Hele, nedělej Zagorku!

V tom nekonečném vesmíru bylo absolutní ticho. Nebylo tam ani světlo, ani tma. Ten malý světélkující obláček, pro ni připravený "v nebi", byl stejně jen formalitou a ona to věděla. Byla na věčnosti.

Ztěžklým, unaveným krokem pomalu přišla k tomu obláčku.

"Proč tak unaveně?" pomyslela si. "Tělo už mne přeci netíží."

Rozhlédla se po té příjemné nicotnosti: "Ani skutky a činy."

Sotva si to pomyslela, začalo se ze světélkujícího nadýchaného obláčku linout duhové světlo.

"Brzy už bude ze mne..." ne, nedořekla "Duhová víla". Ostatně tahle písnička ani jiné, ba ani nic jiného jí na mysl nepřišlo. Přitom, jak se vznášela výš a výš, stihla ještě poslat pozdrav Štefkovi. A to bylo všechno. Pak se vše kolem ní propadlo, až se objevil ten obláček.

Náhle za sebou uslyšela šustění.

Překvapilo ji to.

Tady a šustění? Tady a zvuk? Tady a najednou mírný vánek, který pociťuje? Jak může ještě něco cítit?

Ohlédla se.

Obklopovala ji malá skupinka světélkujících... no, někoho... dejme tomu s andělskými křídly. Všichni se na ni usmívali.

"Vítej," cítila ten vzkaz.

Usmála se, tak jak to kdysi uměla jenom ona. Ano to "kdysi" jí teď připadalo hrozně dávno, i když to bylo sotva pár desítek minut, co sem přišla. Měřeno jistým časem. Ne tak časem věčnosti.

Náhle znovu pocítila slabý vánek a šustění křídel.

"Hele," vnímala najednou ten pocit, namísto slov a hlasu, a ani ji to nepřekvapilo.

Pocit pokračoval: "Hele, udělej nám Zagorku."

"Proč?" vytanulo jí z pocitů.

"Jenom tak, pro legraci. Dokud tu ještě trochu jsi taková a ne jiná," odeznělo jí zpět vstříc. "Máš k tomu už jen tuhle příležitost. Pak už tady budeš jen s námi na věčnosti."

A znovu se ozvalo mnohohlasně prosebně: "Udělej nám Zagorku."

Náhle jí došlo, co to spojení znamená:

"Zagorku? Ani omylem!" pohodila pomyslně hlavou, odvrátila se gestem a pak se otočila a šibalsky se usmála. "Stačí?"

Jemné tleskající chvění křídel prázdného prostoru jí bylo odpovědí.

Byla tu opět sama.

Byla tu sama.

Nadechla se, vydechla a s pocitem blažené věčnosti vstoupila do toho malého, světélkujícího nadýchaného obláčku, aby...

Jaképak aby?

Byla přeci na věčnosti.