Dovolte mi, abych i já vás pozval do nejjižnějšího kontinentálního místa USA - do Key Westu. Ovšem, v mém případě jde o fotogalerii. Ale i osobní vzpomínky. Tak jak jsem Key West poznal v r. 1991.
Tímto reaguji na blog mého "předřečníka", kolegy blogera Tomáše Flašky. I já mám v tomto směru co nabídnout - především vlastní fotografie a vlastní zážitky. Samozřejmě.
Jak jsem se na Key West dostal? Letecky. Proto mne minula po všech stránkách ona povedená silnice. Letecky je mnohem pohodlnější způsob, zejména máte-li pobytovou základnu ve Washingtonu, jako jsem to měl já. V prosinci 1991. Ráno mělo počasí -4.C a po obědě už na mne svítilo floridské slunce a +22.C V letadle jsem si dopřál i kulinářský zážitek: párek s lívancem a medem. Brr... A když už jsme u těch kulinářských zážitků. Kromě ochutnávky rumu, jaksepatří doutníku a hotelové "kontinentální snídaně" stávající se hlavně z bufetu (párečky, vajíčka, šunka, sýr, máslo, džemík - vše prapodivně umělé) a toastů, jsem zde prvně ochutnal KFC a pro změnu tamější obalovaná kuřecí křídla na medu. Myslím, že kdyby to zavedli i u nás, to by úspěch mělo (na rozdíl od oněch medových lívanců s párkem).
Mezi mé další zážitky nepochybně patří Atlantický oceán. Smočil jsem do něj doslova prsty a dost. Jednak panoval poněkud vítr, jednak - tohle je jiný živel než třeba Šeberák nebo Slapská přehrada! Viděl jsem jak do vody vstoupil atlet - no takový Arnold Schwarzewnegger. Udělal v mohutné vodě asi deset temp asi 1m daleko od břehu, pak se postavil a oddychoval, jako by právě zaběhl stovku. A šel z vody ven. - Tím si u mne tenhle oceán získal jednoznačný respekt a dál jsem jej nepokoušel.
Jízda Old Town Troley autobusem byl zážitek jednak turistický, jednak show. Naše řidička to uměla rozjet, aby byla zábava ("Spropitné vítáno" - hlásá nápis ve voze)... dokonce se zmínila, že snad někde jsou zbytky koleje původní tramvaje? Nedokážu říci, ani na internetu jsem ohledně pravé tramvaje nic nedohledal. Zato jsem našel stránky Old Town Troley. Na jejich videu uvidíte mnohé z toho, co jsem nafotil i já - aspoň vidíte, že vám nekecám, že jsem tam opravdu byl.
Na Mallory Square, kam vás zavezou, tak můžete do obchodu se suvenýry na příklad. Pro mne se to omezilo koupí "pravé" námořnické čapky - jak můžete vidět v galerii na historických foto. Nezapomínejte ovšem, že jsem by o několik desítek let mladší i desítek kilo lehčí.
Tu námořnickou čepici mám dodnes schovanou.
Z návštěvy akvária mne dodnes mrazí v zádech. To není jen tak obyčejný mořský svět, jak to známe, ale tady jsou v nádržích "ty bestie" opravdu chovány a krmeny živě průvodcem. Však to také umí patřičně prodat (tedy pokud tam ještě dnes pracuje, ty bestie ho nesežraly nebo už není v důchodu či ředitelem). Na konci prohlídky si odvážlivci mohli pohladit malého žraloka. No, jeho kůže byla taková hladko-drsná... asi jako když dostanete zimnici...
Tu jste ostatně mohli dostat i při výletu na lodi. Pokud zrovna nepatříte mezi milovníky potápění, paraglidingu apod. Takže takový poklidný výlet na lodi s proskleným dnem... ovšem nesmí to moc houpat, že? Kupodivu mi bylo lépe v podpalubí než nahoře. Protože vítr foukal na naše poměry dost. Ovšem takové ty pravé hurikány sleduji raději maximálně tak v televizním zpravodajství.
Návštěva Hemingwayova muzea byla srovnatelná s návštěvou kostela (ten byl ovšem uzavřen). Procházíte slavnostně podivnými místnostmi, jsou poněkud zklidněné, ztemnělé... kupodivu i chladné. Ani se vám nechce věřit, že je venku slunečno a teplo. Občas vám pod nohama proběhne nějaká ta šestiprstá kočka... opravdu, počítal jsem to. Kočky - jako ostatně pravé kočky - před fotoaparátem, nepostojí, neposedí... Vyfotit i tu jednu byl učiněný zázrak (viz galerie).
Jenže ten víkend na Key Westu uplyne náramně rychle. Kdepak ochutnávat nějaký noční život! Nejvyšší čas se vrátit.
Za ten měsíc v USA jsem nasbíral nemálo zážitků. Někdy o tom všem opět napíšu. A pokud se týká suvenýrů... Kromě oné námořnické čepice to byla třeba vlajka USA, pár drobností z NASA expozice ve Smithonian institutu, našel by se nějaký ten hrníček i jiné suvenýry, ražená památeční mince z new yorského Emprie State Buildingu, tričko (které jsem už dávno daroval a pak také kniha poezie a časopisy, včetně dvou čísel jakýchsi čtenářských receptů. K tomu všemu se určitě vrátím... jen to najít.
Pokud se vám nezdají fotografie ideální: fotoaparát nebyl žádný zázrak. A vězte, že jde o nascanované diapozitivy z kinofilmu. Jsou staré téměř 30 let a jedině díky tomu, že je to Kodak, si uchovaly svoji kvalitu. Zato jsou ta foto všechna moje. Užijte si je v galerii.
