Psát po 14 dnech pobytu teprve 3. kapitolu dovolené je poněkud paradox. Jednak vás tlačí čas, jednak váš pohled na věc mění zkušenosti oněch 14 dnů. I tak to stojí za to.
Den pátý kupujeme sluneční brýle.
Slunce tu opravdu pálí jak ďas, jak se zpívá v jedné trampské písničce. Navíc má ostrý svit. Brýle proti slunci jsou tu opravdu nutností.
V orientu jsem nikdy nebyl. Kairo znám pouze z vyprávění Oldřicha Nového, kterým obluzuje Adinu Mandlovou ve filmu Kristián. Ale, že je tu ostré sluneční světlo mi bylo jasné vždy.
Proto jsem si 14 před odletem objednal speciální protisluneční skla do nových obrouček. V pátek před nočním odletem mi ale prodavačka referovala, že brýle nedorazily. A emailem do provozu zjistila, že prý skla nepřišly. Informace o zhotovení brýlí v Praze mi přijdou smskou v pondělí, v 19:25 večer. Tak tomu budu věřit, že skla přišly v pondělí. Ovšem, to mi je i tak k ničemu a vyzvednu si je až 28.11. A tak si tady kupuji sluneční klapky na brýle. I tak tady v resortu na ně čekám 2 dny.
O svá VIP práva musíme tak trochu bojovat.
Nejprve se musíme připomenout s minibarem. Je nám přislíbeno, že druhý den bude dodáno co třeba. A skutečně: ale jen pro dvě osoby. Dohaduji se s úklidářem. Tak posléze dodá jednu sadu plechovkových nealko napojů. I tak, stále dluží jedno “pitíčko” guave džusu.
Na moji první urgenci na recepci nám další den dodají i ovoce. O den později šéf úklidu neochotně přinese DVA župany a dvoje pantofle. Říkám: “My jsme tři!” Ale to už je ke mně zády, odchází a dělá, že mne neslyší. Chystám se na něj příští den, ale osud mi vyjde vstříc.
V resortu dochází k obměně personálů. Mění se recepční, barmani a pro nás naštěstí i úklid. Zatímco první úklidář je lempl, ten nový na moji žádost přináší chybějicí pantofle doslova hned. Župan slibuje na pátou. Odměňuji ho jednodolarovkou.
Peníze tady pochopitelně vládnou. Za jména tak zvaný bakšiš. A občas dojde i na kuriozity.
Recepční se na mne dnes obrátil s tím, jestli bych mu nevyměnil bankovku 100$. Že prý ji egyptské banky neberou. Vůbec se tady rozmohlo kšeftování s drobnými. Nejsme jediní, kdo je takto oslovován.
Leč, pojďme se dál věnovat zážitkům.
Toto foto představuje veliké vítězství: po 4 dnech bojů konečně Leoš dostal vlastní pokojový župan. A dodal jej nový uklizeč… Mimochodem, 2 x jsme urgovali na recepci. Ale těm bych to nevyčítal. Kdo neviděl přijet na dovolenou dva autobusy Rusů, Ukrajinců a Poláků, neví co je to konec světa. A musím dodat, že my jsme předposlední zájezd, který naší cestovkou přijel z České republiky. Jak je to u jiných českých cestovek, které také tady působí, jsem nezjišťoval.
Jinak to uklízení pokoje probíhá velmi originálně. Uklízeč nejprve na třese a načechrá prostěradla a deku a šoupne to pod matraci. Pak následuje tzv. suchý úklid. Tzn. že koštětem zvíří prach po celém pokoji. Následuje úklid mokrý. Podlahu setře jakousi desinfekční tekutinou. Zvířený prach z písku už ale neřeší.
Jednou se nám dokonce dostane pocty v podobě umně složeného zdobeného ručníku.
VIP salónek je vítanou oázou klidu.
Recepce i venkovní posezení je občas dost hlučné.
V salónku máme kávovar, zákusky; vlastní nápojové menu
A hlavně zvonek, kterým můžeme přivolat obsluhu z propojeného baru pri veřejnost.
Problémy jsou ale v salónku dva.
Z prvé klimatizace. Tedy nezapnutá. V tu chvíli je tady tíživý vzduch. A pomohou tomu jen otevřené dveře do haly recepce.
Řeším to jiným způsobem. Od přítele si půjčím jeho slepeckou hůl, kterou spolehlivě dosáhnu na tlačítko zapínající klimatizaci.
Za druhé - jiní VIP hosté. Nevím, co ostatní hledají v salónku. Pokud je to klid, měli by jej dopřát i ostatním. Uječená děcka, hlasité rozhovory, vášnivé sledování fotbalu v televizi nebo dokonce hodinové video telefonování mezi ně rozhodně nepatří. Zažil jsem tam všechno.
Proto doufám, že Poláci jeden kvalifikační fotbal prohráli, když to bylo 5 minut před konce 2:1 pro soupeře. Ten hluk polských hostů se nedal vydržet. (Poláci jsou zde vůbec privilegovaní; údajně z důvodu jistých protislužeb.) Vyklidili jsme raději tomu hluku pole.
Při dalších návštěvách VIP salónku, děti a hlasité řeči jsme přetrpěli nebo zdrhli, už si nepamatuji.
