Katastrofa vodní - katastrofa vod ní V.

Vytopí-li vás pračka (ano byla to ona), pak je to vždycky zážitek. Někdy vás to hodí pomalu až do statusu bezdomovce a jediné co můžete proti tomu dělat: vysmát se tomu.

Jak tedy probíhá váš všední, každodenní život od momentu, kdy začalo odstraňování následků katastrofy?

Především si uvědomujete, že musíte pryč. Jinam. Kamkoli. K tomu potřebujete nejen mít kam, ale i např. kam s kocourem, kde budete mít osobní věci a nejdůležitější dokumenty... kde a jak budete spát, jíst, prát... To už nemluvím o komunikačních aspektech s civilizací nebo o tom, jak budete konzumovat kulturní statky. Tedy např. televizi nebo se psychicky podporovat koukáním se na oblíbené filmy na BD/DVD.

Prostě se z vás stane doslova a do písmene TROSEČNÍK.

Svým způsobem to máte ale lehčí než Robinson Crusoe. I když i ten měl svého Pátka. A vy máte kamarády, kteří mají byt. Sídlíte jej tedy s nimi, stale ve svém městě, kde žijete a pracujete... čili se z vás stává něco jako, nazval bych to pracovně: "civilizační trosečník".

Jak už jsem několikrát naznačoval, nejprve musíte do nového dočasného bydliště odstěhovat část toho svého. Nevíte přesně na jak dlouho. Tím pádem netušíte, co budete všechno potřebovat. Nicméně jste vedeni dvěma pudy:

- zachránit své osobní lidské hodnoty

Notebook. DVD a Televizi.

- zachránit nejcennější nutný majetek

Sem patří třeba zlatý prsten, který už nenosíte, protože se vám už nevejde na prst. Dokumenty na nájemní byt. Dokumenty dokumentující vodní katastrofu. Ze zákona musíte zachránit zčásti nebo zcela podnikatelské účetnictví 10 let zpět. A mimo jiné též třeba rodný list a vysvědčení počínaje první třídou a diplomem vysokoškolským a jeho nostrifikací konče. A notebook. DVD a Televizi.

V praxi to znamená, že vše balíte do krabic. Do krabic. A do krabic... Krabice neustále přikupujete, protože toho, co "momentálně" potřebujete pro svoji záchranu coby trosečníka, neustále přibývá. Nakonec je těch krabic skoro dvacet a vy se jen modlíte, aby se do kamarádova bytu vešly. Jak jsem již předestřel minule, od jistého okamžiku je vás tam pět plus kocour.

Kocour ve finále ty změny snáší ze všeho nejlépe. Když se konečně vzpamatuje z přepychových rozměrů bytu. Pročenichá  a vymete kdejaký kout, včetně podlahy pod radiátory (nevěříte že se tam vešel, dokud ho neuvidíte na vlastní oči). Úspěšně aportuje okenní parapet a shodí tak dolů pár květináčů. A když už si skoro hodinu zoufáte, kde je a hledáte jej přitom od desátého patra až po sklepení... - cestou neustále "čičíkujete" takže rozdráždíte všechny místní hafany za dveřmi... - nuže, když už si na sebe berete kabát, jestli ho náhodou někdo nevyhodil před dveře domu... protáhne se kolem vás, v poslední naději vámi pootevřenými dveřmi, z pokoje jednoho ze spolubydlících. Pod jeho postelí se to přeci tak krásně spí - zejména mezi těmi "zapomenutými" voňavými ponožkami. A pak hned zaujme svoji strážnou pozici na zvýšené krabici. Co kdyby něco!

No... takže kocour se adaptoval, zato vy žijete jako ve snách. Pardon, jako v krabicích. V podstatě neustále něco hledáte a tím pádem ty krabice neustále přerovnáváte.

A co je nejhorší, všechny ty krabice začnou postupně obsahově splývat v jednu jedinou. A nebo naopak - pojednou se ty krabice zmnožují cyklickým způsobem. A vy mezi nimi bloudíte jako ten trosečník po pustém ostrově. A tak postupně nejenže ztrácíte náladu a energii, ale i chuť cokoli kdekoli hledat. Velmi rychle v řadě případů mávnete rukou a bez nutně potřebné věci se obejdete.

I vaše ostatní hodnoty se posouvají. Chodit do práce musíte, tím pádem na konzumaci duchovních statků vám mnoho prostoru nezbývá. Navíc, průběžné starosti s rekonstrukcí bytu a různé drobné dodatky, jako že musíte najednou shánět nové zimní boty, vám dokonale ukrajují osobní volno. A k dovršení všeho: notebook si postaví hlavu a zhavaruje. Dokonale, neomylně a ani místní odoborník v oblasti PC s tím po důkladném rozebrání nic nenadělá. Diagnóza je jasná: grafická karta. Tak.

To máte k tomu všemu navíc, jako bonus!

