Kdyby za mě napsal aspoň nějaký blog

Co? Kdo? Proč?  - Momentálně si otlačuji, ehm, pozadí, na kulaté stoličce. Lepší nemám. Tedy, trochu jsem ji vylepšil: podsedákem. Ale i tak: lepší by bylo kdyby ten blog přeci jen napsal ten, kdo mi zabral židli k psacímu stolu.

Tu židli k psacímu stolu jsem si vysnil. Respektive, před snad 15 lety jsem měnil část nábytku. Můj starý psací stůl moderně socialistického vzezření i provedení definitivně dosloužil. Odpracoval si přes 20 let.

Vznikl za ním nejeden námět i scénář... Nejen pro film a televizi, ale také módní přehlídku, special events a VIP party nebo divadelní hru (naštěstí jen jednu - divadlo mne nikdy nebavilo). Představoval vrchol mých tvůrčích aktivit. A jeho šuplíky obsahovaly nejedno tajemství. Ne, nebyly v něm ani nápady nebo dokonce scénáře - jak praví umělecká pověra: "píšu do šuplíku". Zato jste v něm mohli najít pro mne nesložitelnou rubikovu kostku, včetně návodu na její složení... Úplně nahoře byla sbírka mých dýmek a úplně dole naopak tabák a dýmkařské propriety.

Tady si dovolím nostalgickou odbočku.

Kouřit jsem začal v 26 letech. Rovnou dýmku. Tabák mi vždycky voněl; zejména když jsem převážel z Prahy do Moskvy tzv. aromatizovanou amforu mému osmdesátiletému vedoucímu ročníku, profesorovi Dziganovi. Tabák jsem tehdy přebíral vždy od elegantního, kultivovaného spisovatele Jiřího Marka. Ano, toho, který napsal knížky "Panoptikum...", podle kterých vznikl legendární televizní seriál Hříšní lidé města pražského. Na jednu stranu jsem si říkal, že je škoda, že jsem ta kratinká setkání více nevyužil; každopádně to byl zajímavý člověk, byť i v 50.-60. letech poněkud kontroverzní, jak jsem nahlédl ve Wikipedii na heslo Jiří Marek...

A dva roky po skončení vysoké školy jsem dýmku i tabák zakoupil. Důvodem ovšem nebyly ony voňavé zásilky. Tehdy jsem pro jeden filmový námět důkladně studoval starší ročníky časopisu Mladý svět. A protože nemůžete pořád číst jen to samé, občas jsem zalistoval i mimo... a do očí mi padl článek o "dunhilkách", o tom, jak správně založit a kouřit dýmku. No a to byla dostatečná pobídka, abych to zkusil. Pravdou je, že jsem v tom tehdy pak dosáhl takového mistrovství, že jsem rozkouřil dýmku na tramvajové zastávce, nastoupil do tramvaje a v kouření jsem pokračoval, až když jsem vystoupil po 20 minutách z tramvaje a dýmka byla stále "v provozu", aniž bych ji musel znovu zapalovat.  - Mohl jsem se tehdy klidně účastnit soutěží kuřáků dýmek...

Kouřil jsem ale pouze jeden rok. Když mi došel tuzexový tabák, šel jsem jej koupit znovu. Neměli a místo něj jsem koupil zmiňovanou amforu. Po jedné jediné dýmce mi tak opuchlo patro, že jsem s kouřením na minutu praštil... a dýmky i zbylý tabák pak dlouho ležely bez povšimnutí v oněch šuplících.

Následující foto (scan diapozitivu) je nejen opravdu archivní, ale i stylizované. Takto jsem se běžně opravdu neprojevoval.

Nuže i takovéto "poklady" v podobě zhruba 6-8 dýmek, obsahovala horní zásuvka onoho psacího stolu, včetně např. osobního pečetidla, s voskem - což pak s automatickým tříděním poštovních zásilek ztratilo smysl, protože se přitom pečeť na dopise nemilosrdně rozdrtila (jistě k radosti třídírny). Pokud se pamatuji, byly v šuplíku rovněž vzácné kanastové karty, s rubem i lícem v černé barvě, dále sada barevných versatilek a nebo třeba manžetové knoflíčky. Zbytek zásuvek byly nejrůznější papíry a výpisky; na příklad xerokopie článku věnovaného anatomii gagu - který mne dokonale naučil vnímat mistrovství starých grotesek.

Nicméně, jak stůl - měl jsem kovovou trnož, která prostě praskla - tak židle k němu, oboje dosloužilo a nastal čas na nové vybavení.

Následníkem byl rozložitý masivní stůl, který bez problémů pojal jak PC monitor, tak také tehdy neskladnou tiskárnu, pochopitelně stolní lampu; úspěšně se na něm vršily dopisy, papíry, časopisy, poznámky - znáte ten styl: to nebudu nikam dávat, to jen odložím na později, abych to měl po ruce.

Podstatné ovšem bylo, na čem u toho budu sedět. Procházel jsem se tehdy po prodejně a hledal. Rozpočet jsem měl poněkud limitovaný... ale v okamžiku, kdy jsem si sedl na jednu polstrovanou židli, s vyklápěním a nastavováním výšky - no, bylo to, ehm, jak prdel na hrnec, jak se říká. Kašlal jsem na to, že židle byla dražší než stůl a byla prostě moje!

A je moje do dneška! Slouží, lehce rozvrzaná, s občasným sešroubováním. Sedím na ní, když píšu blogy, když edituji audio z televizních talk show - pro internetové rádio, samozřejmě diskusní příspěvky na sítích, emaily... občas dám i nějakou on line hru-simulátor... A vůbec, cokoli mne napadne, pokud...

...pokud...

Prostě mám smůlu, protože si nejdůležitější člen domácnosti právě tohle křeslo vyhlídl pro svůj denní odpočinek. Možná namítnete, proč ho prostě z toho křesla nevyhodím. Já ovšem zastávám zásadní názor, že tak důležitá věc, jako vyrušovat kočky se spánku, to se prostě nemá.