10 dní v Indii (7) - v indické tržnici koupíte snad vše!

Jak nakupují v Indii bohatí jsem si tedy už vyzkoušel. O pár dní později pak nákup pro nižší střední třídu. Byl to opět zážitek. Toho dne bylo ale hlavní otázkou: co dělat, když vás přepadnou střevní potíže?

Na vině střevních potíží byl snídaňový toast, který jsem si objednal k obědu. Z hotelové donáškové restaurace. A dobře mi tak! To byl trest za to, že do všeho musím strkat zobák a pozapomněl jsem na zdravotní bezpečnostní pravidla. - A přesněji: vůbec by mne nenapadlo, že v takové restauraci tu tepelnou úpravu prostě odfláknou.

Neboli, toast se sýrem byl v pořádku, ale kuřecí maso v druhé polovině toastů nebylo dostatečně tepelně upravené; či spíše, ta masová směs (na foto vpravo) byla z předchozího dne (přinejmenším), protože byla jen vlažná.

Inu určité procesy se dostavily záhy, což jsem - jak jsem se domníval - zlikvidoval Eucecfurylem. A byla to pravda. Jakmilé mé tělo vypudilo škodlivé toasty, další problémy už jsem neměl a vzápětí nato jsem se mohl bez problémů nacpat ve fastfoodu v tržnici.

Tak tedy indické tržnice v Dillí

Za následující zážitky může naše známá, Alita. Rovnou mi řekla: "Navštiv Akshardarm a další památky. Určitě si tam kup brýle a jdi do tržnic Lajpat Nagar a Chandni Chowk."

V Akshardamu už jsem byl, zbývaly ty dvě tržnice.

A začnu rovnou tou, do které jsem se nejenže nepodíval, ale odmítl jsem to. Jak a proč?

Z dosavadního hemžení jsem byl notně unavený. Také trochu se zpožděním zapracoval zřejmě jet-lag; zkrátka jsem potřeboval vypnout. Udělal jsem si odpočinkový den. Venku jsem byl pouze v místním EZ-GO obchodě. Tam už mne ostatně vítají jako starého známého a občas mne představí jako atrakci aktuálním známým, kteří sem přišli nakupovat.

Stále však mám před sebou úkol č. 2 - koupit sárí

Spoustu rad mi před cestou dala naše známá Alita Zaurak. Jí se to ovšem do Indie, Nepálu a podobných končin cestuje. Když se podíváte na její fotografii, tak se mezi místním obyvatelstvem naprosto ztratí. Já, s mojí ryze česko-evropskou vizáží i osobností všude působím jak pěst na oko. V určitých místech se na vás lidi doslova vrhají: jednak aby se s vámi vyfotili, jednak třeba pro pár slov a nebo, aby od vás vyzískali nějaký drobný peníz. (Naštěstí jsem ale unikl této otravné pozornosti, což bylo dáno i tím, kde jsem se pohyboval.)

Toto už jsem napsal minule a nadešel tedy den, kdy jsem měl přejít od slov k činům.

Přiznám se, že léta u filmu i v živém vysílání zpravodajství mne naučila obezřetnosti a prozíravosti. Tím pádem jsem nelenil a na YouTube našel u cestovatelských průvodců, jak vlastně obě tržnice vypadají.

Začal jsem tou Chandni Chowk a svým způsobem jsem to neměl dělat. Chandni Chowk je totiž tržnice opravdu pro střední a nižší vrstvy... a coby turistická atrakce.

"Tam se dobře nakupuje a lacino," dala mi do vínku Alita. Když jsem shlédl ona videa na You Tube, nepochyboval jsem o tom. Ženy a dívky ovšem musejí být z této tržnice v extázi, zatímco chlapi rostou, abychom "už konečně šli".

Chandni Chowk Market si můžete projít na jednom z řady videí. Stačí kliknout na odkaz názvu.

Pro mne má tato tržnice několik zásadních proti. Především je tam hlava na hlavě. A z hlediska zacílenosti na zákazníky kvalitnější zboží musíte opravdu vyhledávat. A cenu musíte smlouvat. - Přiznám se, že všechny tyhle věci z duše nenávidím. Nejdu do takových nákupů, pokud nejsem Osudem vmanipulován do situací, že "není zbytí". Mám prostě psychiku nastavenou v tomto směru jinak, mnohem přímočařeji.

Tím pádem jsem se na základě videí rozhodl, že Chandni Chowk nikoli. (A to jsem jen matně tušil, že jsou třeba úplně chudinské bazary.)

Zbývala mi tedy tržnice Lajpat Nagar.

Z YouTube videí mám představu jak je to tam malé, ale spíš spíše se tam brousí v postranních uličkách. Centrální je celkem v pohodě. Dokonce si dopředu zjistím, že tam je známý fastfood a těším se na to, jak ochutnám místní variantu nabídky.

Podle mapy je Lajpat Nagar kousek od stanice metra a tak tedy jedu metrem. O to víc mám různých zážitků s místními lidmi. Zejména v tom smyslu, že tím jak už jsem starší tak mi chtějí často uvolnit sezení na místech pro seniory. Pokud mne zrovna nebolí nohy tak to odmítám.

Dojel jsem na přestupní stanici. A tady to začalo! Jak se řílá: když musíš, tak musíš. Nastalo neskutečné vnitřní pnutí ve střevech a tak jsem začal hledat toaletu. Naštěstí, v Dillí jsou přestupy řešeny systémem vestibulů s nákupními kiosky. A také - s WC.

