10 dní v Indii (6) - konečně dokončuji nákup!
Čekalo mne dokončit nákup pro přítele na jeho přání. Ovladač k TV. Kdo jste četl můj předminulý blog o odvážném nákupu, tak jste v obraze. Koupil jsem si v Apple Saket oficial store mobil. Následně jsem se díky resetování původního a díky instalacím nového zapotil, abych se dostal z obchodního centra City Walk do hotelu. Ovladač jsem ovšem nekoupil - byl poněkud zamčený v nedobitné skříňce. Měl jsem ovšem domluveno, že se sem vrátím.
Tak tedy opět kombinuji text se zápisky z deníku:
City Walk po druhé.
Krátce před polednem vyrážím znovu směr obchodní centrum Citywalk. Rozhoduji se, že si cestu tentokrát vylepším dalšími zážitky a pojedu metrem. Přijde mi to lepší a rychlejší než se kodrcat autem hodinu.
Časově to ale relativně neodhadnu, vychází to cca nastejno s jedním přestupem, jakobych jel autem.
Je to ale zajímavé pozorovat život v metru a navíc se mi podaří menší trapas.
V částečně segregované indické společnosti je první vagón v metru vyhrazen pouze ženám. Pochopitelně tam vstoupím a pochopitelně si sednu na sedačku hned vedle dvou mladých žen.
“Promiňte ale tento prostor v první vagón je pouze pro ženy,” zabojuje o ženská práva jedna z nich. Stylem je to taková vysokoškolská polo aktivistická studentka. Na můj nechápavý pohled to zopakuje ještě důrazněji. Teprve teď mi to dojde a pokusím se o humor:
“Ale já jsem žena,” prohlásím a zadívám se na něj přes obličejovou masku, kterou mám po celou dobu nasazenou.
Ani na vteřinu ji to nepobaví, tak se dvě vteřiny na to zvedám a přesunujíi do prostor mezi dvěma vagony (a fotím si tu scenérii "na památku"). Setrvávám zde celou další skoro hodinu jízdy.
Pro změnu dojde k jiné mini epizodě. Ve vagónech jsou místa vyhrazena pro seniory a invalidy. Občas si na ně sednu, ale nepřeháním to. Pro tentokrát, když se uvolní víc míst, zůstane volné místo vedle jednoho seniora. Jakýsi mládenec mi nabízí, ať si jdu sednout. Odhadem student, ale evidentně sotva stojí na nohou. Zavrtím tedy hlavou, že si sedat nebudu a ukážu mu rukou ať si jde sednout on. Vděčně na mne pohlédne a já si připisuji jeden dobrý skutek.
Vystupuji na stanici metra Saket. A pak se jen divím.
Protože přesně tak se lokací označuje store v obchodní centru. Zkrátka jsem si to popletl. Vyjedu po schodech nahoru a ptám se stojící ostrahy. Prohlásí že je to ještě daleko. A když vidí moji nechuť svézt se u východu parkujícím tiktokem, poradil mi ať se vrátím jednu stanici na Malviya Nagar, východ 3 – tam že je to blíž.
Tak se tedy vrátím.
Na nové stanici můj účet za datový roaming z České republiky opět vzroste o pár desítek korun, když se snažím zorientovat podle Google map. Zjišťuji že je to kratší jenom o necelou polovinu, čili 1,7 kilometru. - Pěšky? Doma by to nebyl problém! Nezapomínejte ale, že tady v Indii je mimo jiné stálé horko kolem 32.C a to je někdy 100m jak jeden kilometr.
Rozhoduji se potlačit "falešnou hrdost" a vzít si tiktok. Dělám dobře. I když ta fronta tiktoků mne trochu odrazuje.
Smířený s osudem tedy přicházím k nejbližšímu tiktoku. Oslovuje mne zde jakýsi chlapík s vysílačkou (asi dispečer), ptá se, kam chci jet a pak vyruší z telefonování mladého řidiče ve vozítku přímo naproti mně.
“Osmdesát?” navrhne řidič, když mu řeknu, kam potřebuji.
