Generační dialogy, vzpomínání před 30 lety aneb... zase jednou v centru Prahy.

Tedy řeknu vám - to jsem vnímal věci! Fotil jsem a uši slyšely, co ani nechtěly. Mám opravdu pocit, že slyším trávu růst. Ani nemusím uši natahovat. O čem si tedy povídají mladá a střední generace?

Je to milé osvěžení se projít občas turistickou Prahou. Tedy, upřímně - centru Prahy se spíše vyhýbám. Jednak kvůli davům, jednak kvůli lapkům a jednak proto, že se člověk nestačí divit, co všechno lze nabízet a provozovat... a hlavně: nikdo to nepotřebuje, jen ti prodejci to potřebují vnutit turistům.

Připomíná mi to  - dovolte malou odbočku - jako když mi dnes po ránu bušil do hlavy teleshop, že ten ruční šicí strojek si určitě musím koupit, že k tomu dostanu zdarma! malou sadu páru nití... a co víc, že to je opravdu výhodná koupě, protože za pouhých 999 Kč dostanu stejný strojek i sadu ještě jednu zdarma! Tak jsem mrknul na nejmenovaný čínský web: cena za stejnou 1 sadu 7 € (180Kč) včetně poštovného. Přitom teleshop mě přesvědčoval, že není výhodnější koupě než má on! (O doručení, záruce apod. si snad vyprávět nebudeme, že ne?) - A tak je to i v tom centru města se všemi těmi suvenýry, turistickými výlety, stravováním počínaje a luxusními obchody konče. Prostě jsou to všechno cetky.

A tak procházím tím středem (naštěstí nemusím do centra samého centra, tedy "Staromák" a "Václavák") a jednak se dívám, co nového, jednak "vzpomínám" co kde bylo za mého mládí.

Mezi novinky patří bezesporu instalace čehosi, co může být trnové křoví...

...ale taky nůžky, ale také - když trochu víc zapojím fantazii - pánský orgán. Mno... taky by to mohla být spartakiádní cvičenkyně se stuhou...

A právě tady jsem nechtěně odposlechl první generační dialog. Té tzv. nastupující generace, nynějších středoškoláků. Jistě prominete, že jistý výraz nebudu opakovaně citovat doslovně. I tak, to co ze sebe vydávali dvě dívky a jeden mládenec...

• - No ty jsi teda piča,- řekla Ona 1
• - Není p~a,- řekl On.
• - Jsem p~a,- řekla Ona 2
• - Je p~a,- trvala na svém Ona1. - Je to moje p~a. -
• - Jojo, jsem její p~a,- potvrdila Ona 2.
• - Já budu taky p~a,- dotvrdil On.

... a dál se naše cesty rozešly; jenom mi tento "intelektuální" dialog dozníval v hlavě, jak z nějaké soudobé avantgardní undergroundové hry (a ptal jsem se sám sebe, co by na to řekli asi naši buditelé, Alfons Mucha nebo Oldřich Nový?).

Raději jsem se pokusil o jakousi intelektuálně undergroundovou panoramu, když už jsem v těch památných místech.

A šel jsem si dál po svých, tam, kam jsem musel blíž k Můstku do jedné pasáže a pak zase zpět a cestou jsem vzpomínal, co kde původně bylo před 30 lety.

Začnu rovnou tím, že tady jsem si nevzpomněl. Snad móda, snad křišťálové lustry... že by banka? Jistě si vzpomenete za mne.

Aspoň mne potěšilo, že tady mají Golema, tak jak ho známe z filmů Císařův pekař a Pekařův císař - a nemají tu, z důvodu autorsko právní žranice, nějakou zpotvořeninu.

Tady bývala vždycky proluka (a ohrada)... Po zbořeném domě.

Čistě pro zpestření mi "padl do ucha" hovor dvou prodavaček z Českého Trdelníku. Ovšem, co si říkaly, vám neřeknu neb jsem jim nerozuměl. Hovořily totiž ukrajinsky nebo chorvatsky.

