Jak jsem se (ne)potkal s Woody Allenem 1

"Apropos of Nothing" tak se jmenuje kniha v originále, která právě vyšla česky. Reklamu jí dělat nebudu, ale vzpomněl jsem si na má dvě setkání s Woody Allenem - v  mém životě. Tady jsou.

"Když prvně v životě na Západ, tak rovnou do USA!" takto nějak mi to nabídl Osud a já jsem té možnosti v prosinci 1992 využil. Byla v tom i osobní přání a motivy, ale o tom třeba někdy jindy.

Pro mé (ne)setkání s Woody Allenem bylo rozhodující, že v rámci mé měsíční cesty byl též v plánu New York. Krom mých filmařských zájmů se na tom podílela skutečnost, že u nás nějakou dobu před tím vyšly jeho povídky "Vedlejší příznaky." A mně se shodou okolností sešly v knihovně dva výtisky. Tak jsem si řekl, že za Woody Allenem v New Yorku zajdu, navštívím slavnějšího kolegu a jednu tu knihu mu daruji! (Že bych si vzal i druhý exemplář a požádal případně o autogram, mne tehdy vůbec nenapadlo.)

Na vysvětlenou: tehdy jsem byl ještě aktivní filmový režisér a jel jsem mimo jiné do New Yorku se také setkat s jedním filmovým producentem. - Jak se říká, drzosti se meze nekladou, že? Proto byl pro mne Woody Allen jednoznačně filmový kolega.

Jeho tvorbu jsem ne, že obdivoval, ale měl rád už dávno. Líbil a líbí se mi především jeho humor. Z toho mála u nás dostupného z jeho tvorby jsem pak měl rád nejvíce "Hannah a její sestry", na který jsem si zašel do kina dokonce třikrát. Film byl titulkovaný s tehdy vynikajícím překladem Michaela Žantovského.

A ještě jeden objev jsem díky Woody Allenovi udělal. Objevil jsem amerického básníka E. E: Cummingse. Dnes je britská i americká literatura dostupná. Ale koncem 80. let u nás nebylo vše, natož aby vycházelo knižně. Ferlingetti, Ginsberg, Bukowski...  Pár výjimek. Citát básně Cummingse, ve filmu Hannah a její sestry v hereckém provedení Michaela Caine byl prostě úžasný. 

Film se mi líbil natolik, že jsem si koupil počátkem 90. let zahraniční DVD s tímto filmem. Závěr básně "Nikdo, ani déšť nemá tak malé ruce" mi natolik ležel v hlavě, že jsem si umanul, že si tuto knihu z cesty do Ameriky přivezu. Což se také stalo, jak se můžete přesvědčit.

"Návštěva" Woody Allena byla naplánována po Novém roce. To už mi zbývalo do konce pobytu v USA asi 10 dní, ale New York jsem rozhodně chtěl vidět.

Pohled z Empire State Building byl úchvatný. Tady to máte na spojených třech obrázcích. Proč spojených? V r. 1992 ještě nebyly digitální fotoaparáty, natož abyste měli panoramatický režim. A já jsem fotil dokonce na diapozitivy. Digitalizoval jsem je, jsou to tři roky. 

 A ještě jedno foto vám nabídnu z Empire. A sice pohled na Central Park. Protože... správně: hned u něj bydlel (na foto na levé straně, zhruba někde uprostřed) Woody Allen.

Dům s jeho apartmánem je jeden z těch luxusních a patřičně drahých, ale i prestižních. (V podobném bydlel v NY také Miloš Forman.) Už ani nevím, jak se mi povedlo sehnat adresu Woody Allena. Ale už z let ve Filmovém studiu Barrandov jsem byl zvyklý na zásadu: "Nemožné do tří dnů, zázraky ihned."

A tak jsem doputoval přes avenue a streets až k Central Parku a jal se hledat dům s příslušným označením. Central Park působil poněkud ponuře... nebylo divu, vždyť byl leden. Ale podnebí i počasí celkem snesitelné.

Nakonec jsem našel i ten dům. A nevím proč jsem si jej ani nevyfotografoval. Musíte se spokojit s domem podobným tomu Allenovu.

Nepamatuji si, zda to bylo osmé nebo desáté patro. Každopádně, coby člověka věcí neznalých, mne hned překvapilo to, že po otevření automatických dveří na mne vybafla recepce! A tam hned služba a hlavně, vrhla se ke mně afroamerická ochranka: co že tu vlastně chci. Trochu se tím i bavili. Chlápek podivně oblečený poslední módou socialismu, s jakousi značně nedokonalou, středoškolskou angličtinou cosi blábolí, že má pro pana Woody Allena dárek - knihu a že by mu ji rád předal. 

Pánové na sebe asi i mrkli, nebo to byla běžná praxe, protože mi promptně sdělili, že pan Allen není v NY (jistě v tu chvíli popíjel ranní čaj). Ale že jestli chci, mohu mu vhodit knihu v obálce do poštovní schránky.

Jeden z členů ochranky mne doprovodil dva metry ke schránkám, ukázal mi číslo schránky a klap klap, obálka zmizela uvnitř.

A to bylo vlastně celé setkání. či spíše nesetkání.

Ochranka se na mne profesionálně usmála, naznačila mi, že to je celá komedie a že už tam nemám co dělat, ať laskavě vypadnu.

Ven jsem se vypotácel jednak trochu zklamaný, jednak trochu s nervy na huntě z té ochranky, v hlavě mi z té americké "konverzace" hučelo - kdo u nás tehdy něco takového zažil.

Dál jsem měl před sebou už zase jen zimně neutěšenou ulici New Yorku, no a dalších pár zážitků, které si nechám na jindy.

Ale v mém životě proběhlo ještě jedno "setkání" s Woody Allenem. O něm, ovšem, až příště.

- - - - -

Všechna foto: Martin Faltýn