“Padesát,” odpovídám briskně, protože z předchozího placení v metru vím, že mám 50 rupii bankovku. Řidič hodí hlavou dovnitř, ať si sednu a jedem.
Zjišťuji, že musíme úplně opačným směrem a tak šílenou dopravou i cestou, že raději nepopisovat. Nakonec mě řidič vysazuje do jakéhosi vchodu. Moc se mi to jako ono obchodní centrum nezdá. Ale po jeho slovech "Citywalk center" vystupuji a zatímco řidič mizí. Byl asi tak trochu jouda nebo si ušetřil práci, zkrátka mne vyklopil kdesi na druhé straně obchodního centra, zezadu. Trochu mne to vyděsilo, nevím proč.
Projdu standartní bezpečnostní kontrolou a jsem uvnitř. Rozhlíždím se trochu pátrám po obchodech. Po chvíli mě oslovuje jak jsi zaměstnanec zdejších služeb se slovy, co hledám. Říkám mu, že Apple a on říká že to je ve vedlejší budově ať to klidně projdu halou a pak východem ven se dostanu do obchodního centra Citywalk. Pochopil jsem, že jsem zkrátka v sousedním obchodním centru.
Procházím obchodními prostorami, rozhlížím se kolem co kde je a pak když dojdu k jakému si textilu ptám se opět ostrahy a ten mi řekne projdete tudyhle ven a doprava. Skutečně se tak stane a skutečně je tam ta další část obchodního centra. Ony ty budovy jsou prostě jako jeden komplex, jen jsou v určitém místě rozděleny přepážkami jakoby pro dva různé obchodní domy.
V prostorách před nimi jsou kiosky s různým zbožím. Jsou to ale bohužel takové spíš cetky nebo drobnosti, co mohou potřebovat ženy a nebo matky s dětmi.
Že jsem opravdu v luxusní zóně mi dokazuje obchod s luxusními motorkami. A jestli si myslíte, tak ne - nekoupil jsem. Na to opravdu nemám.
Procházím opět bezpečnostní kontrolou a sláva konečně jsem tam, kde potřebuji.
Protože mám už docela hlad váhám jestli mám napřed jít koupit ovlasač a nebo se jít najíst. Rozhoduji se, že povinnosti musejí dostat přednost před jídlem.
Vcházím do prodejny Applu a rozhlížím se jestli tam náhodou není má prodavačka z před předešlého nákupu. Po chvilce "zevlování" kdy ji hledám, se ona najednou objeví doslova přede mnou.
Spatří mne a zvolá:
“Martine! Jak se máte? A jak váš mobil?”
Udělám si trochu drzou legraci a řeknu: “ Takhle.” A otevřu na mobilu fotoaparát a udělám cvak!
Říkám jí, že by tu společnou fotografii rád uveřejnil na blogu. Zasměje se a poprosí fotografii ukázat. Dozvím, že když se takhle fotí, nesmí být vidět na fotografii logo Applu které má na mikině. “Naštěstí mám dlouhé vlasy,” zasměje se. A souhlasí s uveřejněním.
Zasměju se spolu s ní a přijdeme k obchodním záležitostem.
Pro přítele kupují dálkový ovladač Apple TV. Stále nejde skříňka otevřít jejím mobilem – asi je tam nějaká závada. Takže odchází a po chvíli mi přináší ovladač ze skladu.
Mezitím se rozhlížím a docházím jednoznačně k závěru že bych měl na mobil koupit aspoň obal. Takže si vybírám úplně průhledný a po zkontrolování všech zásuvek které jsou prázdné prodavačka volá kolegovi a ten přináší krabičku s obalem opět ze zázemí prodejny.
Než přijdeme ale ke koupi obalu, vyndavám z tašky magnetku s tvarem České republiky a obrazem Pražského hradu uvnitř. Dávám to prodavačce a říkám, že je moc milá a ochotná a že jí za všechno děkuji. Dojíme ji to skoro k slzám, které mi nepřijdou hrané. Je moc ráda a dává si suvenýr do kapsy. (A až teprve dodatečně z plateb zaslaných na email se dozvím její jméno.)