Z těchto míst jsem nejenže nevydoloval, co zde bývalo před 30 lety, ale ani jsem nerozuměl nezbytné průvodkyni a turistům. Francouzština totiž patří mezi ty jazyky, které jsem systematicky nestudoval a to, co jsem kdysi na základce pochytil, jsem dávno zapomněl.

Zato následující dvě místa si pamatuji dokonale.

Tady bývalo kino Sevastopol. Vždycky jsem si je pletl s kinem Světozor ve Vodičkové ulici a opravdu se mi pákrát podařilo přijít na filmové představení do "opačného" kina. Dokud jsem si nevtloukl do hlavy, které že kino se kde nachází.

A toto bývalo nejoblíbenější místo mého dětství. Na místě dnešní banky bývala totiž prodejna "dětských snů": železnice a vláčky TT a H0. Mašinky, vagónky, koleje, výhybky, nádraží, domek výpravčího... stromečky a jiné dekorační předměty, celé koberce... Úžasný svět pro kluky - dětské i dospělé.

Jenom ten Obecní dům je pořád stejný a "Divadlo Hybernia" bylo napřed řadu let zavřené, potom z toho byl několik let před revolucí i koncertní a výstavní sál.

Taková procházka pochopitelně vyhladoví. Posezení v malém bufetu s posezením v poledním čase. Tedy s nuceným posloucháním sebevědomějšího (a tedy i hlučnějšího) sousedního stolu, což se zvrhlo v poněkud "intošský potlach" - jak by se dala nazvat obědová pauza, kterou využívají všichni ti kancelářští... A věřte mi, TOHLE poslouchat, je hotové utrpení.

Tady to byla pánská jízda.

My jsme tedy nikdy nevedli žádné super intelektuální rozhovory, ale přeci jen jsme dokázali zabrousit do oblasti typu: co říkáš na ten film, co ta inscenace v televizi, jakou jsi četl knihu, byl jsi na tom koncertě či výstavě?

Tady to byla útrpná hodina povrchního žvanění o ničem - dotyční potrefení prominou.

Byli to generačně tak zvaní "středňáci." Neboli pánové na prahu středního věku mezi 35 až 40 lety. A nuceně poslouchat, o čem si povídají, to bylo za trest.

Prvním tématem byly manželky, ale hlavně děti. Ovšem stylem, jako by hovořili o novinách koupených ve stánku. Tak nějak neosobně, bez zájmu.

"Musím ho vyzvednout... No, žena vyzvedává Marušku, já Pepíčka..." pronášel čtyřicátník. Evidentně se ženil později. Div k tomu nepřipojil i počet utřených nudlí a nějakou tu historku, které by se ostatní srdečně zasmáli.

Téma jim vydrželo na půl jídla. Spíš než tohle pořád vnímat, řadil jsem si je vizuálně. Už byli ve věku, kdy bylo znát, kdo sportuje a kdo začíná pomaličku nabírat sedavý způsob života.

Kupodivu - tak nějak rychle skočili téma "milenky". Většinou tomu tak bývá ne u kamarádů či známých, ale u tzv. pracovních kolegů - kteří si dávaj pozor na to, aby se před ostatními kolegy neprokecli o něčem, co by to tito mohli proti nim použít.

O práci se z těchto pochopitelných důvodů taky nebavili.

Co bylo obsahem druhé části jejich hovorů, se mi během psaní této části blogu dokonale vykouřilo z hlavy. Možná je to jenom dobře. A hlavně: stejně byste se nic ani zajímavého, ani důležitého nedozvěděli. Prostě, vzpomínka na ty "kecy" zmizela z mé mysli jak pára nad hrncem.

Jestli se něco v mých vzpomínkách nezměnilo, tak to byla Česká národní banka... i když tam byla i Komerční banka. Po každé ta budova působila a působí dojmem důstojné nepřístupnosti.

A to je celé.

Na závěr dodám. Choďte. S otevřenýma očima i ušima... Občas natrefíte na zajímavé věci, které se zdají nejprve docela obyčejné, nudné, abyste je později shledali docela zajímavými a někdy i zábavnými.

Prostě: nešlapte si po štěstí.

----------------------------------

Všechna foto včetně úprav: Martin Faltýn