Vše krásné jednou skončí. Uplynulo i 14 únorových dní v Malajsii a já jsem se ocitl tváří v tvář návratu... a také jakémusi "nahlédnutí" co jsem si vlastně přivezl a co mi druhá cesta do Malajsie dala.
Narozeninový dort v Malajsii roku 2004
Když jsem začátkem února 2014 balil zavazadla, netušil jsem ani v nejmenším, co všechno mne v Malajsii čeká. Měl jsem pár drobných přání a jedno velké... což byl spíše úkol, dluh z cesty, kterou jsem do Malajsie vykonal před deseti lety, v červnu 2004. Ať mne čekalo cokoli, věděl jsem, že to bude zajímavé, barevné, trochu dobrodružné... a také, že se vracím mezi milé a příjemné známé, do rodiny mého malajského kamaráda. Už tehdy, před deseti lety, uspořádali při příležitosti mých narozenin malou oslavu, rodinný piknik u moře. A na ten čokoládovo-banánový dort - na úvodním foto - nikdy nezapomenu, protože lepší jsem opravdu nejedl.
Nikdy jsem ale také nepotkal srdečnější a družnější lidi než rodinu toho mého malajského kamaráda. Což byla dáno mimo jiné tím, že když se jejich otec po druhé oženil, bratři a sestry z prvního manželství o rodiny odešli z maké vesnice do hlavního města a museli se naučit držet spolu v dobrém i zlém, aby přežili.
Což se jim všem úspěšně podařilo. Jeden ze sourozenců dokonce dosáhl velmi dobrého postavení. A právě u něj se konala party na rozloučenou, den před mým odletem. Bylo to vlastně pro mne překvapení. Velmi milé - jak jinak. A opětovně, byl to jeden z nejkrásnějších a nejzajímavějších zážitků. Protože, popovídat si s lidmi uvnitř rodiny, o jejich osudech, to je vždy zajímavé.
To v podstatě velké rodinné setkání se konalo v moderním sídlištním komplexu, který byl pod zabezpečeným uzavřením. To znamená, že se tam nedostal nikdo kdo zde nebydlel, nebo kdo nebyl pozván či ohlášen předem jako návštěva.
(Obrázek se vždy otevře trochu větší po kliknutí na něj v novém okně.)
Byl to komplex pro majetnější, střední vrsty společnosti. Vybavení tomu odpovídalo - uprostřed areálu bylo několik bazénů a také společenská arkáda. Tu si bratr onoho mého malajského kamaráda na ten večer z části pronajal, aby zde uspořádal něco jako rodinný piknik a stal se tak naším hostitelem. Tady máte ty prostory na panoramatickém foto - z trochu pozdější podvečerní doby.
Prostory byly pro pikniky dokonale uspořádány. Po levé straně ohniště s roštem na grilování. A pak už stačilo si jen domluvit si stolky na jídlo a koše na odpadky, také sezení, poté už jen přinést jídlo a nápoje (v této komunitě pochopitelně výhradně nealkoholické) a piknik se mohl rozjet. Začínali jsme, jak vidíte, ještě za světla.
Už tady jsem se setkával jednak se starými známými, jednak s novými tvářemi. Mezi ty nové patřil starý pán na obrázu vpravo, s bílou čapkou. Byl to otec manželky našeho hostitele, tedy jeho tchán. Bylo mu snad už osmdesát. Se starými lidmi jsem uměl vždy komunikovat a tak jsme si brzy začali povídat o všem možném. Starý pán zabrousil i do vzpomínek na poválečnou japonskou okupaci a nebylo to vzpomínání dvakrát příjemné. Japonci se zde prý chovali velkopansky a nesmíně krutě... "Stačilo byť jen něco namítnout a rovnou dotyčnému uřízli hlavu," zavzpomínal starý pán. Dodnes proto pro Japonce v Malajsii někteří příliš nehorují.