Rozloučíme se, já se po nákupu ještě neuměli fotím před logem Applu před prodejnou. Ale tohoto "selfie" vás ušetřím. Stačí koláž samotné fotoprodejny a ovladače.
Jelikož jsem tímto úspěčně splnil první hlavní úkol, opět se naplno projeví hlad a hledám něco k jídlu. Mám o něm přesnou představu, mám chuť opět na indické pelmeně. Takže ignorují všechny světové značky včera s Burger Kingem a KFC. Nezkoumám ani další národní a národnostní jídelní nabídku.
Netoužil jsem ochutnat ani některá z jiných nabízených indických jídel. Mám chuť na něco docela jiného, budete se divit.
Mám velké štěstí, že malý kousek od schodů, kterými vyjedu nahoru, najdu hned očekávaný malý kiosek. Tady dělají právě a jenom pelmeně "momo".
Prodavač se ptá jestli je chci na páře, smažené nebo nevím jak ještě. Prohlašuji, že na páře a že si dám navíc mojito. Odpoví mi, že mám přijít 10 min.
Jdu tedy za roh a sedám si tam dlouhému stolu kde je společnost mladých lidí a pak jakýsi mohutný mladík. Zeptám se ukážu na židli, on kývne hlavou a já si sednu. Zhruba po 10 min. se zvedám a v tu chvíli přecházejí jeho dva kolegové s jídlem. I pro něj. Protože jak následně zjišťuji do všech těch fastfoodu je fronta docela obrovská. Jenom na momo je prakticky volno.
U momo počkám ještě asi 3 min. pak dostanu naservírováno, včetně malé mističky s kečupem. Zeptám se: “To je pálivé?”
Přikývne a já mističku posunou zpátky k němu. Po baví ho to, ale mističku si bere.
Vracím se na ono místo, kde jsem původně seděl. Je už ale obsazeno. Mám ovšem kliku, že v tu chvíli velká parta mládeže se zvedá a odchází. A já si sedám na opačný konec dlouhého stolu prakticky do jeho čela a odsouvám neuklizené tácy. V tu chvíli přichází uklízecí personál a dá stůl do perfektního pořádku.
Pouštím se do jídla.
Pelmeně jsou výborné, ale k mému překvapení pálivé. Gratuluji si, že jsem si nevzal k tomu ještě tu omáčku. Naopak jsem si tam vzal z košíku dva obyčejné kečupy, z nichž jeden bohužel nejde otevřít. Nevadí mi to, sním to i tak.
Ještě větším překvapením je však mojito. Je slané. Co si budeme povídat o mojí reakci. Nicméně zapíjet musím a posléze zjišťuji, že ta slanost nejenom chuťově se hodí k těm plemeňům momo, ale že i snižuje jejich pálivost.
Najím se a vydám se na další obhlídku obchody.
Do popředí se dostává druhý hlavní úkol.
Nalézám obchod s místními indickými oděvy. V pánském oddělení pochopitelně nejrůznější košile. V dámském oddělení topingy, kazajky, sukně a co je pro mě hlavní: sárí.
Ano, čtete dobře. Přítel chtěl, abych mu koupil dámské sárí. To je můj druhý plánovaný nákupní úkol.
Přistoupím k věšáku. Jsou zde dlouhé, minimálně čtyřmetrové látky přehnuté na věšáku v půli. Začnu se jimi a chce probírat a o kousek dál sedící chlápek z ostrahy mne pozorně sleduje. Sárí je tady celá škála barevná. Beru mobil a pokouším se dovolat domů, aby jsi přítel vybral barvu. Přijde mi že by pro něj byla nejvhodnější taková žlutohnědá. Nezvedá mi telefon, ale když mě sám volá později povídá:
“Vyber barvu jakou chceš, ale nejlíp asi nějakou žlutohnědou.”
Potěší mě, že jsem to odhadl správně.
V onom obchodě jsem ale stejně nic nekoupil, protože jsou tam ceny šílené. Za jedno sárí chtějí 18 900 rupií což vychází naše Kč 5000.
