Dejdar doplul do Přístavu aneb Seriál, který nemá koule

Léto končí. Diváci se vracejí z dovolených. A televize nasazují nové TV seriály. Nejlépe originální. První seriálový startovní výstřel má po včerejšku Prima. I když nechápu, v čem chce být první.  

Poctivě řečeno, všichni dělají co můžou, aby každý nový tvůrčí počin byl ten nejlepší -  a hlavně, aby přitáhnul co nejvíc diváků, protože na to se nejlíp navěsí (prodá) reklama.

Však také včerejší premiérový díl seriálu Přístav byl, tuším, hned 3x prerušen bloky reklam. Na místech, kde to mělo být v danou chvíli pro diváka nejzajímavější, aby zůstal přikovaný u obrazovky -  shlédl všechny ty fofoly, fía a jiné reklamní fičáky - a s napětím, maximálně s novým pivem či chlebíčkem v ruce usedl zvědavý: jak to bude dál.

Upřímně a oprávněně: doby autorů typu Jaroslava Dietla jsou nenávratně ty tam.

A není to o volání po Ženě za pultem, Okresu na severu... ba dokonce ani po Nemocnici na kraji města, jehož první řadu shodou okolností reprízuje Česká televize.

Je to o tom: odkud vyplul, kam pluje a kam chce doplout každý televizní seriál. I ten včerejší.

Pojďme se tedy podívat na včera premiérovaný první díl Přístavu televize Prima.

I. O čem se hraje.

Co bylo na těchto seriálech zajímavé - a je dodnes - že autoři nám předkládají lidské osudy a začínají nám vyprávět příběhy svých postav. Mini příběhy, které mají svůj vlastní vývoj a které se umně proplétají s osudy těch ostatních. A nás pokaždé zajímá, co bude dál - jaké jsou ty postavy, o co usilují a k čemu dospějí - co se stane v jejich osudech a životních příbězích.

Jestliže jsou naopak současné televizní seriály v něčem vynikající, tak v tom, jak dovedně si vyrážejí z ruky to nejcennější, co v seriálu je: a sice že si vyrážejí z ruky kormidlo příběhu i postav.

Vědomy si pouček z prvního ročníku přednášek dramaturgie na FAMU, v daném případě nám autorky předládají svá dramata, kladou otázky... a dramaticky nám nastiňují postavy, ale i příběh, ovšem pokud možno hned s rozuzlením v naději, že nás stejně bude zajímat jak to bude dál.

Zkaženy dramaturgií bakalářských povídek a "harlekýnovými" slátaninami románků z červené knihovny.

Základní chyba těchto příběhů je, že všechno už je jasné a dané hned od začátku. Jako by si všichni autoři řekli: my nesmíme nechat diváka tápat, nesmíme ho nechat na pochybách.

A tak nám sice sice autorky a tvůrkyně seriálu (ano, toto je dámská jízda - kormidla námětu, scénáře i režie se chopily ženy) předkládají zápletky, nastiňují otázky -  ale prakticky vše hned v tom samém dílu seriálu vyřeší a divák nemá skoro důvod se vrátit a ptát se, co bude s jeho hrdiny příběhu dál.

Čast první: Každý seriál začíná nosným nápadem, námětem.

Nuže, padesátiletý hrdina se dostane do krize středního věku, uteče od života, od rodiny, chce začít znovu, aby našel sama sebe a ještě něco si v životě dokázal.

A tak autorky bývalého hokejistu pošlou do přístavu, budovat kdesi na Sázavě z ruin hospody novou hospodu a zřejmě i z ruin svého života nový život.

Podaří se mu to?

Není to sice nápad za milión, po kterém by skočili třeba producenti seriálů televizního kanálu FOX, ale na český seriál by to mohlo stačit - jako téma je to docela nosné. A jako vždy, záleží na tom, jak se to udělá.

Část druhá: Napsání příběhu - tomu se říká dramaturgie.

Zamísit ingredience, vytvořit těsto, zaplést, upéct, rozuzlit, sníst. Je to skoro jako když děláte vánočku.

A těmito zákonitostmí - byť nikoli v tomto pejorativně názorném podání - se řídí každé drama.

