Můj malajský soused se vypravil do rodné Malajsie a já jsem měl možnost po 10 letech jet opět s ním do této exotické země. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní zažít.
V Malajsii před 10 lety - v r. 2004
Úvodem: nečekejte ode mne tentokrát nejen cestopis, ale ani přehlednou zprávu "den za dnem". Pokusil jsem se totiž uspořádat svoje dojmy trochu komplexněji a po určitých tématech, tak jak se mi teď vybavují a jak mi je slina přinese na jazyk. Věřím, že to pro vás bude neméně zajímavé čtení než regulerní cestopisy; tím spíše, že mám možnost popisovat Malajsii spíše zevnitř každodenního života a ne jen jako všeobecný turista.
Takto to mé vyprávěni začalo, následovala druhá část poznatků, postřehů a zážitků. A děkuji vám, pokud jste tento seriál navštívili po třetí. Dnes připojuji čtvrtou část zážitků února 2014.
Cestování po Malajsii je vždycky zážitkem. Ať už se vypravíte kamkoli a na čemkolli, obklopí vás podivná cestovatelská aura... a vy se nestačíte divit novým vjemům, impulsům, emocím a řekl bych, že v Malajsii vnímáte mnohem intenzivněji - ostřeji - prakticky všechno.
To není dáno tím, že jsem v cizině. Nevím proč, při návštěvě do Vídně mne nevzrušuje pomalu každý domek u silnice, zatímco v Malajsii ano. Člověk vnímá pomalu každý strom. O lidech a jiných živočiších nemluvě, a že se jich dá potkat dost a dost. U nás vám přeběhne přes cestu maximálně pes nebo kočka. Na severu, v Malajsii to byl rovnou třímetrový varan! A pelášil s nemenší rychlostí - takže mi musíte věřit, nestačil jsem ani vydechnout natož si vzpomenout, že mám taky fotoaparát!
Tenhle exotický přírodopisný zážitek mám ze severo východní části Malajsie zvané Terengganu. Je to mimo jiné oblast vyhlášených přímořských letovisek. Malajský poloostrov zde omývá Jihočínské moře. Náš třídenní výlet směřoval to jednoho letoviska - tady se jim říká "resort" - v místě zvaném Cherating. Ještě dodám, že jihočínské moře je poněkud nažloutlé a pokud se týká koupání a pláží - je potřeba být velmi ostražitý. Východní pobřeží malajského poloostrova se na řadě míst do moře svažuje poměrně příkře. Opatrnost je na místě.
Přesvědčili jsme se o tom hned při příjezdu do resortu Impiana, kde nás rovnou upozornili, že vzhledem k vlnám je zákaz koupání. A protože je lepší jednou vidět, než dvakrát slyšet, tady máte video pořízené hned po našem příjezdu.
Na první pohled, žádná legrace. Zažil jsem kdysi v USA na Floridě jednoho opravdu vysportovaného chlapíka jak si šel zaplavat do Atlantiku. Vlny tam byly v porovnání s tímto snímkem jen velmi mírné. Chlápek plaval v oceánu sotva minutu a když vylezl z vody, dýchal jako kdyby právě sprintoval 100 metrů. Velmi rychle se mi to v hlavě rozleželo, že taková masa vody není maličkost a od té doby se k oceánům a mořím chovám nezměrnou úctu - zbytečně do nich nelezu a nebo jen v nějakém mírném zálivu, jako třeba na Korfu.
V mnoha zájezdech a cestovkách vám slibují pohled z pokoje na moře. A pak se divíte. V Impiana resotru to vyřešili velmi svérázně. Hotel je postaven tak, že jiné pokoje než s vyhlídkou na moře tady nejsou. Na straně odvrácené je totiž veranda se vchody do pokojů (na foto nalevo) a pouze na druhé straně jsou pokoje - s okny přivrácenými k moři (foto v pravo).
(Kliknutím na obrázek se vám otevře v plné velikosti, v novém okně.)
A pokoje jsou prostorné a rozlehlé.
Vůbec celkově působí celý restort dojmem vzdušné prostornosti a svěžesti. Při pohledu do jeho intreriérů by nikdo nevěřil, že venkovní denní teplota je průměrmě 33.C - po 365 dní v roce.
A dostane se vám maximálního komfortu i péče.
Příklad?
Potřeboval jsem se přes internet podívat na svůj bankovní účet. Využít mobilní aplikaci nebylo v mém případě z jistých důvodů možné - zkrátka nefungovala. Zbývalo jedině PC. Výkonná manažerka hotelu mi nejenže poskytla svůj osobní počítač, ale tak dlouho naháněla počítačového správce (nebyl to totiž zdaleka jeho jediný druh práce v resortu), až vše po několika hodinách perfektně fungovalo. Nicméně prý obsazenost hotelu v této době nebyla podle slov manažerky nikterak závratná... i tady, a v Malajsii vůbec, se promítá do turistiky celková krize.
Když nebylo k dospozici moře, zbývaly nám výlety. Poznávací.
Ano, poznávací chcete-li tak nazvat výlet za jídlem do speciální restaurace s jídlem vysloveně z toho, co místní rybáři nalovili.
Byla to opravdu lahůdka a ani mi pro tentokrát nevadila pálivost jídla. Přestože jsem si jako pojistku objednal zeleninový salát. Pravda, ten sám o sobě nepálil. Byly v něm jenom nakrájené kousky zeleného chili...
Bohužel, když jsme zavítali druhý do této restaurace po druhé a chtěli toto hodové menu zopakovat, dostalo se nám omluvy, že krabi došli - úlovky jsou prý horší a horší...
