Můj malajský soused se vypravil do rodné Malajsie a já po 10 letech jel opět s ním do této exotické země. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní shlédnout. Třeba přírodních krás.
V malajském přírodním pralese, ovšem v roce 2004.
Úvodem: nečekejte ode mne tentokrát nejen cestopis, ale ani přehlednou zprávu "den za dnem". Pokusil jsem se totiž uspořádat svoje dojmy trochu komplexněji a po určitých tématech, tak jak se mi teď vybavují a jak mi je slina přinese na jazyk. Věřím, že to pro vás bude neméně zajímavé čtení než regulerní cestopisy; tím spíše, že mám možnost popisovat Malajsii spíše zevnitř každodenního života a ne jen jako všeobecný turista.
Takto to mé vyprávění začalo, následovala druhá část poznatků, postřehů a zážitků. A děkuji vám, pokud jste tento seriál navštívili po třetí. Čtvrtá část zážitků z února 2014 se z pochopitelných důvodů trochu opozdila. A teprve k páté části přibývá bez zdržení další pokračování.
K cestování nutně patří - nebo by mělo patřit - poznávání přírodních krás. V Malajsii o to víc, že příroda je tady ve všech podobách opravdu nádherná.
Můj asi největší zážitek byl v malajského re-kultivovaného "pralesa" - před oněmi 10 lety. Malajci - samozřejmě ti vesničtí, ne ti městští - jsou s přírodou spjati mnohem blíž. Tehdy nebyl pro onoho mládence na snímku problém vylézt nějakých 10 metrů na strom a přinést odtamtud jedno z nejlahodnějších exotických ovocí, které jsem tam poznal - mangostan.
Jinak, kromě míst, kde se např. povrchově těží ruda, zeleně najdete v Malajsii dostatek všude.
Je to ovšem spíše kultivovaná a re-kultivovaná krajina než volná příroda. Té již mnoho nezbývá a na malajském poloostrově je dokonce tropický prales vyčleněn už jen jako přírodní turistická rezervace, národní park. Kdesi jsem se dočetl, že jeden z kolonizátorů zařídil vyčištění půdy od pralesa elegantním způsobem. Najal dělníky s nástroji, s mačetami, a pak nechal z kanónu vystřelit zlaté mince s tím, že svoji mzdu si dělníci musí v pralese najít... - Originální, co říkáte?
A tak kromě pár národních parků pravý tropický prales dnes zůstal jen v tzv. východní Malajsii, na indonézském ostrově, malajských státech Sarawak a Sabah.
Malajci ovšem přírodu a květiny milují, ne nadarmo je jejich národní květinou ibišek.
Proto se pořádají mimo jiné i květinové a zahradnické soutěže a festivaly.
[Připomínám, nezapomeňte kliknout na obrázky pro větší zobrazení v novém okně.]
Se zelení se ale pochopitelně setkáte jak v okrajových částech, tak v centru města.
I v Kuala Lumpur jsou samozřejmě zahrady, parky, zoo... Já osobně jsem si před deseti lety oblíbil "Motýlí park" - čili motýlí farmu. Zatímco u nás je možné v Botanické zahradě shlédnout jednou do roka výstavu, zde jsou motýli celoročně. A tak nebylo divu, že jsem chtěl motýlí farmu navštívit i tentokrát.
Na motýly zde mají přímo specální krmitka - ibišek rosený cukrovou vodou.
Motýli se za to odvěčují návštěvníkům svým křehkým hvějivým tancem, který je lépe zachytit na video, než fotoaparátem.
Samotná farma je ovšem opravdu příjemná a dá se tu procházet hustou zelení i posedět, dle libosti. I když jde jen o nějakých 500m2, systém uměle vytvořených zákoutí dodává pocit větší rozlehlosti i nabídky míst k odpočinku.
Ale protože by vás za chvíli z toho věčného mihotání bolely oči a také motýli mají své zájmy a ne se předvádět návštěvníkům, je v parku krom potoka ze zlatými rybami také několik terárií přímo venku. Spatřit v nich lze občas roztodivné věci.
Ještě podivnější je to však v sále uvnitř objektu. Většinou je to strnulé, až se člověk ptá, zda je to vůbec živé.
O to ovšem hůř, když se něco takového začně hýbat.
Pavouky, jejichž vitrinu můžete vidět uprostřed, naštěstí tady živé nechovají. Ale nachomýtli jsme se k nějakému čistění terária štírů a mohu vám říci, že mi úplně stačil pohled na otevřené vitriny a mazali jsme odtamtud pryč... takže fotografie jsem pořídil opravdu v poklusu. Tím pádem to fotoaparát ani nestačil pořádně doostřit...
No, dovedete si představit, že by se tohle všechno volně pohybovalo kolem vás v přírodě..?
Když jsme doslova vystřelili ven vyšli ven z parku do civilizace, tak si pak člověk připadal opravdu jako na jiné planetě.
A práavě tehdy se mi stala poněkud nemilá věc. Rozhodli jsme se jít jinou cestou než jsme přišli. To by bylo celkem v pořádku nebýt skutečnosti, že malajský kamarád je polo-slepý, tudíž na dálku prakticky nevidí. Okolí místa, kde jsme byli, po paměti nezná a já teprve ne. A snažili jsme se najít nějaký dopravní prostředek, který by nás dopravil na spoj směrem k nim domů.
V životě by mne nenapadlo, že bílá budova před námi je nádražní hala! Namísto toho jsem se snažil "podhrabat" pod vedle proudící dálnicí, což byla samozřejmě blbost... Takže jsme se vraceli zpátky a trochu bloudili v kruhu. A co bylo ještě horší, vypil jsem všechnu vodu a cítil jsem, že začínám dostávat menší úžeh.
No, nakonec jsem pochopil, že jsme na vlakovém nádraží a dokonce jsme popojeli jednu stanici směr do centra, kde jsme přestoupili na naše spoje domů. Paradoxně, jak už to tak bývá, kdybychom se bývali vrátili původní cestou, vrátili bychom se přesně o tu jednu stanici pěšky a všechno by bylo v pořádku. Měl jsem ale i přes to plnou hlavu motýlí farmy, že i ta přestupní hala mi připomínala nějaké mraveniště.
Domů jsme se vraceli už jaksepatří za šera...
...a než jsme dojeli do naší čtvrti, byl už docela večer. Ale řeknu vám, bylo to docela příjemné prodírat se večerní tržnicí, opět mezi nakupujími lidmi.
No a nakupům všeobecně bude věnováno také příští pokračování, včetně jedné speciality, kterou se mi náhodou podařilo koupit. Tak trochu to souvisí s mojí zvědavou vlastností, o které říkám, že "musím do všeho strčit nos..."