Největší neštěstí soudobých seriálů - a tento je klasickým příkladem - je, že všechno už je hned dané a pokud možno se hned všechno nejen zaplete, ale i vyřeší. To je právě ta "bakalářskost".

Což neberte vysloveně jako negativum. Přečtěte si o historii seriálu Bakaláři a uvidíte, jaké to bylo mistrovství. Jenže i ono poněkud upadlo. Novodobí autoři nedokazali navázat. Vzali si totiž z něj jen ten základ - poněkud upachtěnou povídkovost, s jasnými postavami hned od začátku, s otázkami, na které je nutno (zde zákonitě) v rámci jednoho krátkého příběhu hned odpovědět a většinu problémů pokud možno hned vyřešit.

To je právě ono pořekadlo: "divák nám nesmí tápat".

Nuže, seriál Přístav se tímto pořekadlem řídí jako mořeplavci hvězdami.

Příběhy

Harlekýkově iluzorní je to, že hrdina je skvěle zajištěn. On sám hokejista "za vodou", manželka soudkyně... byteček, dcerunka au pair v Anglii, hausbót a pár set tisíc šušní na začátek nového podnkání - to je samozřejmě výchozí realita jako prase. Dosaďte si jako hlavního hrdinu třeba Andreje Babiše nebo Karla Janečka, případně Stanislava Bernarda. A hned je vám jasné, co mám na mysli.

A pak jsou nastoleny otázky a mini dramata.

Podle představ autorek by se vám asi v tu chvíli měl zrychlit tep, zvýšit tlak a vy byste se měli chvět o osud svých postav. V prvním dílu to bylo na přklad:

- Nezasebevraždí se ve své životní krizi Marek Skála, když opustil i rodinu?

- Neznásilní Skálovu dceru na cestě z Anglie domů, když jede stopem?

- Dovolá se Skálová svého manžela?

- Zbaví se Ivana Braunová svého příživnického manžela Míry Šimáčka?

- Pomůžou obyvatelé Marku Skálovi a Romanu Marešovi s obnovením hospody?

a v neposlední řadě:

- Chytí rybář Herbert Ouško nakonec svou rybu?

Vězte, že na všechny nejen tyto položené otázky a rozehraná minidramata se na konci dílu divák dočká kladné odpovědi.

Skálová se manžela dovolá, dceru nikdo neznásilní, Braunová se Šimáčka nezbaví, místní domobrana včele s Radimem Pátkem novopečeným majitelům hospody neublíží (safra to drama při tom setkání bych vám přál někdy zažít! leklá ryba je napínavější), Pepa Krupička TO udělá se svou manželkou na židli a nebojte se, na konci dílu i ten Herbert Ouško tu rybu chytí.

Toto je ten dramaturgický povídkářský žánr, který sice funguje i musí fungovat v bakalářích. Hotovo, vyřešeno, tečka.  Ale tady si rázem si kladete otázku, proč se mám dívat na další díl?

Jen proto, že na jiných tv kanálech nic kloudnějšího nedávaji?

Ćást třetí: Zpracování příběhu - tomu se říká realizace.

Postavy a herci

Dobře napsat postavy, aby bylo o čem hrát. Dobře obsadit, aby se bylo na co koukat.

Začnu těmi herci.

Tvůrkyně a producenti seriálu Přístav si vybrali v hereckých seriálových vodách celkem dobře. Postavit příběh na Martinu Dejdarovi je přinejmenším 25% diváckého úspěchu. Filip Blažek je dalším hrdinou "dívčích snů"... no a k tomu relativně pohledné herečky - byť na reklamních marketingových fotografiích vypadají mnohem přitaživěji než v seriálu samotném. K tomu komik Čtvrtníček, macho Zounar, naivka Hrachovcová... věčný major Maisner Ladislav Potměšil i další.

Dá se říci, že podle prvního dílu je jejich výběr podařený a je pro seriál jednoznačným přínosem.

Nicméně, otázkou je, o čem tito herci mohou hrát své postavy.

Seriál operuje dobrou desítkou velkých postav, ale všechno je to tak trochu na úrovni figurkaření.

V čem že to spočívá?

Divák se nedočká zásadního překvapení. Toto je klaďas, toto je záporák, toto je naivka, tato je dsrsňačka, toto je humorná vložka, a ten je prostě hodnej. No a dětičky jsou vždycky roztomilé, že?

