Všem mým láskám

Sluší se poděkovat. Tedy všem mým láskám - jakkoli je to pojem obehraný. A láskami nemyslím jen ty nejbližší, ale všechny, které jsem měl a mám nějakým způsobem rád.

Inu ano, dnes to možná bude trochu vážnější. O čem a v jakém tónu to přesně bude, zatím netuším. Usedám před prázdný list a hledám jak splést mé myšlenky v jedinou nit.

No, víc klišé se mi už sem asi nevejde. A kdybych v nich pokračoval, byla by to brzy nuda.

1./

Nevím, jak to máte ve vztazích a manželstvích vy, ale já jsem se za 22 let mého vztahu ani jednou nenudil. Když jsem 19. prosince 2001 čekal na letišti, netušil jsem co, všechno mne v životě vlastně čeká. Nebo vy jste snad tušili, jaký bude váš život za 22 let?

Vždycky si přitom vzpomenu, co o tom píší moudří:

"...k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?
...člověk je smrtelný, ale to by ještě nebylo tak velké neštěstí. Horší je, že ho smrt někdy zaskočí, v tom je ten háček. Tudíž nikdo nemůže s jistotou vědět, co ho čeká dnes večer."

(Michail Bulgakov, Mistr a Markétka, překlad A. Morávková)

Nicméně pro mne to bylo osudové setkání a tím začal můj nynější vztah, i když člověk nikdy neví, co jej čeká nejen dnes večer, ale i v příští vteřině.

2./

Tady bych mohl začít rovnou klasikou:

Ptáte se, proč jsem za sto let
se ani jednou nezachmuřil
přesto, že kolem vadnul květ
a vichr někdy krutě zuřil.
Mně totiž osud nadělil
několik dobrejch kamarádů
a tak mi ušlo, že jsem žil
někdy i potmě nebo v chladu.

(Jiří Suchý, Kamarádi - 1967)

Kamarády jsem si nikdy nevybíral - přinášel mi je prostě život. I když jednou... ano, jednou při filmování jsem řekl jednomu člověku: "Pojď, budeme kamarádit." Nicméně - ani kamarádství, ani přátelství se vynucovat nedají: pokud ano, stejně zajdou na oubytě. Což nebyl tento případ. Dneska už jsme totiž přáteli rovných 35 let! A dnes už jsem i víc než jen kamarád a přítel: jsem totiž kmotrem jeho dcery.

3./

"V nouzi poznáš přítele."

To je známé přísloví a já je mám podložené ještě jinak. Ve filmu Poklad Inků hrdinka vypráví o svém otci. Jak se jej ptala, koho má rád: jestli má rád ty nebo ony, Španěly...ve finále Indiány... Odpovídal jen: "Ne -  ne - ne."

"Koho máš tedy rád?" ptala se už zoufalá dcera a odpověď ji trochu zaskočila:

"Dobré lidi."

A to byl pro mne i "příklad" do života. Nikdy pro mne nebylo rozhodující, kolik má dotyčný peněz a jiných statků, jaké má postavení... Pro mne bylo rozhodující, jak s tím či oním vycházím, nakolik se na něj mohu spolehnout.

Lehce tak získáváte nové přátele. A lehce pak opouštíte ty, kteří vás zklamali.

Jak nazval Jan Werich jednu svoji pohádku: "Deoduši".

4./

Letmá setkání.

Mohl bych je směle zařadit i do předchozí kapitoly. Ale nedovolím si to.

Ta letmá setkání jsou zpravidla jen účelová, mnohdy studijní, pracovní, obchodní. Nicméně jsou protkána stále se rozrůstajícími pouty, svazky i závazky. A někdy právě takovéto letmé setkání - třeba jen na pár dní - může přerůst i v kamarádství a přátelství.

To se mi stalo právě během mé nynější cesty do Indie. Když jsem tam plánoval onu průzkumnou cestu, nechtěl jsem se jen spoléhat na náhody. Ano, sice jsem byl v kontaktu s hotelovou recepcí - ale ta má své úkoly a starosti. Byl jsem proto rád, že jsem se mohl setkat s jedním mladým člověkem, jménem Aakash. Je něco jako on-line bankovní úředník. Ve své práci, jak jsem mohl posoudit, je velmi spolehlivý, přesný... je to právě on, kdo musí v několika málo vteřinách vyhodnotit bonitu klienta a povolit mu finanční transakci či ne. - A právě takovou podporu jsem hledal při přípavě své indické cesty. Bohužel se ukázalo, že způsob propojení mého účtu s platební aplikací indické banky je nereálný (něco jako Apple Pay). Jsem prostě cizinec a zahraniční platební styk je zkrátka něco jiného než lokální transakce.

Nicméně mi poradil i jinak; způsob a styl komunikace z jeho strany natolik vstřícný, že i když mi nemohl vyhovět, chtěl jsem mu nějak poděkovat. Slovo dalo slovo a tak jsme se setkali. Dostal za vše ode mne dárek z Česka. Ale to nebylo to hlavní. Pomohl mi poznat trochu víc Indie, způsob a styl života a jeho "drobné" rady měly pro mne cenu zlata. Díky němu jsem si třeba nainstaloval aplikaci OLA (něco jako náš Bolt), pořídil jsem si kartu na metro... Poradil mi, kde si případně vybrat hotovost. A věnoval mi část svého jediného volného dne v týdnu, aby mi byl průvodcem na jediné památce, kterou jsem v Dillí navštívil.

A budete se divit, v kontaktu jsme dodnes. Občas mu pošlu můj tradiční "denní pozdrav kamarádům a známým". Občas mi napíše na jakém byl filmu v kině a pochlubil se i čerstvě narozeným synovcem - prvním mužským potomkem od jeho sester a bratrů.

To je právě ta zajímavost života, že i letmé pracovní či obchodní setkání může být později i mnohem osobnější.

Proto věřím na setkání.

Inu ano, dnes je to mnohem jednodušší díky komunikačním cestám a aplikacím, které máme. Nicméně, přes všechny pokusy s umělou inteligencí "AI", pořád je ještě stále nenahraditelná komunikace člověka s člověkem - i když přitom jen textujeme klávesnicí v tramvaji a nesedíme zrovna v kavárně.

A mnohokrát se mi v životě osvědčilo přísloví, že kdo hledá - najde. Věci, práci, místa i dobré lidi a všechny své lásky v každém směru i vteřině života.