Český stát by měl vyhlásit smutek především sám nad sebou

Podobnou tragédii jsme u nás ještě neměli. Osamělý střelec a masová tragédie, kterou nikdo nečekal a hlavně: ..?

Jak mi napsala moje bývalá šéfová z USA:

“Věci jako tyto se nemají odehrávat v České republice. To je americká choroba.”

Ano, pakliže někdo jde a tímto způsobem začne tragicky řádit, pak je něco rozhodně ve společnosti v nepořádku.

Česká republika se tímto zařadila mezi nemocné státy.

Před 34 lety jsme si zvolili cestu demokracie. Ale nikdo jsme nebyli připraveni na to, že je to cesta lemovaná trním.

Nejhorší na tom je, že jsi naše vlády bez rozdílu politické a byznysové příslušnosti myslely, že řídit pouze ekonomické stránky státu, bohatě stačí. Že stačí všechno jen ufinancovat – školství, kulturu, zdravotnictví – a vše ostatní přijde samo.

A v prvé řadě tím vznikla naprostá sociální bublina, na jejímž povrchu se zmítají nejrůznější názorově rozdělující tendence, náboženské směry a aktivistické nenormálnosti. Zatímco uvnitř bubliny je stále větší prázdno.

Nejvíce tristní je na tom to, jak je vychovávána nová generace. Namísto toho, aby školství, média, rodinné instituce učily děti rozlišovat mezi fikcí a realitou, opájejí se pouze vlastní mocí. A příslušným ústavům a ministerstvům je zcela jedno, jakým způsobem nové generace získávají informace, jak se utvářejí jejich názory a v prvé řadě, jaký to má vliv na morální a sociální hodnoty ve společnosti.
A když už by se zdálo, že se něco začíná zlepšovat, pak se vše bez jakýchkoli jiných aspektů vypustí. AIe nikdo se opět nestará, jak s tím kdo naloží.

Včera jsme se nemohli vyhnout oné tragické události ani při návštěvě jedné mé známé. Její dva příběhy hovoří za vše.

Jela autem, se svojí matkou a 9 letou dcerou. O kus dál před nimi se stala havárie. Nikdo jiný tam nebyl, takže s nima zastavila, udělala příslušná bezpečnostní opatření. A matce pravila: “Nepouštěj ven malou, jdu zjistit jak to tam vypadá.”

Při té strašlivé vypadající autohavárii se naštěstí kromě drobných zranění nikomu nic nestalo. Známá pomohla zavolat záchranku i policii a vrátila se do auta.

Uvnitř našla především zmatenou dcerku.

“Mami tohle je jako v seriálu Kobra 11. Ale je to takový jiný…”

Přesně v tu chvíli jsme se známou začli analyzovat, kdo a proč a jak vlastně učí rozeznávat děti realitu a rozdíl od ní, jako televizi, počítačové hry, virtuální realitu a podobně.

Řeč došla i na druhou historku.

Do třídy se jim přistěhoval chlapec z jiné kultury. Bohužel se choval tak jak neměl. Začal verbálně sexuálně napadat své spolužačky a sledovat je cestou domů. Dnešní školství nemá páky na to jak toto řešit. Třídní učitelka byla prakticky byla bezmocná. Situace dospěla tak daleko, že rodiče vodili své holčičky do školy i ze školy. Probíhaly mnohé diskuse mezi školou a rodiči.

Otec dotyčného na jedné takové schůzce prohlásil: “V mé zemi už by vaše dcery byly dávno vdané.” Dostalo se mu rázné odpovědi: “Jeďte si do vaší země když se nehodláte přizpůsobit té naší. My když bychom jeli k vám tak se musíme přizpůsobit tomu, co je u vás. A tady se budete přizpůsobovat našemu stylu života naopak vy.”

Škola aktuálně situaci vyřešila přeřazením dotyčného chlapce do jiné třídy, kde byl třídním učitelem muž. Pravděpodobně tam došlo k nějaké chlapské diskuzi mezi 4 očima, protože chlapec se zklidnil a dal už pokoj.

Jestliže naše instituce nemají nástroje na to, jak adaptovat příchozí na naše podmínky, jak ochránit vlastní občany, je to špatně.

Střelec včerejší tragédie měl prý doma celý arzenál zbraní. Nikoho to evidentně nezajímalo, zejména úřady jak je toto možné. Jaké jsou důvody.

To je jedna z příčin, proč včerejší události došlo.

A můžeme si stokrát říkat, že měl špatný příklad z akčních filmů, drastických her, že měl sám psychické problémy – evidentně – to všechno jsou pouze důsledky.

Důsledky a výsledky toho, co stát zanedbal.

Zítřejší den by neměl být jen státním smutkem za nebohé oběti.

Měl by to být i státní smutek za tento stát.

Bez diskuse.