Bývaly doby, kdy jsem běhával "stovku" za 12,54 sec. - v době, kdy jsem dojížděl do základní školy a po vyučování chytal autobus. S handicapem. Tedy mým, nikoli autobusu. Dnes už ani bez handicapu. Taky proč?
Už jsem to zde několikrát vzpomínal, tak jen stručně: do školy jsme dojížděli z Mariánské u Jáchymova autobusem. Tehdy nám říkali, že ty finské domky, ve kterých bydlí naši rodiče coby správcové rekreačních středisek vesměs pražských firem, že ty domky jsou po dělnících... o jáchymovských lágrech pochopitelně ani slovo... atd.
Copak, dojíždění do školy... horší to bylo ze školy. Protože škola končila v 13,05 a autobus 13,12 jel z nejbližší zastávky "Jáchymov--Střed. Nedej bože, aby učitel přetáhl neboj jel jeden hajzl řidič, který nedodržoval řád, jel dřív, a když nás viděl jak supíme (Jáchymov je jeden velký kopec), tak ještě schválně přidal a ujel nám.V obou případech to znamenalo čekat 2 hodiny na další autobus nebo jít domů cca 45 minut pěsky zkratkou do drsného kopce, mimochodem kolem Šlikovky. (Kdepak tehdy nějaká historie na nás! Poprava 27 českých pánů apod. Věřte mi, dodnes jsem v Jáchymovském muzeu nebyl a neviděl ani ten slavný jáchymovský tolar, ze kterého je odvozen název pro dnešní dolary!)
A jaký to pak byl tehdy pro mne šok, když mi v osmičce při tělocviku učitel řekl: "Ty docela slušně běháš." A nazul mi tretry s hřebíky a měřil čas. Proto vím, že 100m jsem uměl za 12,54... ale líp to nešlo, navíc jsem se brzy vyčerpal. Ono je přeci jen něco jiného honit autobus a nebo sportovně běhat. Díky tomu mám dnes jakékoli sportovce v úctě, protože musejí mít nejen výkon, ale i výdrž, o psychice nemluvě - zkrátka, musejí mít formu. - Jo a ten handicap? Přeci školní taška s učebnicemi!
Od té doby jsem běhal různě a stíhal různé dopravní prostředky, jako třeba letadlo. Ne, neběžel jsem za letícím letadlem, ale přišel jsem asi 10 minut před startem - a protože jsem byl student a tehdy v 70 letech to vše nebylo tak přísné, odbavili mne doslova úprkem a sotva jsem padl do sedačky, už jsme starovali. Ufff! Dodnes na to nezapomenu.
Z celého toho běhání mi dnes po 50 letech zbylo jen to dobíhání tramvaje. Pokud tedy běhám.
Jinak jsem zařadil dnes už jen jednu rychlost ani ne tak běhu, jako spíš chůze... Mládež pouštím v práci na schodech, aby mne předběhli a já je nebrzdil.
No a pokud se týká toho dobíhání tramvaje.
Zrovna dnes jsem viděl přijíždět tramvaj na zastávku a s klidem jsem si řekl: "Dřív bych to klidně ještě doběhl."
Dnes už si přitom pouze vybavuji jen malý odstaveček z knihy Jerome Klapky Jerome, pokračování slavné knihy Tři muži ve člunu, a sice ...na toulkách:
"Pánové neběželi moc dobře, ba ani ne neběželi moc rychle, ale brali věc vážně a činili se ze všech sil. Ta exhibice uspokojovala ani ne tak cítění umělecké, jako spíš vrozený sklon obdivovat svědomité snažení."
V mém případě by to spíš bylo do komedie s Laurelem a Hardym, kde bych byl pochopitelně za toho tělnatějšího.
No a tak mi dovolte zakončit dnešní úvahu o jedné rychlosti odkazem na klasickou němou grotesku s těmito dvěma komiky "Big Business" - zakoncenou taky úprkem. Ale jinak, to jenom Laurel a Hardy mohli jet prodávat vánoční stromky v plném létě. Jejich grotesky totiž vždycky jely jenom na jednu rychlost: tu nejvyšší, plnou smíchu!
/licence Youtube/
