Můj malajský soused se vypravil do rodné, exotické Malajsie a já po 10 letech jel opět s ním. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní stihnout. Třeba ohledně cestování, na místě samotném.
Španělé a Portugalci cestovali do Malajsie na lodích.-já-
Pohled na svou dobu mohutnou a přeci jen malou loď, která je vystavena jako turistická atrakce ve městě Malaka, mi vždycky připomíná jak různorodé cestování může být.
Jak už jsem psal v předchozím vyprávění, nepatřím mezi rozmazlené cestovatele. A proto mi nevadí cestovat všelijak a po různu, vyzkoušet různé dopravní prostředky.
Pravdou je, že jsem trochu citlivý na hygienu, zejména na pachové odéry. V prvé řadě mi vadí pochopitelně smad ze špíny, pak nadměrný tělesný pach... ale také opačně: dost trpím tím, když se některá dáma, s prominutím, zlije voňavkami (nejlépe ruskými "????" [duchi]) nebo když se v okolí mého poměrně citlivého nosu sejde takových dam několik: čemuž říkám "kráčející parfumérie". Takže v jistých destinacích bych asi dost dobře cestovat nemohl.
V Malajsii tohle naštěstí, až na nějaké výjimky, nehrozí. Výjimky se samozřejmě najdou vždycky, ale já nepíši cestopis, jen jakési vyznání svých osobních poznatků.
Snad asi nejoriginálnější cestování jsem na vlastní oči viděl toto:
(Připománím, že kliknutím na obrázek se tento otevře trochu zvětšený v novém okně.)
Ale pojďme pěkně po pořádku. Malajsi byla vždy v novodobých dějinách mnohonárodní zemí, mnoho kolonizvanou... a tak ještě v 19. století se jako (veřejná) doprava zmiňují rikši nebo také sloni. Zanikly v 30. letech 20. století. V 50. letech byly v Kuala Lumpur i tramvaje, zavedené v dobách britské kolonizace, ale ty byly zrušeny v r. 1962. To už byla Malajsie samostatným federálním státem.
Současná doprava v Kuala Lumpur vypadá tedy takto.
Začneme asi u kol. I když, na rozdíl od jiných asijských zemí, kolo už tady dávno není zásadním dopravním prostředkem - Malajsie se v tomto směru vydala nekompromisně směrem k motorizaci.
Školní mládež cestuje především hromadnou dopravou nebo speciálními školními autobusy (viz na foto níže). Ty šťastnější a movitější pak rodiče přivezou autem - nejlépe nějakou limuzínou, přímo až do školního areálu.
Jakmile se mladí a dospělí Malajci jen trochu ekonomicky zmohou, pořídí si motocykly. Poněkud nedisciplinovaně se proplétají mezi vozidly, na semaforech jsou vždy v čele a při každodenních silných provozech je radno raději u automobilů neotevírat v zácpě dveře nebo vystrkovat ruku z okna. Ze "zdravotních" důvodů. V Kuala Lumpur se totiž na ulicích, např. v porovnání s Prahou, zas až tak moc nekrade... a dokonce i s těmi pouličními motorkovými gangy (údajně z Jižní Ameriky apod.) si prý celkem poradili. Jak by ne - turistický ruch je jedním z nejdůležitějších zdrojů soukromých i státních pokladen; nehledě na eticko-náboženské aspekty. A kdo by chtěl cestovat do země, kde by měl jistotu, že jej okrade třeba nějaký motorkář?
Samozřejmě, osobní dopravě kralují především automobily. Malajsie vyrábí vlastní značku Proton a jsou to auta výkoností všeho druhu. Majaci je považují za standard; jakmile to však jemožné - pořizují si radějí prestižnějí automobily - Toyota a další.
