Kdo dával ve škole pozor, ví, že i v Čechách jsme kdysi mívali moře. Ale protože už je to dávno, tak vyráží Češi k tomu moři dnešnímu. Jako třeba já zrovna dnes.
Nevím proč zrovna čeští suchozemští Slované tolik rádi vyrážejí k moři. Možná je to proto, že kdysi Bulharsko, někdy Krym, ještě méně někdy Jugoslávie byly pro nás dostupnými turisticko mořskými cíli. Vyjímečně pak také Itálie. Řečeno dnešním jazykem, byly jakýmsi ostrůvkem svobody. Řečeno tehdejšími slovy: člověk si to chtěl prostě užít.
Když řeknu "České moře", nemám ovšem na mysli populární, roztomile dadaistické blábolení včerejšího pětaosmdesátníka pana Svěráka. (Osobně mám raději humor typu Italské prázdniny nebo Srpen s bejbinkou.) Na mysli mám světově proslulé Barrandien. Unikátní zvrásněné fosilní vrstvy, prokládané trilobity a jinou havěťí, jíž jsme se již dávno zbavili – bohužel právě s odchodem moře. To byly ovšem ještě prvohory. Z moře nám tak bylo unikátní, chráněné geologické podloží. Chráněné do té doby, než bylo rozhodnuto, že se do jeho okraje zakousne čtyřproudová silnice a tramvajová dráha.
Jiné moře nemaje, vyráželi jsme, vyrážíme a vyráželi bychom k moři dodnes.
Zejména pak za posledních 30 let.
Jak jsem se dostal prvně k moři já? V roce 1993.
Požádala mne Helena Růžičková, abych pro ni napsal a režíroval pohádkovou komedii. Scénář vznikl, pohádka se nenatočila díky krachu AB banky, kde měl producent všechny peníze. Ve vypjaté atmosféře jsme natočili ani ne jeden den.
Najednou přede mnou vzniklo časové vakuum. A protože jsem byl opravdu vyčerpaný ze všech těch potíží i odpovědnosti, přemýšlel jsem jak se dát zase dohromady.
Přišlo to úplnou náhodou. V jedné ulici ve středu Prahy mi padla do očí výkladní skříň řecké cestovky. V tu chvíli mi bleskla hlavou kniha Geralda Durrella: O mé rodině a jiné zvířeně. Vešel jsem do cestovky a zeptal se "Máte zájezd na Korfu?"
O tři dny později už jsem byl na tomhle úžasném ostrově a u moře.
Odpočinek to byl skvělý. Ale protože já nejsem - s výjimkou mé vany - koupací typ (výše uvedené foto je čestnou výjimkou), spíše jsem po ostrově cestoval.
Pochopitelně jsem nezapomněl navštívit legendární "Bílý dům". Jde o Durrellovu vilu (na dolním foto zcela vlevo), nikoli ovšem známého cestovatele a přírodopisce Geralda, nýbrž jeho bratra, spisovatele Lawrence.
To místo jsem během dovolené na Korfu nezapomněl nikdy navštívit, a že jsem tam byl již desetkrát.
Češi rádi cestují k různým mořím, do různých přímořských zemí, ale i k oceánu.
Moře ovšem není oceán. Ten má docela jinou sílu, hloubku, razanci a není zas až tak přívětivý. Během své cesty do USA jsem zavítal i na Key West. A na vlastní oči jsem viděl, jak chlapík postavy Arnolda Schwarzeneggera vstoupil po pás do mírně rozvlněného oceánu. Ponořil se, udělal stěží pár desítek temp a zase se honem postavil a prudce, vyčerpaně dýchal, jako by uběhl nějaky sprint. Byl úplně hotový. A já jsem jenom valil oči, jakou má oceán sílu.
Můžu vám říct, že od té doby jsem si dával zatraceně dobrý pozor, abych do oceánu přiliš nelezl. Ať už to bylo na Kanárských ostrovech nebo v Malajsii.
Ani moře nepodceňuji, ale oceán mám zkrátka v hluboké úctě.
K moři bych je klidně zas. No jo, ale jak, když je teď vše zavřené? A co víc. Měl jsem naplánováno na Velikonoce týden-dva dovolené. Jenže bác! V práci je nás pomalu jak do mariáše a manželka kolegy si pořídila - hádejte - no samozřejmě jako řada lidí dnes a tak spolu s ní je doma kolega, v karanténě. Z mojí dovolené tedy jaksi sešlo. A je v nedohlednu, stejně jako nějaká moje dovolená u moře.
Dneska, z náhlého popudu, jsem to tak nějak improvizovaně na pár desítek minut "vyřešil". Naplnil jsem vanu a do ní rozpustil ze sáčku mořskou sůl s vonnými doplňky. Pak jsem si na YouTube našel jedno z řady videí se zvuky šumícího moře. Stačilo se pak jen natáhnout, zavřít oči a iluze to byla téměř dokonalá.
Takže, kdybyste mne hledali příště, jsem u moře.
- - - - - - - -
Foto: autor
1x KeyWest - USA
1x Pahang - Malajsie
1x vana Praha - ČR
všechna ostatní foto Korfu - Řecko
