Na skok v tramvajové vozovně

Ano, doslova na skok. Protože najednou se ozvalo hlášení řidiče: "Vážení cestující, z důvodu obratu směru jízdy vozidla, zajedeme na chvíli do vozovny." Ani jsme se nestačili nadechnout a už to jelo!

Hezky šup a už jsme elegantně zakroužili přes výhybky do otevřených vrat. Tady to skoro vypadalo, jako že bude okružní jízda. Ale kdepak. Po pár desítkách metrů jsme zastavili, jen co jsme přejeli kolej na místě výhybky, která se dá přehodit, abychom posléze mohli pokračovat v opačném směru. 

Inu, pan řidič nebyl žádný Milan Friedl, ani jiný renomovaný speaker. I když rozumět mu bylo dobře. Ale mluvil ve spěchu, bylo jasné, že jej tlačí čas a asi i nějaká nařízení, díky kterým je potřeba provést onen manévr. Samotný důvod či příčinu té "rychlovky" nikdo z nás pochopitelně neznal a nechápal.

Samozřejmě, že mezi cestujícími to zajetí do vozovny způsobilo lehký zmatek.

Napřed se kolem nás směrem k řidiči přehnala jakási korpulentní dáma, ale seděl jsem v dolních prostorách nízkopodlažní tramvaje a tak jsem "za sebe" neviděl. Mnoho toho asi nevyřídila.

A v opačném směru venku se kolem tramvaje naopak přehnala jakási "výhybkářka."

"Haló, pane, co se to děje?" ptala se mne najednou jakási naprosto dezorientovaná, drobná stařenka s turistickými holemi na rukou.

Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale nějak to pořád nechápala.

"Zajeli jsme na malou přestávku," uklidňoval jsem ji a vida její zmatek, pokusil jsem se o vtip:

"Za chvíli nám rozdají košťata a budeme zametat vozovnu."

Vycenil jsem všechny zuby, aby stařence došlo, že si dělám legraci.

No, pochopila to, zmatek ale zůstával a tak jsem ji stále uklidňoval: "Nebojte se, hned jedeme dál... SEDNĚTE SI," přitlačil jsem lehce na důraznosti hlasu. A stařenka si konečně sedla do osamocené sedačky.

Dobře udělala.

Jen si dosedla, přehnal se kolem nás řidič směrem ke své nové kabině, v "opačném" směru, tedy, v novém, správném.

"Pane..." pokusila se zvednout stařenka, ale jen tak tak ji nesmetl a taky naštěstí nezakopl o její trekingové hole.

Byl jako blesk.

No a za pár vteřin už jsme jeli dál.

Jeli jsme dál ve směru naší řádné jízdy, vše bylo v pořádku a já byl o zážitek a pár fotek bohatší. O to bohatší, že to bylo v mé "rodné" hloubětínské vozovně, kde jak vím, jezdíval i můj strejda tramvaják někdy počátkem 60. let a kde také často jezdí druhdy zdejší videoblogerka, dnes hlavně youtuberka Jaroslava Brokešová. To všechno mi v tu chvíli blesklo hlavou.

Když jsem pak jel o dvě hodiny později stejnou cestou, brána byla zavřená. To bylo také nestandardní, ale vzhledem k tomu, že tam stála tramvaj, tak se domnívám, že to bylo z důvodu popojíždění.

Bezpečnost musí být.

Protože, si pamatuji i strejdova slova:

"Tramvaj není jednoduché ovládat; rozjet, ale hlavně zastavit. Tramvaj - to je vlastně vlak!"

Tak si to, vážení, pamatujte.

Nikdy nevíte, jaké zážitky vás v "obyčejné" tramvaji čekají, ale na druhou stranu - vnímejte tu závažnost prostředku hromadné dopravy, který někdy až příliš bereme na lehkou váhu a podceňujeme bezpečnost.

Šťastnou cestu, i když s vámi třeba řidič musí neočekávaně udělat změnu směru ovládání vozidla a zajet přitom na skok do vozovny...

- - - - - - - - - -

Foto: Martin Faltýn - a omluvte případnou kvalitu fotografií. "Střílel" jsem to mobilem a bylo na to vše doslova pár minut. Takový to byl fofr.