Kdo jednou navštívil Tokio, potažmo Japonsko, nikdy už nebude stejný a ani jeho osudy nebudou stejné. A i když si myslíte, že tou cestou všechno skončilo, nenechte se mýlit. Jako já.
Dozvuky vaší návštěvy Tokia, Japonska... se vám budou vracet neustále a překvapí vás, aniž byste to očekávali.
Měl jsem to štěstí, že jsem TOKIO navštívil dvakrát. Jednou sám a byl to zběsilý běh na 5 nesmírně krátkých dní... A k tomu jsem ještě psal ráno či večer blog zážitků toho dne. Neučesaný, bez diakritiky, zato s překlepy... na japonském notebooku (naštěstí rovněž s anglickými písmeny)... včetně fotografií.
Druhá cesta byla delší, poklidnější, neméně ovšem pestrá. A pokud nemáte v sobě zdravou dávku improvizace, tak se na takovou cestu ani nevydávejte. (Snad jen s nudnou cestovkou... a mohu vám říci, že ty japonské jsou bezkonkurenčně dokonale zorganizované a dokonale nejnudnější.)
Japonsko, to je neustálý kaleidoskop barev a kontrastů.
To dramatické popisování zážitků z první cesty do Tokia, 2010, stejně jako úchvatné zážitky z druhé cesty, 2016, si můžete přečíst v sérii blogů věnovaných právě těmto cestám.
Samozřejmě, nakoupíte si mraky suvenýrů...
... rozdáte, podělíte známé, užijete, odložíte. Však to znáte sami.
Občas některý použijete - čistě jen tak nebo z nostalgie, nebo pro pohodu a nebo...
Život není vždy veselý a nemazlí se s námi. Každý, kdo ztratil někoho blízkého zejména v období vánočních svátků, mi dá za pravdu. A u nás se to stalo doslova den před Silvestrem. Přes 9 000 kilometrů od nás. Byl to odchod nevyhnutelný, nikdo nemládne a nemoci nás nešetří.
Při takové příležitosti následuje 100 dní modliteb. Jiný kraj, jiný mrav. A mne napadlo, že bych také tady mohl něco udělat. Nemyslím modlení. Ale vzpomněl jsem si na zážitek, jak jsme v Tokiu kupovali vonné tyčinky.
Byl to obchůdek naproti jednomu vchodu do metra nedaleko Sensódži, nejslavnějšího chrámového komplexu - viz první dvoj foto. Tolik různých tyčinek jen tak neuvidíte. A nejen klasické, relaxační, ale i pro nejrůznější příležitosti, jak si na to Japonci potrpí. (Japonsky ovšem neumím.)
Probírali jsme se vůněmi a dojmy... a koupili jsme si mimo jiné i hezkou kazetu, přímo s keramickou miskou. S citáty z klasické japonské poezie.
A jak jsem se tak dál probírali, padla nám do oka, přesněji do nosu, jedna vůně. A sáhli jsme po ní.
- To si neberte, - odhadla nás prodavačka. - To jsou tyčinky určené na hřbitov.
Šli jsme hledat tedy dál, vybírali jsme a následně jsme pak prozkoumali i nabídku před obchodem a sáhli jsme tam po jakési zlevněné dvojsadě. Prodavačka na nás sklouzla pohledem a neřekla už nic. Kupující je kupující, že?
Těch tyčinek jsme si přivezli domů docela dost a pálíme je při různých příležitostech.
Ty zakoupené zlevněné jen výjimečně. Protože jsem v duchu pojal podezření: nejsou to ty tyčinky "za mrtvé"? To podezřele laciné balení i ta barva je trochu nezvyklá.
A pak jsem použil překladač, mobilní aplikaci a měl jsem jistotu, že jsem se nespletl. Proto ten podivný pohled prodavačky!
A tak jsem se teď rozhodl, že za dotyčnou osobu budu ony tyčinky pálit. Nejenže jsem dotyčného znal, ale bezesporu si to zaslouží. Za svůj život, za to co dotyčný udělal i neudělal, inu jako my všichni. Ale každopádně to beru jako vzpomínku a uctění milého člověka.
Ne všechny blogy musejí končit vesele a optimisticky.
Inu, nikdy bych si ale nepomyslel, že v tom všem sehraje i svou malou roli a že se mi i při takové "příležitosti" připomene jinak pohodová báječná cesta do Tokia. Asi to tak všechno mělo být.
Všechna foto: Martin Faltýn © 2010, 2016