Ale piknik nebyl jen o vzpomínání starého pána. Byl i o jiných setkáních a pochopitelně také o jídle. Pod každou pokličkou se skrývalo něco dobrého... A mohutně se grilovalo a povídalo. Následující fotografie víc komentáře nepotřebují. Jen ta kuchyně byla od té naší chvílemi řádně odlišná. Jedli jste třeba někdy kuřecí marinované v pálivé kari omáčce nebo grilované sépie?
Jen dodám, že nějaké to sousto se našlo i pro kolemjdoucí. Malajci jsou ohromně družní a tak nebyl problém, aby se mezi hosty na chvíli zařadilo pár známých z jiných bytovek, a nebo dokonce malá skupinka asi pěti kolem jdoucích z úplně jiné části komplexu, a z nich navíc pár jich zde bylo také na návštěvě u místních.
No a úderem desáté večerní grilování skončilo - noční klid se dodržuje bez výjimky. Správa objektu prostě vypne v arkádě světlo a to je neklamná známka, že je potřeba i do té doby nikterak hlučnou zábavu ukončit a nerušit ostatní. A tak se jde třeba ještě na kus řeči k hostiteli domů.
Času mi pak v Malajsii zbylo sotva tak jeden den na nákup nějakých těch drobných dárků a suvenýrů. K tomu je asi nejvhodnější centrální tržnice Kuala Lumpur - Central Market. Zajímavé je, že v roce 1888 byl otevřen jako tržnice pro jídlo, ovoce, zeleninu a také maso a ryby... Dnes je výhradně rájem oblečení, koberců, dekorativních předmětů, bižuterie, kosmetiky a pochopitelně též suvenýrů všeho druhu a ražení.
A pak už tedy spolu s dárky zabalit i všechny zážitky; ještě vyfotit nahonem z auta domény Kuala Lumpur, drobné občerstvení na letišti a pak už nabrat směr domů.
Domů jsem letěl sám. Malajský kamarád se vracel až o další týden později. Sice jsme zkoumali variantu, že by si změnil let, ale bylo nám řečeno operátorkou, že v naší cenové relaci letenek už volná místa nejsou. Nová letenka by byla bývala o dalších skoro 20 tisíc dražší. Marketingová cenová politika letecké společnosti mi nicméně zůstala utajena, protože při mém letu byla minimálně 4 místa volná. Asi se to leteckým společnostem vyplatilo držet "cenovou hladinu" a letenku raději neprodat vůbec.
Doma mne pochopitelně čekal kocour, mezitím obstarávaný bratrem. A pak také vybalování. A nakonec i jakési ohlédnutí se za celou cestou. Z těch drobností, co jsem přivezl sobě a jiným, mne osobně potěšily třeba náramkové hodinky, stejně tak jako keramický suvenýr k letošnímu roku Koně. Paradoxně, oboje made in Japan.
Své přátele a známé jsem potěšil více méně jedním druhem dárků - a sice magnetickými keramickými magnety. Sobě jsem udělal také radost masážním ježkem z mahagonového dřeva - nosím jej neřetržitě v kapse a kdykoli mám volnou chvíli masíruji jím namáhané dlaňové svaly.
Mezi exotičtější dárky patřily barvotiskem zpracované hedvábné kalhoty a ručně tištěné letní šaty. Udělaly radost mé kmotřence v jiném konci světa. Kalhotami jsem naopak podaroval české známé.
A pro návštěvy nechyběly také různé pochutiny; pro domácí vaření pak kořenící směsi - na obrázku vlevo je jen jedna z nich.
...to je spíše jen takový malý výběr z toho, co jsem si přivezl. A pochopitelně spoustu dojmů, fotografií... z pamětihodností, ze setkání, z cest. Ostatně, o některé z nich jsem se s vámi podělil v předchozích částech.
A úplně na závěr jeden postřeh, ke kterému jsem došel určitě ne jako první.
Člověk může cestovat třeba až na kraj světa, ale stejně zjistí, že nejkrásnějším cestováním je vlastně cestování domů.
