Ke své hanbě se musím přiznat, že nevím kolika se babička dožila let. Něco kolem 66... snad víc... snad míň. Pro nás, početná vnoučata, měla svoje kouzlo nejen bílými vlnitými vlasy s natáčkou, ale i svými zvyky.
Víkendy, a někdy i celé letné prázdniny jsme trávili u babičky z matčiny strany. Otec rodiče ztratil během První světové války. Takže jsme na víkendy s rodiči, na prázdniny s bratranci a sestřenicemi, byli u babičky ze strany maminčiny. Jedna sestřenice byla jen o dva dny mladší jak já, ale důsledně - ať jsem rostl, jak jsem rostl, vždycky byla o půl hlavy vyšší. Se sestřenicí Danou jsme byli takzvaná prťata. Další bratranci a sestřenice byli v pubertálním i pozdně pubertálním věku a my, dětský potěr, jsme jim spíše překáželi. Zuřivě jsme se snášeli jen při kopané nebo po večerech, když jsme se staršími prohrávali Člověče, nezlob se, a nebo neúnavně a do slz dámu, i tu žravou. A občas karty. Ne ovšem dědovy mariášky, ale začínali jsme na kvartetu, později žoliky nebo kanasta... i když později došlo s mariáškami aspoň na "Prší". Jinak nás ti starší moc nebrali.
Naštěstí, babička bydlela v činžáku s velkým dvorkem, s malou zahradou... a hlavně nedalekým lesíkem, kam jsme pravidelně chodili na sběr klestí, malin, borůvek či později hub... (podzimní víkendy, to byla pravidelně houbařina).
Ač pra-pra-pra-původem z francouzského šlechtického rodu, babička patřila mezi ty chudé. O svém dětství nám mnoho nevykládala - s jedinou výjimkou, jak chodila v zimě do školy. Pěšky.
"Kdepak boty, bosky jsem chodila. A když mi byla moc velká zima," vykládala babička, "vyčůrala jsem se do sněhu, nohy si ohřála a šla jsem zas dál."
Babička byla v domácnosti s dětmi, které měla tři. Děda byl pro změnu horník. Nikdy nám o svém dětství nevykládal. Mlčelo se o jeho bratrovi, se kterým se snad kdysi pohádali. Ani o jeho rodičích nevím vůbec nic, zatímto těm babiččiným jsme chodili každou neděli dopoledne upravovat hrob. Také na ně buhví proč nevzpomínala nadšeně, ale poslušně plnila svou povinost. Babička měla tuším dva bratry. Oba bydleli v tom kladenském kraji nedaleko, ale navštěvovali se tak nějak sporadicky. K rodinným setkáním pak docházelo vlastně jen na svatbách či na pohřbech.
Mezi námi vnoučaty, od své dcery a dvou synů, babička nedělala žádné rozdíly. Měla nás ráda všechny. A o všechny pečovala v podobě víkendových obědů, kdy děda zabil králíka a my jsme se cpali, jako nezavaření. Nejvíc nám pak ale stejně chutnala dědova večeře, to když nám babička ohřála v troubě dědovy pečené flíčky neboli šunkofleky ("opečárky" jsme milovali). Případně babička rozkrájela od oběda vepřo knedlo zelo do jednoho kastrolu, čímž to jídlo dostalo nepakovatelnou chuť a "jelo" nám zpravidla víc než řádný oběd. Na bábovky a podobné "lepší" sladkosti si babička příliš nepotrpěla. Zato uměla péci báječné buchty. Z paměti jsem okoukal její recept, buchty s mákem svařeným v mléce a se švestkami... neskromně se přiznám, že se mi povedly a byly stejně dobré jako ty babiččiny, a to už je co říct.
V jednom ale byla babička nedostižná, v posvícenských koláčích. Nemohla za to ale jen ona sama, nýbrž malovaná skříň na konci sešlapaných schodů, na chodbě čtvrtého patra onoho činžáku, vedle babiččina bytu. Zde zkrátka panovalo ideální klima pro dozrání posvícenských koláčků tak, že byly jemné, voňavé a chutě se v nich přímo rozložily.
Když jsme byli obzvláště hodní, babička nám udělala k svačině pudink. Jahodový, vanilkový, čokoládový... politý šťávou-sirupem; ale takový jako dělala naše babička, ten se stejně nevyráběl. Babička totiž nakladla vždy na dno misky pár piškotů a - pst! - pokropila je pár kapkami rumu!