Postavy, svým způsobem jejich jednání a tak trochu i osudy jsou od samého začátku průhledné jak mýdlová bublina.

Spíše je s podivem, že ty postavy mají ješte o čem hrát - ale právě v tom je to figurkaření. Zahrát charakter, typ a dost.

Prostředí a realizace.

Máme děj, postavy, exteriéry, interiéry a rekvizity a teď jde o to to celé natočit.

Kombinovat exteriéry - přírodu, řeku, přístav, chaty - s ateliérem - to chce vždycky trochu odvahy a hlavně umění.

Jako diváka mne nezajímá, že se v příběhu hovoří o Sázavě a točí se na Berounce... Zajímá me, jak to na mne působí.

Exteriéry působí velmi příznivě. Jsou dostatečně barvité, příjemné i vkusné.

S ateliéry už je to horší. Jsou trochu moc kašírované, umělé... zařízené jakž takž. I když ve svém bytě soudkyně Skálová asi moc nebydlí. Spíš to připomíná výstavní bytové kouty v Ikea, Kika nebo Sconto. Zašpiněné interiéry leta! nepoužívané hospody jsou sice zašpiněné, ale ne zas moc, aby se nám herci neušpinili.

Na rovinu: divákovi je to jedno, pokud je děj dostatečně nosný... a v daném případě divákovo kritické mínění zachraňují i herecké výkony.

Tím pádem divák lehce přehlédne i takový detail, jako že Skála s Marešem se nadšeně a energicky vlomí po vypáčení zámku do dveří hospody, zatímco v následujíchm střihu dovnitř spíše poněkud vkráčejí...

To je asi tak jediný drobný detail, který není ideální v jinak velmi zručném a profesionálním vyprávění příběhu. Tady měli produceni opravdu šťastnou ruku a režisérka odvádí svoji práci na jedničku.

Dobré vedení postav, obrazové vyprávění... ano, i ta dramatická scéna kolem pokusu o odebrání dítěte vychází dobře.

Dokončovací práce alias postprodukce.

Sestříhat, upravit a opravit zvuky... smíchat, dodat titulky.

I když jinak je seriál zkompletován velmi dobře, právě titulky neoslní - navíc se občas ztrácejí v obrazovém podkadu, včetně hlavního titulku.

Tady bude asi "největším" hitem titulní písnička seriálu. Upřímně řečeno, hit to zrovna není. Navíc mám pocit, že už jsem první takty refrénu už někde slyšel. Tomu se říká, dobře vykrást. U pubertálních divaček si své posluchače díky interpretům jistě najde.

A tím se dostávám k závěru: komu je seriál vlastně určen.

Jistě: údajně divákovi. Ale jakému?

Na rovinu na tuto otázku o zaměření na většinového diváka si zodpovězte sami.

Velmi často se totiž manažeři českých televizních společností ohrazují zaklínadlem: "Toto je pouze první díl, dejte domu šanci!".

Západní producenti točí zpravidla pilotní díl a po něm se rozhoduje, zda si seriál dál škrtne nebo neškrtne. Nutí je k tomu přinejmenším finanční odpovědnost za diváckou úspěšnost. V našem českém rybníčku doplují seriály většinou do svého přístavu díky socialistickým metodám produkování filmů. Přidělené peníze se prostě vynaloží najednou - bez průzkumu úspěšnosti: výběr kritérií laskavě nechám na managementu a známostech v příslušných televizích. (Čestnou výjimkou byl zábavný velkopořad České televize "Souboj seriálů", kdy se naopak natočily pouze pilotní díly. Marně si však vybavuji, které byly ty úspěšné a točilo se podle reakcí diváků další pokračování.)

A tak vznikl seriál Přístav rovnou celý. Na rovinu: na můj vkus poněkud dietní a bez náboje, tedy "bez koulí".

Zda bude opravu úspěšný, ukáží "koláče" sledovanosti v budoucnu. Zda bude divákům stačit, že je v seriálu všechno již dané a prakticky do předu jasné.

A tak jediná otázka, která mi zůstala v prvním dílu nezodpovězena, zní: najde Martin Dejdar svůj ztracený mobil?

Obrázky: printscreeny: http://play.iprima.cz/