Jdu tím patrem dál od mé radosti nacházím obchod, který se jmenuje Manyavar. Obchod mi není z internetu neznámý, vlastně jdu do něj cíleně. Občas během pobytu v zahraničních destinacích mívám různé nápady. Jedním z mých indických nápadů je, že bych si byl koupil zdejší košili, které se říká”kurta”.
Dokonce jsem si předtím na internetu našel konkrétní, která by mě zajímala, a to včetně mojí velikosti.
V obchodě je rušno. Evidentně se tam někdo chystá na svatbu nebo něco takového. Evidentně bohatž muž si zkouší bílý turban, plný perel, na sobě má bílou, bohatě zdobenou vyšívanou vestu, pod ní něco jako košili… Patřičně si nese svoji důležitost.
Prodavači se rovněž věnují každému kdo přijde do obchodu. Jenom mne z nějakého důvodu ignorují. Jako bych tam nebyl.
I jinak se prodavači nepřetrhnou. Z jejich tučných, překrmených postav blahobyt a lenost jen čiší.
Nakonec mi dojde trpělivost a kývnu na jednoho z nich. Jakmile konečně přijde, ukáži mu na fotografii, co chci. Prohlasí, že to nemají. Trvám na svém a tak oběhne se mnou dva kolegy, včetně hlavního pokladníka, který vypadá spíš jak žába na pramení. Rozhodnou se definitivně, že dotyčný model ani velikost pro mě nemají a tím pro ně končím. Ani nemají snahu, že by se mi třeba pokusili v mé velikosti nabídnout jinou košili.
Fotím vchod do prodejny, včetně reklamy s oblečenými modely, jejichž postava kontrastuje s postavami prodejního personálu. Lenost a přežranost a nezájem o zákazníka. Jsem z toho přístupu docela zklamán. Od luxusního obchodu navíc v druhém největším obchodním centru v Dillí bych očekával něco lepšího.
Začínám pociťovat únavu. Ale mám pocit, že jsem ještě nevyužil všechny možnosti, co obchodní centrum nabízí.
Pamatuji si, že jsem v jedné části, v jiném křídle obchodního centra, ještě zahlédl v suterénu prodejnu potravin. Rozhoduji se ji najít a po chvíli se mi to podaří.
Ještě před vstupem do potravin prodejny jsou ale malinké obchůdky a jeden z nich mne zaujme, protože prodává indické náboženské figurky a podobné drobnosti.
Docela se tam chvíli motám, až začnu vzbuzovat podezření u prodavače jestli nejsem zloděj. Nakonec kupuji dvě malé 3 centimetrové figurky božstev a za každou zaplatím 245 rupií.
Potom teprve přejdu do supermarketu potravin. Výběr je na malém prostoru velký, ale nějak se v tom ztrácím. Po zaváhání nakonec zakoupím jednu malou hotovou kávu ve skle a dva sladké nápoje. Jsem trochu zklamaný protože jsem chtěl koupit něco jiného – spíš jogurtového typu, ale tady to zkrátka nevím proč nemají. Zato tady mají kupodivu i trochu alkoholu, který mne ale tentokrát nezajímá.
Nastal čas se vrátit do hotelu. Objednávám si OLA taxík, s řidičem se po chvíli najdeme a vyrážíme. Cestou fotografuji, ale tomu chci věnovat zvláštní kapitolu s komentáři. A tak jen jedno foto pro vás.
Jízdu víc jak hodinovou mi řidič zpestří tím, že zastavíme na benzince. Nechápu proč mě žádá, abych vystoupil z auta. Když tak učiním pochopím: není to benzinka, ale plynová stanice.
Řídit pak chce abych mu v tu chvíli zaplatil, aby měl na plyn - nemá u sebe dostatek hotovosti. Dávám mu 600 rupií. Což je asi o 40 rupie víc než kolik činí jízdné. Nasedáme dojedeme v hotelu a když mi ukazuje kolik to stálo a chce mi vrátit, mávnou rukou, poděkuji a odejdu.