Telefonát jsem korpulentní paní a jejímu neméně otylému manželovi zatrhnul slušně. Prostřednictvím mimické gestikulace jsem na dálku zaprosil, aby to telefonování ztišili. Na DAMU bych za ten mimický projev určitě dostal jedničku. Paní to pochopila a po pár minutách odkráčela i s manželem telefonovat jinam.
VIP salónek je tak, mimochodem, jediným místem kromě recepce, kde na 100% funguje místní (egyptský) internet.
Zásadní událostí jednoho dne je návštěva salónku krásy.
Rezervace proběhla pro nás nezvyklým způsobem. Na pláži, kde nás dotyčný oslovil. Pochopitelně to stálo peníze: 60 USD. Já při té sumě omdlévám a razantně na dotazy lazebníka prohlašuji, že mi právě začala dovolená a důchod. A že si to hodlám užít i způsobem, že se nebudu stříhat, holit, kosmetikovat… ale naopak budu přimeně za neupraveného.
Lazebník používá velmi zvláštní techniku depilace. Zvláštním způsobem uchopí nitě zuby a prsty a hýbe s nimi. Prý to dokonce lechtá.
Pak následuje další procedura. Tou je čištění pleti a Andy si nechá zvýraznit oči henou. Je to doslova umění, jak pozoruji.
Jiným zábavným programem, který spolehlivě vynechávám, je jízda na koni.
Ačkoliv jsem na Barrandově působil na dvou filmech, kde byly koně dominantní činitelem, s radostí jsem si to vždycky odpustil. Koně se mi líbí, docela mě i voní – což je prý podle tehdejšího filmového odborného poradce pana Michálka dobré znamení předpokladu pro ježdění na koni. Ale odvahu jsem k tomu nikdy nenašel a nějak mě to neláká. Nehledě na to, že v dnešní době bych se na koně i z koně řádnou cestou dostával opravdu jen velmi těžko.
Za kolik se dá cena jízdy v resortu smluvit ve skutečnosti, netuším. My jsme měli 15 min. v rámci VIP.
Při oné první jízdě dochází k malému trapasu, který jsem si nenechal líbit. Koňák udělal oběma cestujícími malou otočku a chystal se na druhou část jízdy. To už ale projížděl opět kolem stanoviště koní byl zastaven majitelem koní. Oba moji přátelé šli z koní dolů. Koně byly okamžitě poskytnuty jakémusi manželskému páru, který měl na to objednáno i fotografa.
To se mi pochopitelně nelíbí. Vrhám se na majitele, že jsme nevyčerpali celý čas. Probouzí se ve mě opět nekompromisní filmař, který si jde za svým cílem. A tak si pro přátele vybojuji další půlku jízdy. Sice ne dnes ale zítra. Získávám si tím u jednoho koňáka sympatie. Ten mi pohlepáním si na ohryzek naznačuje, že majitel je prostě hamoun. Krkoun. Koňáci si ovšem druhý den mé přátele, na rozdíl ode mne, nepamatují a tak přicházím 3. den já a dávám vše opět do pořádku – tentokrát v přátelském tónu, protože ti kluci kteří obhospodařuji koně, za celou situaci vůbec nemohou. Ve finále se s nimi prostě zkamarádíme.
Tak jak zahajujeme druhý týden pobytu, stále je pro nás těžší se probojovat k snídani, na pláž, recepcí… Důvod je jediný. Čím déle tu jste, tím více vás veškerý personál zná. A tím více se chce zastavit na kus řeči.
Jídla jsou tady hlavní pochopitelně tři. Snídaně oběd večeře. Proč říkám hlavní? Protože jako VIP máme možnost si kdykoli objednat s nonstop snack lístku. Jen nevím zda to máme zadarmo, nebo zda za peníze. Ve VIP salonku je vždycky káva a džus, na zvonek se dá přivolat. Pokud se obsluze chce, jsou tu i drobné zákusky buď od snídaně pečivo nebo dortíky od oběda a večeře.
Tady máte na ukázku aspoň jedno foto. (Bohužel cokoli dělat v editoru blogu prostřednictvím mobilu je utrpení. Nevíte co vám provede jak s textem tak fotografiemi. Proto ostatní raději až z domu.) Vybere si opravdu každý.
Obědy a večeře jsou tady navíc tématické. Rotuje to vždy po 2 týdnech.Komu by to nestačilo, je tu i barbecue gril. Upřímě, ochutnali jsme jej pouze dvakrát a napodruhé se rozhodli že už nikoli. Propečenost masa byla někdy trochu sporadická. A riskovat v tomto směru se nám nechtělo. U připravený jídel, takzvaně hotovek, je ovšem kvalita naprosto perfektní.
I proto musím potvrdit, že zdravotní potíže se nám naštěstí vyhnuly.
O to více se nám nevyhnuly radosti i strasti dovolenkového charakteru. Zkrátka, není kouře bez ohýnku. Ale o tom všem a hlavně o těch radostech, příště.
Držte nám palce, za několik hodin, prakticky už 27/11 ráno odlétáme domů. Zbytek blogů dopíši, jak doufám, z Prahy.