Vzpomněl jsem si přitom bezděky na kreslený Jiránkův smutně veselý vtip, jak pták sedí na kraji lesa na větvi a pokřikuje na přicházející túristy: "Nic tady není. Všecko jste sežrali. Všecko!"
Jednou z dalších regionálních zváštností kraje Terrenganu je barvotisk látek. Je to skutečně manfakturní výroba a my jsme se dostali dokonce do prodejny, jejíž součástí byla malá dílnička. Zde si to zájemce mohl sám vyzkoušet. Bez potíží jsem odolal. Výtvarka nikdy nepatřila k mým oblíbeným školním předmětům. Ty látky ale stály za to a naše útrata asi ten den majiteli dostatečně zahojila nedostatek turistů v oblasti.
Paradoxně i já jsem se v té přehršli barev ztratil a tak namísto, abych pořizoval jeden obrázek za druhým, vzpomněl jsem si na focení, honem honem, až když už jsme nasedali do auta a odjížděli...
Předpokládám ale, že milovnice módy by mi nedovolily je jen tak odbýt trojobrázkem a tak mi dovolte nabídnout jim jeden samostatný obrázek v přiměřené velikosti. Doufám, že to ocení... Ostatně, v závěru dalších pokračování uvidíte i šaty, které jsme tam posléze zakoupili.
Další z návštěvních atrakcí v Terrenganu bylo místní želvárium.
Želví mláďata byla atrakcí snad pro všechny generace. Jinak to ale nebyla taková idylka...
Většinou zde totiž želvy byly docela slušné exempláře a některé z nich se chovaly k návštěvníkům i ke svým želvím spoluobyvatelům docela agresivně... občas se plavalo doslova krunýř na krunýř, až třísky lítaly.
Právě při návratu z tohoto želvária nám přeběhl přes cestu onen neuvěřitelný varan.
Jak říkám, toho jsem nestačil ani nafotit,. Zato cestou jsme se stavovali na zmrzlinový pohár a kolem nás se v pohodě přeloudalo stádo kravek... bez problémů přešlo přes frekventovanou silnici a vůbec se páslo všude kolem dokola. Nechci vidět, jak by takový přechod přes silnic dopadl u nás.
Návštěva Terrenganu mi přinesla i další zajímavé zážitky.
Jedním z nich byla jízda kolem povrchového dolu na železnou rudu - jak mi bylo řečeno. V podstatě je to jedno co se tam těžilo. Ekologický zásah do okolí byl v tom místě totiž tak strašný, že by zežloutli u samotní příslušníci strany zelených. Ostatně, posuďte sami.
Jen podotýkám, že to listí stromů u silnice na pravém obrázku není sežloutlé suchem nýbrž právě a jen popraškem prachu vytěžené rudy - stejně tak jako silnice při výjezdu z onoho dolu na foto uprostřed.
A cestou nás míjel nejeden vůz naložený vytěženým prachem...
Dá se za poznávací atrakci považovat návštěva v rodině? V cizině jednoznačně ano. I když jsme vlastně jeli jen při zpáteční cestě z Terengganu navštívit rodinu manželky bratra mého známého.
Malajská vesnice, v jejich případě spíše polosamota, je na tom rozdílnou úrovní asi jako u nás. Civilizační úroveň a komfort je zde menší, zato je tu člověk blíže k přírodě.
A každá návštěva je tu pochopitelně vítána; je to příjemné vytržení z každodenního vesnického života, který jinak - na rozdíl od měst - plyne svou neuspěchanou pravidelnou všedností.
A pak už nastává cesta domů... kde Evropan vidí snad na každém kilometru něco zajímavého.
Já sám jsem z cesty jednu chvíli příliš mnoho neměl. Za volant totiž po skončení návštěvy u rodičů zasedla ona manželka. A řeknu vám, byl to horor. Upřímně, nevím, jak dlouho již řídila a zda vůbec, ale bylo to strašný. Pominu klasické ručkování po volantu... ideální na to, aby v panice zmatku řidič(ka) přestala volant ovládat. Horší byla jízda jako taková. Po rovince jsme si to lehce šněrovali od krajnice ke středové čáře a zase zpět. Potkávací vzdálenost s protijedoucími vozidly jsem někdy odhadoval tak v lepším případě na metr. Při nájezdu do zatáčky milostivá zásadně přidávala rychlost, takže ji to spolehlivě vynášelo... Hůř bych snad neřídil ani já a to jsem seděl za volantem naposledy v 18ti, když jsem si dělal řidičák při gymnáziu. Bezděky jsem si vzpomněl na vlastní bývalou švagrovou, která byla řidička naprosto skvělá a suverénní.
Řeknu vám, brzy jsem se přestal i modlit ke všem svatým, co znám i neznám. Po několika minutách téhle jízdy jsem prostě jen seděl, v naprosté apatii zíral před sebe a říkal si v duchu: "Mně už je to všechno jedno..!"
Nakonec přeci jen přišla záchrana! Budete se divit, ale v podobě víkendového příležitostného bazaru. To je lákadlo, které žádná žena neodolá. A tak milá řidička zatočila ke krajnici - to jí šlo kupodivu dobře - a celé osazenstvo se vyhrnulo, aby se pustlo do víru bazaru.
Po skončení nákupů, za volant opět zasedl manžel a tak jsme šťastmě a v pohodě dojeli zpět až do Kuala Lumpur - kdy nám příroda cestou nabídla klasické zapadající slunce, včetně pohledu na Genting Highlands - což je proslavené a oficiální místo pro zábavní park a také casino, snad dokonce jediné v celé Malajsii.
Ale to tentokrát opravdu nebylo mým cílem. Čekaly na mne zcela jiné zážitky; mimo jiné, jak jsem se ztratil... ale o tom zase příště.
