Můj malajský soused se vypravil do své rodné Malajsie a já jsem měl možnost po 10 letech jet opět s ním do této exotické země. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní zažít.
Malajsie 2004
Úvodem: nečekejte ode mne tentokrát nejen cestopis, ale ani přehlednou zprávu "den za dnem". Pokusil jsem se tentokrát uspořádat svoje dojmy trochu komplexněji a po určitých tématech, tak jak se mi teď vybavují a jak mi je slina přinese na jazyk. Věřím, že to pro vás bude neméně zajímavé čtení než regulerní cestopisy; tím spíše, že mám možnost popisovat Malajsii spíše zevnitř každodenního života a ne jen jako všeobecný turista.
Když jsem se připravoval na podobnou cestu poprvé, před deseti lety, samozřejmě jsem prošťáral na internetu o Malajsii kdeco. Ale ani ty nesouhrnnější informace vám nenahradí bezprostřední zážitky, jaksi "zevnitř". O to lépe, když máte možnost dostat se do nějaké rodiny, než cestovat jako turista po atrakcích. Poznání každodenního života je v jistém smyslu nenahraditelné. I když pochopitelně, když jedete někam poprvé, nevynecháte ani ty turistické atrakce - jako tehdy před deseti lety já - viz úvodní foto v perexu. Ano, "šáhnul" jsem si na věže Petronas. I když jsem tehdy nevyjel výtahem do onoho x-tého patra. Vstupenky byly na ten den již vyprodány a mne tehdy můj velmi nabitý turisticko-cestovní program hnal dál. (Mimochodem, doufám, že oceníte příhodnou košili, kterou jsem měl.)
No, ale nejen do stejné řeky dvakrát nevstoupíte, ani nenavštívíte dvakrát stejné místo. A také jsem měl tehdy zcela jiné cíle než dnes. Tehdy to bylo co nejširší poznání malajského poloostrova.
A tentokrát?
Jednak jsem dělal doprovod poloslepému malajskému kamarádovi Andymu (což je jeho poevropštělá přezdívka), který si tam potřeboval zařídit své osobní zaležitosti. V plánu bylo také setkání s naším čínským známým, který rovněž působí v Čechách, ale odjel domů na rodinné oslavy čínského nového roku, spojené se svatbou. A, inu, měl jsem i svoji osobní "misi". Ale tu vám zatím neprozradím. Počkejte si na některé další pokračování.
No, každá cesta začíná přípravami, že?
Balení kufrů bývá zpravidla vyvrcholením všech příprav. Ze všeho nejdřív si člověk musí zajistit volno - někdo v práci, někdo v podnikání - a pak přijde na řadu shánění letenek. V době, kdy jsme je kupovali, tedy půl roku předem, byly nejlevnější od Korean Air. Vzhledem k tomu, že vlastní 44% z původních státních akcií ČSA, tak jsme tím vlastně z části přihráli "malou domů" i do české ekonomiky. Jakkoli nejen samotné letadlo, ale pochopitelně i podávaná strava nenechají nikoho na pochybách s kým a kam že to vlastně letíte.
Že to ale bude doslova a do písmene cesta přes půl světa nám v té chvíli vůbec nedošlo! Ale protože oba máme rádi trochu cestovního dobrodružství, těšili jsme se mimo jiné na mezipřistání v Soulu, na samotný let, pochopitelně na občerstvení v letadle a jiné příjemnosti, které k tomuto typu cestování patří.
Stačilo jen zabalit kufry.
23,5 kg na osobu + 12 kg do kabiny, takové je pravidlo Korean Air.
Nuže, mohu prohlásit, že jsme tu váhu využili do posledního gramu! Možná i trochu víc.
Když se podíváte na ona zavazadla, asi byste těžko věřili, že je v nich mimo jiné přes 15 kg čokolády, z čeho jen 10kg vánoční lanýžů, zbytek čokoládoviny všeho druhu. Zdá se vám to moc? Můj kamarád Andy je nejmladší ze 13 sourozenců. Každý z nich má své děti, a ty mají už dnes také děti... Takže těch 20 krabic vánočních lanýžů plněných čokoládou nebo krémem (nepočítaje jiné dárky jako parfémy, trička, drobné suvenýry) bylo spíše nezbytným minimem. A to jsme zůstávali prakticky v okruhu jen rodin čtyř-pěti nejbližších Andyho sourozenců (sám o tom dodnes nemám přehled).
Jak to pak vypadá, když se taková normální malajská rodinka sejde u někoho na návštěvě, můžete posoudit rovnou tady. A všude je to stejné, ať jste ve městě nebo na vesnici.
A tak jsem v průběhu oněch 14 dní potkával toho či onoho, aniž bych často věděl, ke komu patří. Rodina Hanákových to měla o mnoho jednodušší, to mi věřte. Někoho jsem znal už z dřívějška. I tak bylo občas těžké se v tom zorientovat. Že např. z tohohle kluka vyrost mladý muž, který má v létě před svatbou, a nebo tahle pohledná dívčina na společném foto se mnou, ještě coby studentka na univerzitě, je dnes už vdaná a čeká druhé dítě.
