myslím. Cogito ergo sum. Et: Cogito ergo humor.
P.S.: Kdyby vám někdo tvrdil, že v důchodu budete mít víc času, tak lže.
Seznam rubrik
- Když doma vaří muž
- Tokyo
- Kočičiny
- Osobní
- Zařazené
- Stojí za to
- Zoon Politikon
- Nezařazené
- Cestovatelské nálady
- Drobné postřehy,ne celý článek

























