Malé poklady z mé velké knihovny I. - aneb cokoli kromě politiky!

Na foto je samozřejmě asi tak 1% - nikdy jsem to nepočítal. V přehršli té literatury se občas najdou malé perly, někdy doslova poklady. A tak jsem se rozhodl se o ně s vámi podělit.

Poklady jsou to samozřejmě jen teoreticky. Prakticky jsou to drobné knihy, které tenkrát vyšly a už nikdy nejvyjdou. Zůstanou zapomenuty v domácích knihovnách, v odlehlých antikvariátech, možná ještě v Národní či nějaké místní knihovně. Nikdo se k nim nikdy nevrátí, možná tak z badatelských důvodů.

Já se k nim občas vracím proto, že mne pobavily tenkrát a pobaví mne i dnes. Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí i můj pohled na tyto knížky, ale to hlavní - jejich zábavnost - zůstává.

Tady je můj dnešní výběr.

Začínám jedním z diamantů mé knihovy - od roku 1980 jednou nejoblíbenějších. Humoristický spisovatel socialistického Německa, tedy NDR, Kurt David, v duchu literárních rošťáren tehdejší literatury Richmal Cromptonové a budoucího Adriana Mole, se odvážně pustil na cestu lehké společenské kritiky východoněmeckých poměrů ústy náctiletého - svěžím prostořekým jazykem. A nechybí tam dobové reálie, které byly pochopitelné i v socialistickém Československu. Vybírání peněz na světový mír, doučování rodičů učiteli (hrdinův tatínek předvede krásně své plavání v zákoutích jazyka), v neposlední řadě i rodinné poměry - kdy jednak tatínek notoricky zapomíná na narozeniny své manželky, kdy se jednak střídají otcovské pedagogické a nepedagogické momenty. Názorně se přesvědčíme, že lež má krátké nohy. I u dospělých. No, a kdo z nás se občas neopil na lidové slavnosti? Tady to odnesou oba: otec i syn!

Autorka literární předlohy a scénáře k úspěšné komedii Léto s kovbojem, Jaromíra Kolárová, spáchala nejednu knížku. Ale jak tomu u mnoha autorů bývá, v povědomí zůstala právě jen tím jedním titulem. I proto jsem v r. 1982 ze zvědavosti sáhl po níže uvedené brožurce. Podtitul zní "Malý český horor". Upřímně, přes veškerou snahu paní Kolářová další veledílo nezplodila. Inu, ne všechny děti se vyvedou. Chyba není ovšem tak docela na její straně coby mistryně slova a písma, nýbrž na staně příběhu. Muž a žena si zajedou na chatu známého na zálety. A v už tak exhaltované situaci dvojité manželské nevěry najdou ve skříni mrtvolu. Situaci ještě zkomplukují dva záškoláci, kluk a holka, kteří se rovněž vydali na milostné hrátky... a jaksi se opřou do auta obou mimo manželských milenců. Auto sjede ze stráně, narazí na strom a shoří. A když se do toho ještě zamotá mladý policejní příslušník a spousta peněz pod dekou v posteli... Je z toho čtenář trochu magor, o čem že mu to autorka vlastně vypráví. Knížečka má však neopakovatelnou atmosféru, krásnou češtinu a i když tedy nepatří k tomu nejlepšímu, své místo v mé knihovně má.

Autorka svěžích fejetonů, Vlasta Smržová, působila v deníku Práce a později jako zkušená spisovatelka pro humoristický týdeník Dikobraz podle internetu snad vydala jen tři knihy. Jak sama praví v doslovu, první kniha jí vyšla v Rusku v knihovničce tehdejšího satirického časopisu Krokodýl. Tato její druhá kniha, první v Československu, vyšla v r. 1973. Třetí byla bezpečně úniková: sbírka soudniček. Humorista to v normalizačních letech neměl jednoduché. S humorem se muselo velmi opatrně. Vyhýbat se určitým tématům, ale i "předmětům". Psát o husách, ale i jiném ptactvu, za prezidentování Gustáva Husáka bylo ošemetné a mnohdy i prakticky nemyslitelné. Z dnešního hlediska bychom řekli, že Vasta Smržová psala anekdoty a satirické historky ve formě povídek. O lidských osudech. Za všechny jmenuji "Mužská soildarita" - kdy si hrdina přivede domů milenku. Vše probíhá podle plánu do doby než se druhý den ráno předčasně vrátí manželka ze služební cesty. Hrdina duchapřítomně prohlásí milenku za manželku kamaráda a vyrazí se kamaráda shánet do nejbližšího holičtství. Milenku mu sice později odloudí onen "kamarád", ale situaci tak zachrání... Na čas. Kdyby se hrdina nepochlubil kolegům v práci. Později na podnikovém večírku "s manželkami" dá totiž někdo z kolegů onu historku k lepšímu. A jistá dáma se odpojí od bavící se skupinky a zfackuje manžela, který právě odpočívá na baru...

Pro dnešek posledním, i když zdaleka ne posledním, byť poněkud nebroušeným diamantem mé knihovny je knížečka od Tibora Dévényi. Patří k pokladnicím u nás neobjeveného maďarského humoru. Je to dokonalá satirická studie toho, jak se rodí vědec. Od studentské práce, přes kandidátskou, doktorskou, profesorskou... kdy si dotyčný vědec "Géza Tamhleten" celý život vystačí s jednou jedinou teorémou, že "Při působení 0,1 penetronu - nejmenší částice pachu samce myšího - si už kočka myslí, že samec myší ani tak moc nesmrdí." Nádherný ironický blábol! Připočteme-li k tomu ještě různé analýzy typu jak to chodí ve vědeckých ústavech nebo jak se jezdí na služební cesty na kongresy, máte dokonalý obrázek o čem asi tak kniha je.  A jelikož je z roku 1981, je poznamenána i roztomilými dobovými reáliemi, kterým se naštěstí dnes už jen smějeme, jako shánění devizového příslibu a povolení vycestovat na západ.

A to je pro dnešek všechno. Jak se říká: pokračování příště.

Pokud zapátráte i ve svých knihovnách a podělíte se sami s ostatními o své poklady na toto téma, budu jen rád.