No mám, no. Nikdo s tím nic nenadělá, ani Babiš nebo Zeman. (Ale o nich blog opravdu není.) Jedno ze vzácných dědictví po rodičích...
Ano, jedno ze vzácných GENTICKÝCH dědictví po rodičích... zjeména pak po mé matce. Ta mi odkázala nejen ji, ale i sklon k obezitě.
O to je ta noha větší.
Navíc plochá a s vysokým nártem.
Majitelé podobných nohou - sami uznáte, že kupovat v takovém případě boty, to je šílenství, utrpení, horor, detektivka a um. Ne každý má, bohužel, tisíce na to, aby si nechal ušít boty u ševce podle svého kopyta, které mu dotyčný rád zhotoví a "založí".
Konfekční výrobci obuvi mají představu, že snad rodiče svým dětem zamykají nožky do jakýchsi středověkých "palečnic" (co byla mučidla, ale tohle by muselo být stejné), aby noha nenarostla a zůstala malinká... Nebo se shlédli v pohádce o Popelce a jejím střevíčku. Ten nedokázala obout ani macecha, ani její protivná dcera (či dvě - to podle verze).
Jako zázrakem se mi tedy podařilo před 4 roky najít vhodné boty - nez šněrování.
Vhodné ano. Leč opět "s ručením omezeným".
To je další "bolest" dnešních výrobců. Cokoli se vám s obuví stane, tak prohlásí, že jste ji použili nevhodným způsobem - např. jste s ní chodili ve vlhku nebo dokonce v dešti; nedejbože v městském sněhu... V jejich představách máte nosit boty pravděpodobne jenom doma v bytě. (A venku chodit na boso nebo v holínkách. Ty by snad ještě uznali, pokud nebude mrznout...)
Je na snadě, že jsem své tehdy nové botky nosil řádně-neřádně. Ale hlavně sem si lebedil, že mi konečně nějaké boty sedí. Jednoho dne jsem šel ovšem do práce, za mírného pražského otravného dešte a... kdy jsem zasedl "ke strojům", zjistil jsem, že mám mokro v botách. Na začátku osmihodinové směny, nic moc. Boty jsem promptně zul, ponožky vyměnil (jisté části náhradního oblečení mám ve skříňce vždycky). Pak jsem boty vycpal novinovým papírem a podrobil procesům sušení... Doma jsem následně zjisitl, že...
...že prostě praskla gumová podešev. A nejen jednou, ale jak na tanečních "pata, špička, celá noha".
Co s tím?
I vzal jsem speciální obuvní chemoprenové lepidlo na obuv a jak se lepit. Určitě mi potvrdíte, že podobná lepidla, rychleschnoucí zvláště, nejlépe lepí a drží na prstech. Tady se to povedlo dokonale, protože lepidlo tou prasklinou proteklo dovnitř, na ruku, kterou jsem botu přidržoval. Inu, nakonec jsem botu zalepil, sebe rozlepil... ale lepit se to muselo opakovaně, aby se proště díry zacelily. Také nové vložky do bot milosrdně změkčily případné hrbolatiny.
A chodil jsem vesele dál.
Za cenu podobných "úprav" další celé dva roky.
Až předevčírem. Pracoval jsem na zařízení, udělal jsem pohyb nohou a najednou se ozvalo takové tiché, temné: "rup!" Cožpak o to, sluch já mám dobrý. A hned jsem se podíval směrem k onomu zvuku.
Jistě nemusím více komentovat.
Protože se to stalo uprostřed směny, asi chápete, že ten den jsem mimo kancelář toho mnoho nenachodil. Maximálně na WC a zpět. (Jídlo jsem měl ten den naštěstí stylem "dojídání domácích zásob".)
Nezbylo mi, než se druhý den vydat (naštěstí v náhradní sportovní obuvi) pro nové botky.
Nabídka v nejmenované firemní prodejně mne nepřekvapila. I pro muže, šířkou nohy a výškou nártu - vesměs Popelčiny pantoflíčky pro muže (abychom byli genderově správně, v tom případě: Popelákovy...). Nakonec jsem jakž takž boty našel: ovšem ouha - pouze více či méně hnědé. Od ochotných, jinak se poněkud nudících (drbajících) prodavaček jsem si vypůjčil lžíci na boty.
A pak jsem se jal zkoušet. Jak odhadem podle "kopyta" tak podle velikosti.
No, mnoho mi toho k vyzkoušení nezbylo. Asi tři-čtyři modely.
Dva modely propadly hned při prvním pokusu. To znamená, že jsem se do nich nedostal ani lžící. Tuším, do třetího modelu jsem se narval a s obrovskou úlevou jsem jej hned sundal z nohy.
Teprve čtvrtý model byl jakž takž. Ovšem, k mému překvapení až velikost 42 (z mé aktuálně vel.40). Takže, ehm, trošinku plavu na délku. Ale jinak, konfekční elegance sama, jak můžete posoudit.
Ani tady to ale nebylo bez chybičky. Pravá bota mne trochu uvnitř řezala. Už už jsem byl rozhodnut boty odmítnout, když jsem si uvědomil, že v regálu je ještě jedna krabice s touto velikostí. A z ní pravá bota seděla bez řezání! Tak jsem si to prohodil a bylo to.
Dokonce jsem si u pokladny nechal boty za příplatek impregnovat. Prý proti vlhku.
Teď už zbývá jen doufat, že botky trochu vydrží. Přinejmenším ty dva roky, jak má být. Ale jeden nikdy neví.
Protože, mám velkou nohu.
- - - - -
Foto: Martin Faltýn
P.S.: Velikost prvních dvou foto je zvolena záměrně. Nemusíte taky vidět všechno.