Inu, samozřejmě, že jsme se setkávali hlavně při jídle. Ale jinak jsme i společně hodně cestovali. Autem, taxislužbou, ale i městskou veřejnou dopravou, která sice není tak rozvinutá jako u nás, ale základní spojení obstará.
Hlavní město Malajsie, Kuala Lumpur, je docela velké. Jen od místa kde jsme bydleli to do centra trvalo místním povrchovým městským vlakem skoro hodinu. Cena se pohybovala průměrně 2,5 ringitt (RM) - což je na naše peníze zhruba 15 korun (1RM = 6 CZK). Mimochodem, v Malajsii zrovna probíhá výměna oběživa. A tak koexistují vedle sebe stará a nová platidla, zatím jen ta drobná.
Na daném foto vidíte dole starou a nahoře novou bankovku, přičemž si povšimněte u nové bankovky, že obsahuje zvláštní ochranný prvek: slídové "okénko".
Naše cestování v praxi to vypadalo tak, že jsme se asi tak 20 minut "vlekli" pěšky městskou čtvrtí na lokálku-vlak nebo autobus. Upřímně, ve 33.C to nebylo nic příjemného a zaplať pánbůh za textilní vynález dnešní doby - sportovní trička "climax". Jen jednou jsem si tam navlékl lněnou košili, která na první dojem působí nesmírně vzdušně a lehce. Propotil jsem ji během 10 minut, zatímco "climaxová" trička prakticky nikdy. A co víc, malajské dopravní prostředky jsou důsledně klimatizované. Ale i tady "řidič tvrdej chleba má". (Jo a mimochodem, jako důsledek britské kolonizace se tu jezdí vlevo.)
Kuala Lumpur má kromě příměstských vlaků a autobusů i jednu módní (a z módy už dávno vyšlou) dopravní kuriozitu: monorail (na foto vlevo). Na první pohled se to ale příliš od těch příměstských vlaků neliší, no posuďte sami. Ovšem monorail je jen v centru a moc daleko si na něm nezajezdíte a levný také není.
Ono vůbec byl pro mne zpočátku oříšek rozlousknout, jak zakoupit "jízdenku" - tedy žeton s nahranými údaji. Všechno je už jen přes platební automaty, s dotykovou obrazovkou. Naštěstí, v Malajsii je povinná angličtina na základních školách; někde se vyučují dokonce předměty jen anglicky. A tak se jednak v případě potřeby bez problémů s kýmkoli domluvíte, a jednak jsou podobná elektronická zařízení vybavena angličtinou.
Neboť, vězte, že v Malajsii nejsou jenom Malajci, ale i prapůvodní místní obyvatelé; druhým nejpočetnějším etnikem jsou Číňané, následují Indové... a to vše je potřeba nějak sjednotit. Proto např. ta angličtina. Jednotlivé skupiny se totiž sociálně zásadně nemíchají - je např. nemyslitelné, aby si Ind vzal Číňanku nebo malajskou muslimku apod. Ano a společnost je rozdělena i nábožensky. Ale po nepokojích v 60. letech došlo i zde ke smíru a mírumilovné koexistenci; takže není problém, aby třeba mešita a hinduistický chrám spolu sousedily někdy i doslova přes plot (což sice není případ na daném foto, ale jako ukázka to stačí).
Nutno dodat, že ačkoliv je zde islám státním náboženstvím (Malajsie je seskupení sultanátů), dodržování pravidel a zvyků je vždy pouze vázání se příslušností k určité etnické skupině a není tady žádná "náboženská policie" apod., jako je tomu v jiných takových státech světa.
Nikdy jsem na příklad neměl nejmenší problém třeba při koupání v moři. Zatímco rodina Andyho se koupala - i děti - v tričkách, nikdo se nepohoršoval nad tím, že já jsem jen v plavkách, "nahoře bez". Pouze v uzavřeném obytném komplexu, jsem si přečetl, že není vhodné při koupání sundat triko... ale já jsem do vody stejně nešel, takže to bylo jedno. Dětská drobotina se ovšem koupe opravdu jen v plavkách, teprve po přiznání statusu dospělosti je zdejší islámská mládež vedena k tradičním zvykům, ale také úctě a pokoře; žádný extremismus se tady netrpí. Základem je vzájemné mírné soužití všech a se všemi. A tak není problém zřídit společné bazény v luxusním (byť s kontrolovaným vstupem) sídlištním komplexu, ale třeba na večer zorganizovat i grilovací párty... a k zakousnutí je pozván skoro každý kolemjdoucí. Stačí jen přijít nebo přijet... třeba jen na návštěvu ke svým tamějším známým - v daném případě k Andyho bratrovi a jeho rodině.
Pravda, cestovat se dá různě a všelijak, ale stejně se vždy člověk nejraději vrací domů. Ať je to přes půl světa, do Prahy, a nebo "jen" do malého domku v jedné malajské ulici, který se na 14 dní stal mým domovem.
Pokračování příště.
Národní květinou Malajsie je ibiškový květ. Proto se s ním budeme setkávat jako s motivem v perexu. Až tedy budete hledat další pokračování mého psaní o cestě do Malajsie, hledejte mezi blogy ibišek.