Jestli si myslíte, že při koexistenci pěti chlapů vznikají problémy s harmonogramem wc nebo koupelny, tak nikoli. Každý z nás má totiž jiný životní i pracovní rytmus. Kamarád, co je návštěva, je vůbec nejraději vzhůru dlouho do noci a spí tak do oběda. My dva, co máme zaměstnání, máme protichůdné směny. A páni velkopodnikatelé si bděle střeží pracovní kšefty tak, aby nemuseli vstávat před devátou.

Ranní vstávání ale i tak občas připomíná seriál Chip&Dale - u nás též známý pod názvem Rychlá rota.

První jsem zpravidla vzhůru já. A hned zakopnu o kocoura, který je vzhůru vždy pár minut přede mnou. Na rozdíl ode mne je čilejší a probuzenější a nemilosrdně se dožaduje přídělu ranních pochutin. Ty se počínají od drbání na různých místech, přes nekompromisně vyžadované kočičí sušenky aspoň svojího druhu - jinak stojí jak sfinga, nehne sebou dokud tu druhou chuť do misky nepřisypete. V průběhu snídaně, jejíž délka bývá srovnatelná s tou jakou mají Francouzi, pak kocour dostane: čerstvou vodu, běžné kočičí suché žrádlo, malou kočičí konzervu a nakonec jako bonus někdy trochu mléka. V průběhu naší lidské snídaně pak dostane podle chutě půl až tři čtvrtě Kiri-kiri. Vedle toho neopemene občas ochutnat z naší snídaně - tu kousek šunky nebo kousíček salámu, případně od včerejška kousek kuřete či bramborové kaše.

Humanoidní snídaně je mnohem méně náročná. Jakmile vstanu a vypiju sklenku vody, dám vařit vodu na kávu.V poslední době jsem si oblibil ji dělat v presovaru a jakmile se jeho vůně začne linout z kuchyně, vykoukne z postele další "veverka". Ranní veverčí konverzace pak opravdu probíhá v duchu Rychlé roty: mluví se páté přes deváté a sice co koho zrovna bolí, co kdo plánuje dneska a co kdo chce k snídani. Slabší povahy by už v tuhle chvíli rozbolela hlava.

V tu chvíli se do konverzace zapojuje z chodby další nespavec v našem věku... Šíbrováním se bez problémů prohazuje na WC a v koupelně. Konverzace je o to čilejší. Neřešíme kdo z nás je Chip, Dale nebo Monty... ale co kdo dokáže zrovna z ledničky vylovit a případně najít nějaké to pečivo a pod.

Onen třetí kolega snídá výhradně musli, které si navíc připravuje sám. Navíc připravuje do velké konvice výborný čaj a ochotně se s námi rád podělí. Zhruba půl a více hodiny po probuzení usedáme snídat.

Veverčí snídání v tu chvíli již hodnou dobu zpestřuje také "Gedžitka" - tedy ženská členka seriálové Rychlé roty. Není sice fyzicky přítomna, neujídá nám z talíře, ale presto je tu živě s námi: prostřednictvím televizní soutěže tzv. "Rychlá hra". A ani jedna z těch střídajících se mírně prostitučních dam pusu nezavře... takže je opravdu živo jak u veverek.

V tu chvíli někde na chodbě začnou cvakat dveře a čtvrtý kolega letí do práce. Zvykli jsme si na jeho "jepičí vstávání", ale večer si konverzaci bohatě vynahradí.

Pátý kolega, jenž je tu na zahraniční 3 týdenní návštěvě, vstává kdykolivěk. Někdy se přidá, jindy ho nevidím třeba celé dopoledne.

A takto to probíhá vlnami celý den. Ale stejně jako Vesmír, i tento podivný chaos má svůj vnitřní řád. Řád vzájemné chlapské tolerance. Nevím jak, ale prostě to funguje. ten vynese koš, ten vyluxuje, další naplní myčku s nádobím (v dnešní době mýt běžné nádobí ručně je prostě nesmysl)... další vypere zrovna své prádlo a kupiodivu mu nikdo jiný nedýchá na záda. Ani v koupelně se u zrcadla "netísníme" -  asi proto, že si nikdo z nás nemaluje oční stíny, nenanáší make up nebo nepouřívá rtěnku. A jediného "metrosexuálnějšího" kolegu-návštěvu s jeho věčným fenováním vlasů na ty tři týdny strpíme.

Po snídani, jelikož mám většinou odpolední, mne čeká pak jedna dopoledí povinnost. Zkontrolovat jak postupují práce na rekonstrikci v novém bytě.

"Důveřuj, ale prověřuj," pravé známé zlaté pravidlo.

Musím přiznat, že k mé spokojenosti práce probíhají bez problémů, byť trochu se skluzem.. Ale jelikož mne netlačí čas ani místo, nejsem z toho nijak stresovaný. Momentálně je tedy vymalováno, nainstalováno je druhé plynové topidlo a chystají se podlahy.

A o tom všem zase až příště.