Diskuse a zejména d-i-a-l-o-g /psáno velkými písmeny/ mi rozhodně nevadí. Poučen Aristotelem diskutovat umím. Respektovat názory jiných rovněž dovedu, ale vyžaduji také opak!
Jenže s některými lidmi se nedomluvíte. Zejména, pokud oni sami jsou skálopevně přesvědčeni, že PRAVDA JE JEN JEDNA - což je známé komunistické heslo z let 50.
Drží se ho všichni: politici, ekonomové, umělci, aktivisti... Jediný, kdo má na to z mého pohledu opravdu právo jsou vědci - na příklad takový Einstein, který objevil Teorii relativity.
Neberu právo na názory ani kategorii občanů... kterým se přezdívá "sluníčkáři". Pravdou je, že těžko lze hledat jednoslovný výraz pro tuto entitu lidí. Aktivisty bych je nenazval, protože aktivisté jsou lidé, kteří v zájmu svých názorů a ideji něco dělají. Čímž nemyslím takové maličkosti jako je třídění odpadu, sběr odpadků a podobné akce (dříve též subbotnik nebo také Akce "Z", budování svépomocí) - přičemž druhdy dobrovolná brigáda je dnes placeným nástrojem, kterým stát fiktivně maskuje nezaměstnanost. Ne, aktivisty myslím lidi, kteří např. pořádají besedy a akce pro prevenci kriminality a drogové závislosti dětí a mládeže, zlepšování životní situace a prostředí dětských i dospělých nemocných (onkologie, vozíčkáři, nevidomí... mám pokračovat?), návrat odsouzených do života... bez peněz dneska nic nepořídíte a tak se mnohdy podobní aktivisté mění v nadace, které musejí potupným způsobem žebrat a tahat peníze z občanů na aktivity, které druhdy rovněž pokrýval stát.
Za aktivisty ale naopak nepovažuji ty, kteří se na tom snaží sbírat politické body.
A mezi těmito směsicemi aktivit se pohybuje poměrně početná entita "sluníčkářů", kteří neochvějně zastávají názory a do krve se hádají s každým, kdo jejich názory nesdílí.
Diskutovat s nimi? Ztráta času. Nicméně jsou metody, jak je umravnit a nebo jim dokázat, že druzí mají také právo na svůj názor, případně jim udělit malou výchovnou lekci korektnosti.
Tak se také stalo, že jsem jednomu známému sluníčkáři přeposlal odkaz na Facebookový profil Tomio Okamury, kterého jistě nemusím představovat. Nešlo mi o tohoto politika, ale o video, které tam zveřejnil. Vzniklo ve finské televizi. Redaktor se ptá několika náhodných občanů, zda by souhlasili přijmout do své rodiny třeba jen na čas imigranta. Ti řeknou "ano"... a ejhle! V tu chvíli se přitočí jeden takový immigrant z Afriky a v tu chvíli otočí i oni občané. Nejde to, nemají místo, nemají čas...
To, že na tom politik začne sbírat body, je logické. Sluníčkářem bych Tomio Okamuru rozhodně nenazýval.
Ale poslal jsem onen odkaz známému, který je sluníčkář.
Chovám se k němu laskavě, tedy toleruji jeho názory a diskutuji velmi opatrně a výhradně pokud se domnívám, že by se měl zamyslet i nad jinými aspekty argumenty.
Tady přišla typická reakce, kterou zestručním: "...pitomio mne nezajímá".
Odpověděl jsem poněkud rozvitěji. Za prvé, že nejde o Tomio Okamuru a že jméno známého také nikdo nekomolí. Za druhé, že jsem to poslal hlavně kvůli tomu videu. A pokud mi pošle video, kde to bude přesně naopak, a to i početně adekvátně, že to "tomu pánovi" milerád pošlu. - Neb já osobně nikomu nestraním a vyznávám jiné principy a hodnoty.
Co myslíte, že dotyčný odpověděl?
Poslal jenom "OK" a usmívající se smajlík.
Odvodil jsem si z toho poučení.
Za prvé, nikdy se nesnižuj ke stylu rétoriky toho druhého.
Za druhé, držet se merita věci a nenechat se zlákat na argumentační odbočky - je to jen ůnik a slepá ulička.
Za třetí? Říká-li někdo "A" nechť umí přesvědčit nebo navrhnout "B... C... D..." - jinými slovy: a dál?
Většina sluníčkářů tím končí.
A vy v tu chvíli víte, koho máte před sebou a zda vám za to stojí diskutovat, nebo-li zda to k něčemu vede.
Protože, Babylonská věž tu už byla.
