Když prvně na Západ, tak do USA - 13

Měsíc jsem prožil na pozvání známé v USA. To už by si člověk pomalu řekl, že je tady skoro doma. Ale kdepak! Zelenáčem je a greenhornem zůstane! A teprve doma začíná zjišťovat, kde že to vlastně byl.

Pobyt v New Yorku skončil. Na tak velké a rozsáhlé město se ukázalo 5 dní zoufale málo. Ani jsem nestihl zajít do Muzea na výstavu, ačkoliv bych to uvítal.

Vrátili jsme se do Washingtonu. Uvítal nás svojí zelení, po "ocelovo betonovém" velkoměstě to byla příjemná změna. Ale ani zde už jsem dlouho nepobyl.

Odlétal jsem do Prahy 9. ledna 1992.

Rozloučil jsem se se známou poděkoval jsem jí za vše... Později jsem z Prahy nezapomněl zaplatit i své účty za telefonáty domů, do Česka, v ceně cca 25 dolarů.

Jinak si zpáteční cestu vůbec nepamatuji!

A doma jsem pak spřádal dojmy a zážitky. Upravil jsem pro tisk rozhovor s paní velvyslankyní Ritou Klímovou a dokonce jsem napsal i pár fejetonů. Ale ty už nikde tiskem nevyšly.

Mimo jiné jsem také sumarizoval, co jsem si - kromě zážitků - také přivezl.

Mimo jiné to byla americká vlajka. Vydyndal ji na mně kamarád Petr, velký obdivovatel Ameriky, kam se on nikdy nemá šanci podívat. Vlajku tedy dnes už nemám. A, pravda, nemám už ani toho kamaráda.

Dále jsem přivezl kopu letáků a brožur - posuďte sami, že toho bylo víc než dost. A to je na foto jen zlomek!

Občas mne v té záplavě čekala překvapení, jako třeba v oněch sešitech kuchařek - s recepty čtenářů.

Hitem, podle kterého jsem se ovšem nikdy nedovážil vařit, byla jiná kuchařka.

Cajun je oblast kolem New Orleans a řeky Mississippi. Hrál se tady ten nejdivočejší hot jazz. Když jsem později u nás konečně sehnal ten správný kajenský pepř, ani jsem se tomu "hot" nedivil.

Jako filmař jsem si přál koupit si  - tehdy ještě na VHS - film Vesmírná odyssea 2001. Viděl jsem jej kdysi na jakési druhé-třetí kopii, když mi kazetu půjčili na ředitelství Studia Barrandov - to už jsem povýšil mezi tzv. II. režiséry. Litoval jsem, že už se v mé době film u nás nehrál v kině Alfa, kde se jedině mohl promítat. Měl jsem štěstí, že tu VHS jsem mohl ve Washingtonu koupit. - Ano, v USA mají jinou obrazovou normu, tzv. NTSC. Ale já jsem měl VHS rekordér, který uměl jak tu naši českou SECAM i západní PAL, ale právě že i tu americkou a japonskou NTSC.

K tomu jsem si tehdy "v zápalu boje" přikoupil i nenápadné video "America´s Funniest Home Videos" U nás jsme to později viděli pod názvem "Natoč to" s Petrem Rychlým nebo "Tak neváhej a toč" a přiznám se, že tam ta laskavější moderace Eduarda Hrubeše se mi líbila mnohem víc.

Z duchovních pokladů jsem si přivezl už zmiňovaný výběr z básní E. E. Cummingse.

Co by to bylo za cestu bez suvenýrů!

A tak jsem si přivezl třeba laserové 3D magnetky a vlastním je dodnes.

Z Floridy jsem si přivezl "pravou" námořnickou čepici. Položila základ mé nenápadné a neuspořádané sbírky pokrývek hlavy z různých končin světa.

No a pak to byla řada dalších drobnost, jako vánoční dárky od známé v podobě hrnku, magnetické tabulky na poznámky, pak jsem si koupil nějaký přívěšek ke klíčům; malý mikrofon k reportážnímu rekordéru.

A také dva filmy, diapozitivy Kodak, které jsem koupil v Americe. Ale které, jak se ukázalo, se u nás nevyvolávaly! Nejblíže to bylo v Rakousku.

Našel jsem si centrální laboratoř Kodaku ve Vídni a čile jsem s nimi vykorespondoval vyvolání. Zaklel jsem se svojí pověstí filmového režiséra, tatínkem ve Vídni narozeným  a já nevím čím vším... Tehdy za převod korun spořitelnou a za směnu na šilinky jsem zaplatil snad stejně jako za to vyvolání, jestil ne víc. A díky tomu všemu mi to laboratoř "korespondenčně" vyvolala.

Proto mám možnost vám nabídnout obrázky z kompletní kolekce mých diapozitivů.

Díky tomu jsou i úplnější moje zážitky.

Uznejte sami, že to za to stálo. A že nemusím litovat. I když už se asi do Ameriky nikdy nepodívám, ale na ten měsíc od 6. prosince 1991 do 9. ledna 1992 nikdy nezapomenu.

Všechna foto a reprofoto: autor
Fotografie z USA jsou scany 35mm diapozitivů z r. 1992 a daná kvalita je optimální.