Přípomíná mi to název rozhlasového seriálu Jak se máte Vondrovi, ale spíše seriál Panství Downton a nebo Vraždy v Midsomeru. Prostě něco takového britského nóbl a ne prozaicky českého, co všichni žijeme. Leč.
Totiž, celá Česká republika mi teď tak trochu připomíná něco jako Panství Lockdown.
Legendární rozhlasový seriál Jak se máte Vondrovi jsem nikdy neslyšel. Prostě proto, že mne generačně minul. Panství Downton vypouštím proto, že nemám rád tato historická dramata a pokud chci dobrou detektivku, šáhnu po Agathě Christie, i když seriál má bezesporu mimořádné kvality. Není to však můj šálek čaje, jak říkají Angličané.
Historické literatuře se však zcela nevyhýbám. V dětství jsem rád četl Dumasovy Tři mušketýry nebo Zločin na Zlenicích hradě... Mám ovšem rád příběhy spíše tohoto typu, takže sice vím, že byla vynikající spisovatelka Ludmila Vaňková nebo dnes tomuto žánru kraluje Vlastimil Vondruška, ale nemám potřebu je číst.
S chutí jsem si ovšem přečetl Deník kastelána od Evžena Bočka a následně i jeho další díla ze série o Aristokratce. Nyní vyšel už pátý díl. Zábavné, až humoristické čtení. Inu, co jiného může být, když jako hrabě zdědíte zámek a máte hluboko do kapsy. Evžen Boček opravdu pobavit umí. Stejně tak dobře vyznívají i audioknihy z jím napsaného. Bohužel, Vejdělkova Poslední aristokratka, jako film, hluboce zklamala - což mne jeho v případě příliš nepřekvapilo. Filmový humor vypadá jinak.
Nicméně, Bočkovy knížky si žijí svým životem a je to dobře. Ten pátý díl, mne pobavil dokonce dvakrát. Jednou při čtení - a bez skrupulí, vzal jsem to jedním dechem. Po druhé, když už jsem knihu dočítal a náhle mi zůstalo v ruce pár listů.
No, stane se. Jen jsem zvědav, kdy se mi podaří za daného stavu "lockdownu" knihu vyreklamovat.
Jeden téměř historický artefakt jsem měl do nedávna doma. Nešlo ovšem o knihu, nýbrž - o krabici.
Byla několik desítek let v naší rodině a plnila nejrůznější úschovnou funkci. Původní obsah pochopitelně zmizel už dávno v historii a ani si na něj nepamatuji.
Krabice ale neplnila ani výchovnou funkci svou kresbou vídeňské Stephans katedrály. Vzhledem k době kdy se u nás objevila, počátkem 60. let, by však bývala mohla plnit spíše funkci ideologicky rozvratnou.
Nestalo se tak.
Tatínek si do ní ukládal své krejčovské potřeby. A já později své jinošské cennosti... až před pár dny se to změnilo. Pokud chcete víc o jejím "tajemství", přečtěte si zde v soukromém blogu.
Jiný historický artefakt jsem získal zpět - v inovované podobě.
Celé to začalo celkem nenápadně. Prostě jsem šel z domu a najednou "cink" a zjistil jsem, že mi jaksi "osleplo" ostření na jedno oko. Nechápal jsem. Bližším ohmatáním jsem zjistil, že mi chybí v brýlích jedno sklo. Naštěstí se dalo poměrně dobře najít.
Jenže: obroučka byla prasklá.
Nepomohlo nic. A tak jsem se snažil s tím dá něco dělat. Byl jsem později upozorněn optikem, že by to bývalo šlo spravit. Jenže s tím mám špatné zkušenosti už z minula. A své oči mám přeci jen raději než rizikově opravované obroučky.
A tak přišly na řadu náhradní brýle až... až do včerejšího dne. Musel jsem totiž do oční optiky. Nikoli kvůli brýlím ovšem. Ale protože v dnešní době firmy hledají jakýkoli přivýdělek, tak tato optika se stala zároveň úschovnou pro zásilkové obchody. I mně přišla taková zásilka k vyzvednutí.
Tak jsem doma dal do kapsy i pouzdro s původními skly a původními starými obroučkami. A po vyzvednutí zásilky jsem šel "na to", se slovy zda by neměli nějaké vhodné obroučky.
Dobrušování jsem ani nepožadoval, protože to v optice neradi dělají se slovy, že to sklo pak praská. Občas si spíše myslím, že to říkají hlavně kvůli kšeftu.
No, optik vyzkoušel poctivě několikery obroučky, až mi předložil dvoje.
"Kolik stojí?"
"Tyhle 2300," ukázal na jakési s červenými postranicemi, "a tyhle 800."
No, hádejte, které jsem si vybral.
Sice jsem prodavači tvrdil, že si je nechám jen jako náhradní, ale oba dva jsme tomu nevěřili.
Tak takto teď žiju. V době "lockdownu". Rozhodně se nenudím.
A co vy? Jak se máte?
