Tak praví známé přísloví. A co Vy, umíte svým přátelům, kamarádům a známým poradit, v případě potřeby?
Někdy je rada spíše názorem někoho jiného, jindy je to otevření očí a ukázání toho, co jiný neví, nevidí nebo ho v daném okamžiku prostě nenapadne.
Stalo se mému známému přesně to poslední. V okamžiku když mi volal, aby mne brzy ráno varoval, že metro nejede. A že tedy musí jet náhradní dopravou... tramvají.
"Jenže to je hrozný," zoufal si. "Ty tramvaje jsou strašně přeplněný a nedá se tam dostat!"
Dovedl jsem si tu situaci živě představit.
Protože jsem sám už ve věku, kdy si potrpím nejen na určitý komfort, ale i na "staré dobré zvyky", vzpomněl jsem si na jednu drobnost.
Odbočím-li napřed ale k těm "starým dobrým zvykům", musím přiznat, že už konečně chápu nejen intelektově, ale i pocitově ty momenty, kdy člověk "trvá" na svých zvycích, tradicích a pravidlech, a z jakéhokoli jejich narušení je pěkně otrávený. Mám teď na mysli jako příklad situaci z jednoho typického anglického humoristického románu. Hrdina je usazen coby návštěva v jednom klubu do křesla. A jak se tak rozhlíží, komentuje situaci kolem sebe slovy: "A nedaleko stál jeden starý paprika. Podle toho jak na mě čuměl, jsem mu zřejmě zasedl jeho blíbené křeslo."
Nuže, pomalu se stávám taky takovým - tedy podle onoho lpění na starých zvycích.
Takže jsem si ze strategického důvodu oblíbil jedno místo na sezení v tramvaji. Dostatečně daleko od dveří, aby na mne netáhlo. A co víc: neblikalo mi do očí odbočovací světlo, což coby "majitel" světloplachosti bytostně nesnáším. A je to i dostatečně daleko od míst oblíbených permanentně nemytými spoluobčany.
Takové sedadlo je pochopitelně v každém voze jen jedno. A protože ze své zastávky samozřejmě nejezdívám sám, používám drobného triku, který jsem aktuálně poradil mému známému. Ano, byla to ona zastávka, ze které mi volal onen zoufalý známý, když byl předevčírem přerušem provoz metra. A málokdo si uvědomí, kolik pasažérů metro denně přepraví a jak tím uleví povrchové dopravě. To se tedy projevilo právě v onom kritickém okamžiku.
Tady byla opravdu každá rada drahá.
A já jsem mu poradil trik, který užívám v situacích, kdy hrozí, že mé oblíbené sedadlo bude obsazené.
"Hele, udělej prostě jednu věc. Přejdi na druhou stranu, sedni do tramvaje a vyjeď o zastávku výš, nebo i o dvě, až na konečnou. Že je tam volno?" žádal jsem o vizuální kontrolu neb zastávku výše je dobře vidět.
"No, tam nikdo není."
"Tak vidíš. Směle do toho," uzavřeli jsme diskusi i mou dobrou radu.
Tak to je celé. Známý popojel, do tramvaje se bezpečně dostal i si sedl, takže se vyhnul onomu tramvajovému sardinkování. Mne potěšilo, že můj staropaprikový návyk byl někomu vhod jako dobrá rada. Možná sice ne "nad zlato," ale rozhodně k užitku - a to je vlastně to hlavní.
