Jistě leckdo má i sestru. My jsme jenom dva. Věkový rozdíl je mezi námi 15 let. V mládí propast nepředstavitelná, která se s přibývajícím věkem zmenšuje, až se zcela zaplní. Jako v našem případě.
A to si vemte, že bratr měl být vlastně jedináček. S mým narozením se totiž původně neplánovalo. Jenže rodiče míní a nikoli příroda, ale lékař mění. Maminku stále pobolívala hlava a rozumný praktický lékař řekl: "Jediné řešení - rodit!"
Tak jsem tady. A prý jsem od bolestí hlavy pomohl. Byl jsem osmi měsíční, poněkud nedonošený, což by DNES nikdo neřekl. Dopekli mne v inkubátoru dobře. I tu šišatou hlavu mi "spravili" obkládáním plenami... aby tedy 15 letý bratr vyfasoval občas bratříčka na hlídání a netrajdal pořád někde s kamarády.
Větší potupu si pro puberťáka asi nedovedete představit.
A já jsem řval a řval, zatímco bratr měl jiné spády, třeba randění s holkama. A tak mne "uspával" vaječným koňakem. Což prasklo jednoho dne, kdy jsem chtěl po mámě "to dobrý žluťoučký." Máma se mohla uběhat a já uřvat, protože to pořád nebylo ONO. Myslím, že to bratr ale tenkrát dokonale "zatloukl" když na něj máma uhodila:
"Co s mu to dal?!"...
No, pak se naše cesty tu scházely, tu rozcházely.
Tu šel bratr na vojnu, tu se oženil... nakonec jsme se rozstěhovali do západních Čech, já posléze na studia do Ruska... a tak to šlo vesele dál.
Přičemž to Rusko nás docela sbližovalo např. tím, že jsem bratrovi a jeho druhé ženě vozíval různé dárky - někdy originální, jako třeba žárovky imitující plamínek ohně, superotvírák "all in one" s bodcem, který otevřel všechno, nebo jsem neúnavně vozil čaje a třeba i u nás oblíbené šproty. Neodpustil jsem si do toho ovšem zamíchat i pár poťouchlostí, jako třeba konzervu s mořskými řasami v tomatové omáčce (větší hnus jen tak nepamatuji) nebo zubní kartáček se štětinami na hoře i dole. Což švagrová přivítala s jásotem, že si bude čistit zuby nahoře i dole najednou... abych jí sdělil, že jde o zubní kartáček na protézu. Tři týdny se mnou nemluvila! Ne, že bych toho litoval. Ona uměla být pěkně protivná.
Samozřejmě jsem pak bratrovi nejednou pomáhal a on mnohokrát mně. Já jemu např. na chatě, on mně s velkou policí na knížky a jiné "haraburdí"... Prací se lidé sbližují nejvíc; proto jsem po jedněch velikonocích, kdy jsem po celé ty tři dny vozil jílovitou hlínu, začal bratrově chatě přezdívat Ostrov Gulag. Pro změnu mi třeba velmi pomohl, když u mne v bytě dělali rekonstrukci. Půjčil mi tehdy po tu dobu svůj malý byt, zatímco bydlel u své nastávající druhé ženy... Trávili jsem spolu s bratrovou druhou rodinou takto i pár vánoc, zejména poté, co otec už odešel.
Zkrátka, s přibývajícími lety jsme si stale blíž a blíž.
Mezi naše sbližující se zájmy patří i hra na kytaru.
Bratr hrál na ni odjakživa dobře; byl jeden z vyvolených kdo si v 60. letech dokonce koupil legendárního "Gibsona". Velmi se mu to pochopitelně hodilo během vojenské služby. No a po letech jeho zájem a umění hry na kytaru si velmi dobře osvojil jeho syn - dnes již vice jak padesátiletý. Hraje s bratem dodnes, někdy i na dvanáctistrunku,
Já jsem se pokoušel drnkat od 16 let na svoji kytaru. Nikdy jsem ale většího výsledku nedosáhl. Akordy, hra přes struny jakž takž; kdepak vybrnkávání... notu taky nechytím. Moje pole působnosti je spíše v literární a filmové oblasti. Ale na tu kytaru jsem si občas s nimi zahrál a měl jsem vlastně jediný hit "Kladivo" Waldemara Matušky které jsem uměl zpívat jak česky tak anglicky. Ovšem text jsem tahal ze sešitu, neboť texty si rovněž nepamatuji. A tak jak bratr se synovcem stale vice hráli spolu, já hrál stále méně... no dnes už nemám ani tu kytaru.
Ne tak můj bratr, který si dokonce přibral hru na mandolínu. A celkově hraje tak dobře, že jej kdysi zvala ke spolupráci profesionální trampská skupina Bílé skály. Ale bratr něměl příliš čas na koncertování a tak z toho sešlo. I dnes v pokročilém věku 76 let si rád zahraje. S amatérskou, jednou týdně veřejně vystupující skupinou Doktoři.
NIcméně mne bratrův hudební život zcela neminul. Občas jsem pověřen na internetu sehnat text té či oné písně, nebo dokonce samotnou nahrávku, aby bratr - jinak not neznalý! - mohl naposlouchat a hrát tu či onu písničku.
To je tedy pro změnu můj vklad do jeho hraní. A někdy je to i vklad překvapující.
Přišel za mnou a stylem jemu vlastním na mne sputil, že mají předvánoční koncert (tedy spíš hraní) a že chce na něj jednu písničku. Že prý se to jmenuje "Jen ty a já". Přiznám se, že takový titul jsem nikdy neslyšel a to mám o hudební scéně 60-80let, tedy ten repertoár, který hraje bratr, docela slušný přehled.
Zanotoval mi kousek a hlavním příznakem byla slova "aj aj aj aj". Zbystřil jsem, protože tento kousek nápěvu jsem znal. Ano, zpíval to Waldemar Matuška (druhdy můj skutečně oblíbený zpěvák). O tom, že by to zpíval zároveň i Karel Gott, Vaclav Neckář, Helena Vondráčková, Naďa Urbánková a hana Zagorová - to mi nic neříkalo.
Sedl jsem propmptně k počítači a za chvilku jsem to měl.
Bratr byl spokojen, ale já ne. Moje sloní paměť se vzpírala.
"Hele, ale já to znám opravdu jinak," protestoval jsem. Tuto "bratrovu" nahrávku jsem ovšem opravdu znát nemohl, protože patřila k legendárním silvestrům s Menšíkem, tedy k době, po kterou jsem studoval v zahraničí.
A začal jsem znovu hledat. bylo to trochu těžší, ale nakonec se opět podařilo a tak bratr POPRVÉ uslyšel text, který mi zněl v uších už od dětství a bratr ho neznal!
"No tohle je dokonce lepší text," pronesl bratr, který má pro tyto věci cit. A tak slovo dalo slovo, vyrobil jsem pro bratra nosič a do předvánočního hraní koncem tohoto týdne se má co učit.
"Inu, role se obracejí a převracejí sem a tam...," pomyslel jsem si, když jsem jej po pár panácích vyprovázel. A ne, nepili jsme tentokrát "to dobrý žluťkoučký"neboli vaječný koňak, ale dali jsme si normálního chlapského panáka tvrdého alkoholu.
Na vánoce, na zdraví i na to hraní a na to, že mám bratra!
-------------------------------------------
Foto: Martin Faltýn
Videa: standard licence Youtube
