IQ trubky... aneb Byl jsem zas jednou ve městě

Ne, že bych byl pecivál... jsem skoro světoběžník, ale aktuálně mne jistý projekt archivu budoucího internetového rádia poněkud přikoval v počítači. Proto je pro mne cesta do města (nikoli z města) vždy objevná.

Cesta městem začíná po různu. Pro mne zpravidla metrem. Výjimkou to nebylo ani tentokrát.

Metro  - to je, jak známo, svět sám o sobě.

A to my, jen obyčejní cestující, jenom tušíme. Ale oni ti cestující stojí "za vidění". Jako typy, jako jejich povahy, drobné situace atd.

Pochybuji, že byste ten film znali a já jej znám jedině díky studiu filmové režie. Na škole nám totiž v rámci filmů komorních dramat a odehrávajících se v jednotném prostředí/místě i čase promítli americký film z r. 1967 Incident. Dva opilci terorizují cestujcí ve vagonu metra... ti, namísto, aby se proti násilníkům spojili, se naopak stáhnou a doufají, že právě jich si násilníci nevšimnou.

Nechci vědět, jak by to dopadlo u nás... ale film má dostatečné morální varování. Že, bohužel, proti zlu, se lze postavit velmi často pouze zlem - o válce nemluvě.

Vybavil se mi ten film v okamžiku, kdy do vagonu přistoupili tři poměrně oprsklí mládenci.

Ti tři byli dost originální. Originální nebyli tím, že možná měli ještě tzv. mokrou občanku, ale tím, jak vystupovali a jak se projevovali.

"Ty nemáš kraťasy?" zkritizoval kámoše ten sedící na trojsedačce, přímo na proti mně, se třemi ocelovými prstýnky na ruce. Sám byl v kraťasech, ale tak nějak nemožně džinových. Kámoše zdobil 3/4 kroužek v nose. Rozcapil se na sedačce naproti přes uličku a rovněž jeho prsty krášlila ocel.

"Tak třeba nemá," zastal se ho třetí z party, v kraťasech jak z Rychlých šípů. Vzhledem by se hodil na novodobého Mirka Dušína. Duší to ale Dušín rozhodně nebyl. "Jseš ale nemožnej," zhodnotil ve stoje od tyče kamarádovy dlouhý džíny.

Nastoupili další cestující. A někdo ve značkových černých botách, s vysokým kotníkem a šněrováním, s kovovými doplňky, se opřel o protější dveře.

"Hele, nenápadně se ohlídni," pronesl ten vedle mne. A zbožně zašeptal: "Tý jo, doratsky."

(Musel jsem si to pro vás vygooglit, abych věděl o co jde.)

Následovala další konverzace ve stylu, co kdo má možný a nemožný... A kdo je "in". Víc ty tři evidentně nezajímalo.

"Hele, vzpomnáte na Karla... jak nosil ty skvělý mikiny... Pak nabral na sebe od tý firmy všechno a už přestal bejt zajímavej. Už je jen tuctovej," pronesl první prstýnkář.

Pochopil jsem, že Karel je v jejich očích společensky vyřízenej.

"Ohoz" těch tří jsem raději nehodnotil. Bez ladu a skladu. O mnoho kompaktněji a "elegantěji" působil jiný mladík, který nastupoval už se mnou. Ten měl na sobě černý potrhaný pletený svetr a kolena mu vyčuhovala z roztrhaných, v příslušné místě napůl rozpáraných černošedých džín.

Když troj-partička vystoupila "Na můstku", konstatoval jsem, že ohlupovací marketing odvádí svou práci dobře. Z postojů, chování i mluvy byl slyšet ten vypatlaný styl současných reklam. Pohupující se tam různorasové divy i mladíci v jakoby módním oblečení vás přesvědčují, že bez té jejich značky či spíše těch textilí zakoupených právě od tohoto projdejce, to je to pravé, bez čeho VY nemůžete v životě existovat.

Kdysi se říkalo "Í-KVé - tykve". Ale tohle bych nazval - a omlouvám se za ty hrubé výrazy - IQ trubky od záchodu. Protečou jí všechny sračky. - Stejně jako ty reklamni nesmysly, ze kterých si pak mládež bere příklad životního stylu a co je horšího: i postojů.

Neřekl bych, že si zaslouží odsouzení. Jen je mi jich líto.

Naštěstí vím, že toto není archetyp budoucnosti lidstva a že jsem zkrátka měl tu kliku, že jsem narazil zrovna na ně.

Má cesta pokračovala tramvají.

Pražský hrad znáte. V tuto chvíli jej mám při focení za zády a skrze okno fotka nic moc. Co mne naopak zaujalo na opačné straně smětem "tam", byl chlapík, který se nasažil usilovně houbou odmočit nápis... Jak jsem pochopil: jedno každé písmeno je na listu A3.

"Vždy budeme bojovat za..." Za co, to jsem se nedozvěděl. Jinak ten chlapík s odstraňováním nápisu moc nepokročil, jak jsem se mohl přesvědčit cestou "zpět", kdy jsem ten napis fotil. Chlapík si mezi tím dal pauzu.

Neznám impozantnější personu, než je armádní generál. Tenhle stařičký pán šel proti mně na tramvajové zastávce - vznešenost sama. Prostě persona. Zacílil jsem i na jeho jmenovku - ale spoléhat se na moji paměť na jména... v tomto smyslu, to je lepší si vsadit na něco jiného. Takže už vám zase nepovím, kdo to je, protože jsem si to nezapsal. A nápad vyfotit pana generála jsem dostal poměrně pozdě. Přesto mne zaregistroval a jak vidíte, na foto se zrovna netváří.

Lepší kvalitu nabídnout nemohu - fotografie je výřez. Třeba pana generála poznáte vy sami.

A cestou zpět jsem vyfotil ještě jednu věc. A sice budovu Rudolfina, kde hrdě vlaje ukrajinská vlajka. Víc komentovat nemusím.

Nakonec jsem vplul opět do metra.

Na stanici Národní nenajdete na zdi rámečky s plakáty, ale LCD televizní obrazovky. Občas tu uvidíte kousek videa, vesměs tu ale promítají prostě "plakáty". No, moc pohodlné na koukání to není. Sice se po celé délce schodů na obrazovkách vyskytuje to samé, ale i tak si můžete hlavu ukroutit.

Tentokrát mi padla do očí fotografie z nosného pilíře s kusem komunikace. A u toho byl zřejmě hrdý nápis:

"V takovémto stavu vidíte Barrandovský most naposledy", s tím, že od 14. 5. začíná uzavírka a rekonstrukce.

Mne k té fotografii napadl poněkud jiný text:

"V takovémto stavu byste Barandovský most nemuseli nikdy vidět, kdyby se o něj město / resp. ŘSD řádně staralo.

Je tristní, že v dnešní době je zažitá představa, že se nikoli průběžně opravuje, ale většinou se z daného objektu jen těží peníze a nechá se vše zajít do krajnosti, havarijního stavu apod. (Pak se dají snadněji z někoho, ze státu - tedy z našich daní - vytřískat peníze.)

Nehodlám vést diskuse o životnosti objektů, potažmo mostů (a spadlých mostních lávek, že?) apod. Výše uvedená věta zkrátka platí.

Jak se říká, těším se na slušnou a korektní diskusi. Abych potom ještě mohl vytáhnout paty z domu.

A dodám: inu, člověk nikdy neví, kam nás cesty zavedou.

Všechna foto a ilustrační foto: autor.