Jen ho najít!!!

Vytoupil jsem z turniketů a přešel naproti... a tam jsem se honem nohem začal ptát dozorčího, kde že je tu WC.

"Naproti," poslal mne.

V tu chvíli už jsem měl zřízenou metro kartu a tak jsem prošel turniketem a znovu se zeptal.

"Naproti," zazněla stejná odpověď.

Následně jsem z karty odčerpal pár rupií zpět k prvnímu přechodu... Zařízení ne a ne najít. A už to začínalo být kritické.

Až teprve při dalším "přeběhu" jsem si všiml bledě modře namalovaného kusu zdi a na něm nápis WC. A za rohem byl nenápadný malý vchod. Zapadl jsem dovnitř a měl jsem štěstí, že se zrovna uvolnila kabina. Vtrhnul jsem dovnitř a...

Ne, nebudu vám popisovat, co vše se dělo uvnitř. Zdůrazním jen, že se jednalo o klasický turecký záchod se šlapkami a to jsem musel absolvovat kompletně "dole bez" neb to jinak neumím. Po zbytek času jsem se modlil, aby někdo nestiskl kliku, protože bych tím pádem měl oblečení v mokru.

Když se mi opět vrátil rozum, znovu jsem prošel tou halou na přestup a v pohodě dojel několik málo stanic. Tady už se jen stačilo zeptat, který východ z metra je k Lajpat Nagar.

Neváhal jsem a vzal si vozítko titktok. Což, jak se ukázalo, byla moje nejkratší jízda - asi 100-150m. Zase jsem si v tu chvíli připadal jako nějaký britský kolonizátor, který neujde ani 5 kroků. Řidič mne dovezl přímo před vchod a tady vidíte můj první dojem.

Trochu jsem si oddechl a vydechl a směle vstoupil dovnitř.

Naštěstí, hned první, co mi padlo do oka, bych obchod s indickými látkami. Jinak bych ty "oděvy" nenazýval... Ostatně posuďte posléze sami v galerii.

Vstoupil jsem a zůstal trochu v šoku. Byly tu nejrůznější hotové oděvy, ale hlavně - po schodech dolů prodejní prostory se sárí a dalším. Jak mám z tohohle množství vybrat jeden kus? Jenom složených látek sárí tu bylo snad tisíc. Nakonec jsem to vyřešil naprosto šalamounsky. Prodavač se mne hned zeptal, co si přeji. Skoro nikdo tu nebyl. Přímo přede mnou - a vy to uvidíte na provním foto hned uprostřed - bylo sárí přesně té barvy, jak jsem si představoval.

Ukázal jsem na ně.

Nic víc jsem nechtěl.

Prodavač mne předal šéfovi u kasy a jal se balit zboží pro mne. Cena činila 3.450 rupií. A když jsem přiložil kartu k terminálu, abych zapatil, byla tam cena 2.800!

Za rychlé jednání a kdoví zač ještě jsem dostal ke všemu ještě slevu!

Prodavač přinesl k pokladně luxusní plastovu tašku; já jsem se ještě dovolil, zda si mohu udělat pár fotografií (tu první jsem vyfotil, když tam nikdo ještě nebyl).

Vyšel jsem z prodejny jako omámený: druhý nákupní úkol mám splněný!

A trochu jsem se rozhlížel pak po tržnici, zejména právě jak se sárí obléká, a po dalších doplňcích. A tady to máte ve slíbené galerii.

Nákup sárí

A jak vypadá mnou zakoupené sárí v detailu, jaké má vzory a barvu?

Řeknete si, že pak už jsem tam neměl co dělat. Inu, nebylo mým záměrem to tady procházet. Pro sebe jsem nic nepotřeboval a ztrácet čas případným nákupem trička "na památku" a podobně, mi ani nepřišlo na mysl. A tak jsem tak trochu zevloval, s fotoaparátem mobilu trochu porozoval cvrkot kolem sebe i nabídku. Ale zůstával jsem jen na té hlavní "třídě". Do postranních uliček jsem se nepouštěl. Když nic jiného, nechtěl jsem být lovnou zvěří místních prodavačů.

Tržnice

Zato jsem dostal hlad. A jal se hledat KFC. Podle on line mapy bylo "někde vzadu". Prošel jsem tedy tržnicí. A hledal jsem a hledal.

Cožpak o to, nápis fastfoodu jsem nakonec spatřil. Ale kudy dovnitř?

Protáhl jsem se úzkým vchodem a konečně jsem měl možnost vyzkoušet si, jaká je nabídka tady v Indii. Nebudu lhát: pochutnal jsem si.

Na kuřeti

Nakonec jsem v mezipatře, při odchodu, vyfotil tržnici zeshora.

Tím bych vlastně mohl povídání o tomto "výletu" ukončit. Ale já jsem pak udělal jednu věc, a sice, že jsem šel z tržnice k metru pěšky. Nelitoval jsem, bylo to jedno z příjemných míst.

A pak tedy do hotelu metrem. A samozřejmě jsem nemohl nevyfotit paní oblečenou v modrém sárí.

A nakonec ještě zpětně foto z cesty z tržnice k metru - už jste je mohli vidět v třetí části indického blogu. A takto jsem je pak rozesílal svým známým jako malé denní přání.

Všechna foto: autor