Kamarád umí!

"Umí!" bylo klasickým zvoláním obecenstva na festivalu Porta. - Já bych rád ovšem zvolal "Umí!" pro jednoho dobrého kamaráda, který se nedal a uhádl moji, pro jiné možná zapeklitou hádanku. On mi však bez mrknutí vyrazil dech.

S dobrými kamarády, de facto přáteli, si člověk může dovolit i zažertovat "nad rámec normy". A někdy i lehce za hranou - v rámci legrace, pochopitelně.

Jedním z našich společných zájmů s oním kamarádem jsou filmy. Máme společný vkus i náhled na ně. Vesměs jsou v našem zormém poli filmy starší, prvorepublikové, ale i novější - do počátku 90. let. Na novodobější a současnou filmovou produkci se díváme rovněž podobně. Tedy, upřímně, spíše se na ni "nedíváme".

Oba milujeme komedie.

"Když komedie byla králem" byl jeden z prvních střihových filmů. V 60. letech běžely dokonce i u nás v televizi. Možná právě tento film nás oba naučil milovat komedie.

Osobně jsem si ve svých režisérských dobách ověřil, že dělat humor, není žádná legrace. Natočil jsem dvě věci. Povídku z trojdílného režisérského debutu, jak bylo v 80. letech zvykem. Nu, nechat točit tři začínající režiséry snímek z hornického prostředí, to byla téměř vražda. A přijmout to, byla prakticky kariérní sebevražda, stejně jako tu nabídku nepřijmout. Mohli jsme si vybrat. Podařilo se mi dát dohromady humorný námět, kde jsem se tak trochu komedii učil. Nakonec to nedopadlo úplně špatně neboť díky tomu, o několik let později, jsem mohl v České televizi režírovat komedii podle divadelní hry Miroslava Horníčka "Tři Alberti a slečna Matylda." Ta inscenace je dnes ve Zlatém fondu České televize.

Že se mé kroky pak ubíraly jiným směrem než filmovou či televizní režií bylo pak čistě mé osobní rozhodnutí. Zcela správně jsem předpokládal, že dál už ta filmařina taková sranda nebude. Ověřil jsem si to i z druhé strany - coby herec a mé kreace pro Zdeňka Izera jsou v tomto směru více než čestnou výjimkou - prakticky bílou vránou novodobého českého humoru.

Láska ke komediím mne nikdy neopustila.

Rád vyhledávám i novější díla - ovšem když má někdo tendenci mne třeba vytáhnout do kina, právě že prý na komedii, rovnou upozorňuji, že pokud mne to bude nudit (neboli, bude to prostě blbé jak scénářem tak provedením), okamžitě odcházím, nehledě na výši vstupného. I v těch několika málo případech jsem i tak zakoupil preventivně nikoli colu a popcon, nýbrž několik zmrzlin - abych vyrovnal případný narůstající pocit frustrovanosti z "veledíla". Prákrát, v předtuše, cena za zmrzlinu přesáhla výši ceny vstupenky.

Ne, děkuji, nechtějte mi v diskusi vnutit, jak kvalitní filmy - přinejmenším komedie - dnes produkujeme. A nenuťte mne ztrácet čas a hledat argumenty. Faktem je, že za poslední dva roky mám na kontě několik nedokoukaných filmů. Navíc, díky podvědomé profesionální deformaci, jakkoli se snažím na filmy dívat jako divák, často mi stačí triler, česky ukázkový snímek, abych si dokázal udělat obrázek o míře zoufalství předkládaného.

A tak, ať chci nebo ne, musím přiznat, že jsem se díky tomu stal staromilcem.

S chutí se podívám jen na staré "počiny". A nebojím se třeba ani objevovat na YouTube starší komediální snímky, které u nás neběžely. Ne tak, že bych tentokrát dokoukal všechny. Spousta věcí z nejrůznějších důvodů zestárla. V řadě případů jsou dobré třeba jen některé části...

Budete se divit, to je třeba i případ klasických grotesek. Měli jsme štěstí, že se k nám dostávaly občas jen výběry nejepších scén. Jako třeba i "Big Business" s Laurelem a Hardym, kde opravdu humorná je jen hlavní scéna prodeje vánočního stromku v létě. Celý snímek je i v dnešní době přeci jen z tempa, jakkoli je podporován dixielandovou hudbou.

O komediálních filmech bych mohl psát blogy snad do nekonečna. Tedy o těch mých oblíbených... třeba na to někdy dojde.

A nejde jen o filmy zahraniční. A nejsem nekritický. U starých, prvorepublikových českých filmů se rovněž bavím jak kdy. A stejně tak onen kamarád. I tady máme rádi třeba jen pár filmů některého herce, jakkoli třeba Vlasta Burina toho natočil docela dost. A nebo jde jen o pár scén.

A nebo, dokonce...

Kamarád nastoupil nedávno do úřadu. Velmi potřebného pro nás pro všechny a odvádí tam nemalou práci. Nemá na starosti styk s klienty, tedy s námi občany, ale díky jeho pečlivosti je veškeré snažení lidstva pečlivě zaarchivováno a nic se neztratí.

Protože tu práci má rád, tak jej občas přátelsky popíchnu slovy: "Tak co, jak ti jde razítkování?" Jeho úplně první reakce byla trochu mimo humor. Prý razítko vůbec nemá. Pak už "zabral" a bere toto mé popichování s humorem.

A před pár dny jsem to ještě "vylepšil".

A poslal jsem mu filmovou print-screen fotografii, kde psík olizuje úřední známku drženou čísi rukou.

(Autorská práva svěřená NFA mi nedovolují ji zde uveřenit.)

Kontrolní otázka: Věděli byste, ze které staré české komedie to je?

Nápovědou vám budiž předchozí zmínka o Vlastovi Burianovi.

Kamarádovi jsem žádnou takovou nápovědu nedal. Žádná zmínka byť jen o Vlastovi Burianovi. Přesto mi asi po minutě kamarádova odpověď vyrazila dech.

"Je to z filmu Ducháček to zařídí."

A já si dovolím malou legrácku na váš účet: název filmu jsem napsal bílým písmem. Šikovnější z vás si jistě poradí.

Nicméně, vůbec jsem nečekal,  že to kamarád uhádne a dokonce tak rychle. Sednul jsem si z toho na zadek! Klobouk dolů, jak se říká.

A pak mi na mysl přišlo právě ono legendární zvolání, tentokrát k jeho poctě:

" U M Í ! "