Všechna foto: autor
https://youtu.be/2DO9wl8-wqU
Martin Faltýn
Jsou i takoví, kteří se ještě umějí pobavit sami
Ve světle dnešního pasivního přístupu k zábavě a ke komunikaci vůbec je opravdu milým překvapením najít pravý opak. Měl jsem zase jednou štěstí.
Martin Faltýn
Kdo ještě nesdílí úspěchy naší vlády?
Tězko se probrat tou přehršli závratných úspěchů. Je před volbami a tak vláda na nás spustila kulometnou předvolební palbu. A stylem „každá rána dobrá“.
Martin Faltýn
Když jsou rodiče šikovní
Inu, ty doby, kdy se rodiče mohli plně věnovat dětem, jsou dávno pryč. Čest proto všem, kteří mohou a dokonce umějí svým dětem zpříjemnit čas.
Martin Faltýn
Jak se potýkáte s novou technikou?
Každý máme na něco talent. Já nezazpívám, nezahraju, nenamaluju... Ale pokud se týká „elektro“ techniky - s větším či menším úsilím si poradím a nebo i pomohu jiným.
Martin Faltýn
Levné Bonjour hvězdné léto
Prázdniny míří do finiše. A s nimi letní televizní programy našich televizních stanic. Tak co, stihli jste to všechno?
Další články autora |
Velkolepá Zemanova party. Dorazili Fico, Orbán či čínský velvyslanec
Bývalý prezident Miloš Zeman slaví v sobotu 80. narozeniny. Mezi gratulanty nejsou jen čeští...
Z ujíždějícího kočárku u lanovky v Peci vypadl kojenec, dítě zraněním podlehlo
Policisté pátrají po svědcích, kteří ve středu kolem 12:30 viděli cestou k lanovce v Peci pod...
Velký průzkum mezd. Kolik berou v IT, bankách, právníci či zdravotníci
Rozsáhlý průzkum personální agentury Grafton Recruitment zmapoval letos finanční ohodnocení...
Konec platebních karet? Bankám vadí jejich monopol, pracují na alternativě
Premium Evropské banky se již nějakou dobu snaží vyšachovat ze hry bezmála monopolní poskytovatele...
Obsese zbraněmi, morbidní porno a stres. Vrah z fakulty střílel už na střední
Premium Čtyřiadvacetiletý muž ze středostavovské rodiny bez ekonomických problémů a se slibně rozběhlou...
Na východě Konga se převrátila výletní loď, zemřelo 78 lidí, stovky se pohřešují
Na jezeře Kivu na východě Konga se převrátila výletní loď, zřejmě se 278 cestujícími na palubě....
Ukrajinská legie v Polsku nevznikne, chybí zájemci, připustil polský ministr
Legie, která měla být tvořena Ukrajinci žijícími v Polsku, nevznikne, nenašlo se dost zájemců,...
Lidi narozené v roce 1989 a později posílá koalice do penze v 67 letech
Tvrdý odpor opozičních hnutí ANO a SPD vyvolal nový návrh vládní koalice, podle nějž by se měl věk...
Justiční odbory se s ministry neshodly, stávkovat budou soudy příští týden
Schůzka Blažka a Stanjury s justičními odbory neodvrátila stávku zaměstnanců soudů, ta začne v...
Rozdáváme eko prostředek na nádobí ZDARMA
Hledáme 40 maminek, které chtějí vyzkoušet ekologický prostředek na nádobí FeelEco s vůní citronu. Zapojte se do našeho testování a zjistěte, jak...
- Počet článků 1329
- Celková karma 19,26
- Průměrná čtenost 1147x
Není proto nic snazšího ani těžšího než psát to, co si myslím. Cogito ergo sum. Et: Cogito ergo humor.
P.S.: Kdyby vám někdo tvrdil, že v důchodu budete mít víc času, tak lže.
Seznam rubrik
- Když doma vaří muž
- Tokyo
- Kočičiny
- Osobní
- Zařazené
- Stojí za to
- Zoon Politikon
- Nezařazené
- Cestovatelské nálady
- Drobné postřehy,ne celý článek