K automobilům pochopiteně patří benzínové stanice. Nejznámější je společnost Petronas, která proslavila Kuala Lumpur a Malajsii svými spojenými věžemi mrakodrapů. Společností je ale v Malajsii povícero. Čerpací stanice jsou velmi moderní. Na rozdíl od našich na nich ale nenajdete na reklamích sloupech ceny. Snad je to z důvodu, aby se zabránilo nesmyslnému konkurenčnímu stlačování cen o "halíře"; snad proto, že se ceny velmi rychle mění? Jiné důvody mne nenapadají. Každopádně, od těch našich se na první pohled příliš neliší.
K osobní dopravě Kuala Lumpur patří i trolejbusy. Ale z nějakého důvodu jsem je nevyfotil. Snad proto, že byly příliš fádní a pletly se do dopravy svojí mohutností, nepohyblivostí i pomalejší jízdou.
A nesmím zapomenout i na nepřehlédnutelné červené vozy taxilužby, na které narazíte ve dne i v noci.
A Malajci rádi jezdí automobily. Postavili pro ně čtyř až šesti proudové dálnice; občerstvovací stanice. A jednotlivé okresy - jako třeba Pahang - na dálnicích postavily uvítací brány. Jinak provoz na dálnicích je placený - ale nebojte se, nezruinuje vás to. Víc jak 5RM (zhruba 30 Kč) jsem při placení nezažil.
Základem městské a meziměstské dopravy jsou v Malajsii autobusy. Městské i dálkové... jedou a dojedou. Někdy je to docela náročné. Při mé první návštěvě v r. 2004 jsem dokonce zažil, že autobusu vypověděla klimatizace. Ale odvážně jsme se dali na cestu a i v 35.C jsme to vydrželi. Tentokrát se nám nic takového nepřihodilo a cestování jak městskými (na foto uprostřed) tak i dálkovými autobusy bylo příjemné a komfortní.
K dálniční a meziměstské dopravě neodmyslitelně patří občerstvovací stanice a autobusová nádraží. Malajci nekompromisně dávají přednost své, místní, tradiční stravě a nadnárodní fast-foody zde příliš významnou pozici nehrají. Zato stravovací stánky se musejí snažit, aby vyhověly tradičním kuchyním - malajské, čínské, indické... a tyto se ještě dělí na mnoho růzých pod-druhů - mořskými plody počínaje, přes polévky nebo hovězí a drůbeží jídla s rýží, a pohopitelně nudlemi konče.
Ve městě jsou pak takovým občerstvovacím základem přestupní místa - jaké můžete spatřit na onom prostředním obrázku výše. Přestupuje se na autobusy, ale i na vlaky všeho druhu.
Všeho druhu?
Inu, jedním z nenazedbatelných prostředku veřejné dopravy v Kuala Lumpur jsou příměstské vlaky. Spolu s nimi pak monorail. Ruku v ruce vás provezou mezi výškovými stavbami přesně tam, kam potřebujete. Jen je někdy potřeba bedlivěji hledat nástupné schodiště a mosty... kde třeba najednou parkují i školní autobusy.
Všude je neuvěřitelně čisto; klimatizace pracuje naplno... Měl jsem štěstí, že jsem se pohyboval v dopravě prakticky mimo špičku. Zažil jsem ji jen jednou a to pak i ta klimatizace byla jen tak tak.
Někdy je pro neznalé, jako jsem já, těžké rozlišit, co je historická památka a co je třeba vlakové nádraží. Málem jsem si při bloudění kolem něj, využívaje mobilní GPS, přivodil úžeh.
Díky okolnostem, že jsem se v onom místě zamotal, jsem tak měl možnost si alespoň jednu stanici zkusit, jak se jezdí v Malajsii obyčejným vlakem... Na delší meziměstské trasy jsme dali raději přednost autobusu.
No a tak dny plynuly... návštěvy, jezdění, cestování... Nacestoval jsem se dost a dost, vším možným. Až se týden s týdnem sešel a mne čekal návrat domů.
K mému velmi příjemnému překvapení, rodiny uspořádaly při té příležitosti malou party. A o ní a o jakémsi závěru mé únorové cesty do Malajsie v příští, už poslední, části.
