Znáte to, v každé rodině jsou nějaké krabice. Obsahují rodinná tajemství a nebo zbytečnosti, které je líto vyhodit. Tak se mezi rodinnými pamětihodnostmi zachovala i krabice s vyobrazením Stephans dómu ve Vídni a s nápisem Manner.
Je zvláštní, jak se kolem mne v životě neustále točí Vídeň
Děda z otcovy strany zde byl český krejčí, tatínek se zde narodil a chodil do první třídy. I já jsem se po sametové revoluci do Vídně několikrát podíval. Ať už na vánoce nebo přímo cíleně do ulice, kde se tatínek narodil! O tom jsem už také napsal pár blogů.
Nicméně někdy od 60. let jsem měl Vídeň dnes a denně před očima a nedocházelo mi to. Tak Vídeň byla v podobě krabice s vyobrazením Katedrály sv, Štěpána a s nápisem Manner. Tatínek byl původem krejčí a v té krabici schraňoval část své krejčovské výbavy z minula.
Krabice se proto tu a tam objevovala, tu ta tam byla uklízena, podle toho, zda tatínek potřeboval něco zašít, zaštupovat...
Nepamatuji se přesně jak a kdy se k nám krabice dostala. Ale muselo to být nejpozději počátkem 60. let minulého století.
Proč?
Tatínek, tehdy asi 40. letý, měl vrstevníka, kamaráda, pana Pašavu. Byl řidičem TIR dopravy, tiráku, dnešním jazykem "kamionu". Byl to ale každým coulem elegantní pán, který svým zjevem vůbec nepřipomínal profesi, kterou vykonával - obzvláště v porovnání s těmi dnešními. Byl zkrátka na úrovni.
Jako takový tehdy jezdil do zahraničí. A tak si pamatuji, že se v mém dětství objevila tu a tam nějaká ta zahraniční žvýkačka, ať už třeba svým provedením pruhovaná, nebo u jiné byl malý obrázek s mrkacím okem nebo obrázky či minikomiksy...
Zákonitě tedy tehdy musel přivézt i onu krabici - plnou sušenek Manner. Kupodivu se na to vůbec nepamatuji. Ale krabice v rodině zůstala a přežila i mé poměrně nedávné, jarní stěhování do nového bytu. To už v ní bylo jaksi, nikoli tatínkovo šití, ale mé osobní drobnosti.
Tyto oplatky dnes koupíte prakticky ve všech supermarketech. Byl jsem ale zvědavý, jak to bude vypadat, až se otevře firemní prodejna Manneru v Praze.
A samozřejmě jsem tam zašel, hned první den.
Už před tím jsem v jedné talk show viděl rozhovor s obchodním a marketingovým ředitelem, panem Aldo Koláčkem. Poslal jsem mu tehdy na email fotografii oné rodinné krabice.
A logická náhoda tomu chtěla, že jsem pana Koláčka v prodejně potkal. Kde jinde by také v takový, pro firmu významný den měl být? Představil jsem se a připomněl mu onu krabici. Slovo dalo slovo a tak jsme se domluvili, že...
...že krabici prodejně prostě věnuji. Bude to takové čisté originál retro.
Tak se také stalo.
A tak pokud půjdete do oné prodejny, najdete ji zde vystavenou.
Inu, i krabice mají své osudy.