Nemyslete si ale, že když jsme zlobili, že si nás babička jinak nedokázala srovnat! Sem tam i na rákosku došlo. Tím byl pověřen děda, pokud nebyl v hospodě s kamarády... ale ten nás samozřejmě šetřil. Jinak, pokud jsme zlobili jen normálně, byli jsme jednoduše "parchanti". Když se sousedka v domě rozčilovala, ať tak nenadává jejím dětem, že nejsou nemanželské, babička jí odsekla:
"Já tak nádávám i vlastním vnoučatům, když zlobí. U mě jsou to všechno parchanti!"
Největší péči o nás měla samozřejmě, když jsme marodili. Cožpak, nějaké ty šrámy nám něčím pomazala, občas jsme si přiložili jitrocel ze dvorka... štípance po komárech pomazala tekutým pudrem. Bolení v krku se "léčilo" kostkou cukru pokapanou francovkou-alpou. A to my, samozřejmě rádi. Protože babička nechtěla, abychom bolest v krku simulovali, někdy jsme dostali francovkovou kostu i za odměnu. Mňam!
Největší známkou marodění, kdy ještě nedošlo na lékaře, bylo když zejména některá ze sestřenic dostala bolesti břicha. To víte, začínající puberta. Babička roztopila v kuchyňských plátových kamnech dřevo. Pak tuším že 4 uhlíky shrábla do malého hrnku a začala je zaříkat. Jakmile klesly ke dnu, bylo hotovo! A sestřenice tu vodu dostala vypít. Pak si šla lehnout a do rána, věřte nevěřte, byla zdravá! - A ještě jinak léčila babička. To když jsme řádili moc a někdo si natrhl záda, třeba ale hrozila i dětská kýla. Dotyčný "raubíř" se musel svléknout do půli těla, otočit zády. Babička mu pak kůži na zádech v oblasti beder zkroutila co to šlo, až to i luplo. Dotyčný zařval a pak musel ležet na boku, třeba i do rána... a zase jsme byli zdraví!
A ještě jednu věc jsme u babičky jako děti milovaly. Babiččiny snídaně!
Ne ty naše. My jsme dostávali chléb namazaný máslem, domácí marneládou, sádlem... občas česnekovou topinku, či od večeře bramborové nebo škvarkové placky, po kterých můj 75 letý bratr dodnes touží: "jaká to bývala dobrota". Výjimečně jsme mívali k snídani housku. Kam by ale babička přišla, když měla drahými houskami nasytit o víkendu taky třeba pět-šest věčně hladových krků... To podle toho, kolik se nás na víkend sjelo dohromady. A babička nikdy neřekla oné o půl hlavy vyšší sestřenici "jdi si na snídani domů, máš to za rohem", když ta třeba s námi u babičky přenocovala. Sama si pak babička sedla u kamen na stoličku. Nalila si plechový kafáč melty s mlékem, přidala lžičku cukru a pak si do toho nakrájela dobrotu největší: na kousky nakrájený chléb. Tvrdý ovšem. Samozřejmě, protože měla něco jiného, jsme jí to záviděli. A přirozená dětská zvědavost nás nutila to ochutnat. A samozřejmě nám to chutnalo víc než všechny ty zázračné namazané chleby či míchaná vajíčka nebo dokonce, brrr... krupicová kaše (tehdy mi vždycky brala dech jedna starší sestřnice, která si dokázala na kaši dát dvě vrstvy skořicového cukru, zatímco já to k smrti nenáviděl a tuhle kaši nejím dodnes, jakože jiné napak jo).
A mezitím si babička vždy krájela ten tvrdý chleba do bílé kávy. Ona si ale krájela třeba i ovoce, jako hrušky a jablka... inu protože neměla už ty zuby... ani nevím jestli pak měla můstek nebo celou protézu...
Já mám k ovoci více-méně zdravý odpor. Jíst syrovou čerstvou zeleninu mi kupodivu nevadí. A k mému překvapení si zas po drahném čase opakovně dávám k večeři jablko. A krájím si ho. Prostě už mne nebaví se zakusovat do celé té koule, i když to občas pěkně lupne. Nicméně mne zrovna dneska napadlo:
"Pane Bože, vždyť já už si krájím jablka, jako moje babička!"
A říkám si potměšile: no teď už by jenom chybělo, aby se někdo občas rozloučil se mnou, jako já - tehdy pětiletý - s babičkou a dědou. Býval jsem svědkem, jak se babička zlobila na přiopilého dědu a nadávala mu do bejků... Pod dojmem těchto zážitků, jsem tak jednou při odjezdu domů, do Prahy, vyhrknul na nic netušící babičku a dědu:
"Tak čau, vy dvá bejci!"
