Co s nepapánky a s mamánky?

Jistě to znáte. Jdete se známými, s kamarády-kamarádkami do kavárny, na jídlo... něco objednáváte; nebo k vám dotyční přijdou na návštěvu, vy prostřete na talíř a ozve se: "Tohle já nejím!"

I já mám pár takových známých. Někdy vedeme i korespondenční diskuse... jako třeba před pár dny mne překvapil jeden kamarád. Na moje foto s martinskou husou totiž zareagoval, shora uvedenými slovy.

Málem mi vypadly oči z důlků. A kdybych byl držel ještě ten pekáč s husou, vypadla by překvapením z pekáče i ona.

"Ty nejíš HUSU?"

Hlava mi to nebrala tím spíš, že kamarád žije na vesnici. Ovšem slovenské.

"Ne. Nejím ani kachnu..."

"No, ještě budeme mít kaldoun."

"To je co?"

"Polévka z husích vnitřností."

"Vnitřnosti už vůbec nejím!"

S láskou jsem si vzpomněl na ledvinkovou polévku z králíka kdysi u babičky. S domácími nudlemi, pochopitelně.

Někdy je lepší věci neeskalovat. Dál jsem toto téma nerozváděl. Vzpomněl jsem si, jak naopak kamarád vždy horuje pro klobásky, krájené uzené, slaninu apod. Domácí, pochopitelně.

Jiný takový případ se mi stal včera s návštěvou. Tady jsem servíroval doma pečená krůtí stehna a křídla... masa, že by jeden nevěřil. Načež, pro změnu rodinný kamarád po poněkud podivném trojboji s krůtím křídlem prohlásil: "Jak je to takhle s kostí, já to jíst neumím a proto nejím. Doma to vždycky obírá maminka."

Zahrál jsem si na maminku a kamarád to milostivě slupnul. Vida ale můj načuřený obličej, o přídavek se požádat neodvážil.

Jak v prvém, tak i druhém případě podobnou vyběračnost nemusím.

A vybaví se mi krušných, nevybíravých pět let studií na filmové vysoké škole v Moskvě, ještě v dobách hluboké totality druhé poloviny 70. let, pod taktovkou Vladimíra Leonida Ilijiče Brežněva.

Pominu pitomosti typu, že jsme museli číst "Malá země" i další jeho geniální díla - kýmsi anonymně sesmolené údajné jeho vojenské i jiné memoáry, ze kterých si pamatuji jedině to, že rád jezdil UAZem.

Poodhalím vám pár postřehů z připravované knihy memoárů na tu dobu, kdy člověk zjišťoval, že je vinen bez viny. (Což ani dnes není nic překvapujícího, že?)

Bohužel, z doby studií se fotografie reálií nedochovaly. Ani jsem tehdy příliš nefotil - jednak na to nebyl čas, jednak někdy člověk dost dobře netušil, co vše ještě fotit smí a co ne.

Mám v živé paměti, jak jsme s kamarádem kameramanem hledali exteriér na natáčení našeho společného absolventského filmu. Potřebovali jsme historický zámeček se zahradou. Vždy jsem našel v encyklopediích architektury nějaký objekt a o víkendu jsme se tam nenápadně vypravili. Párkrát jsme něco našli, ale pak jsem se musel na dané místo jít přeptat do oddělení víz a registrací, skrytého pod názvem Děkanát pro zahraniční studenty. Tam prominentní sekretářka vždy otevřela obrovský dvoumetrový trezor (se zámky a kolem, jak to známe i z detektivek). Vyndala spis, zalistovala a prohlásila:

"Nelze. Uzavřené město."

A jedním dechem dodala: "Nebyl jste tam, doufám?"

Horentně jsem potvrdil, že nikoli - že přeci ví, že mi zařizovala povolenku do Knihovny univerzity architektury, kde mi vždy půjčují knihy s titulem "Architektura v okolí Moskvy".

Tím to bylo pro ni vyřízeno. Naštěstí.

Že bych v těch místech vytáhl já nebo kameraman fotoaparát, nepřicházelo v úvahu. Takže fotografií mám opravdu pomálu. I celkově za těch 5 let.

Dobře, to je onen nezbytný politikon, jako že my Čechoslováci jsme byli považováni za kontrarevoluční živly. Nikdy nezapomenu na to zděšení v očích rektora pro tvůrčí záležitosti, když jsme mu navrhli, že přivezeme z velvyslanectví na studijní projekci film Věry Chytilové "Hra o jablko." - "Chytilová? No to ani omylem!"

A my jsme měli o další kontrarevoluční škraloup víc.

Jestliže trpíte "jen" politicky, tak to ještě jde. Horší je, když trpíte politicky a ještě k tomu hlady!

My jsme sice na rozdíl od našich tehdejších disidentů Charty 77 netrpěli v lapáku, ale ani nás nikdo nepodporoval valutami ze Západu. Ale ani z východu. Povolený balík jednou za čtvrt roku mi otec poslal pouze jednou. Dnes by se to tehdejší poštovné rovnalo tak třem tisícům. Balík otci sovětští celníci vrátili s tím, že se oblečení, knihy a konzervy nesmějí posílat v jednom balíku. A otec musel zaplatit další "tři tisíce" za vratku balíku. A já napříště jezdíval na studia obtěžkán nikoli knihami, ale konzervami s masem a paštikou, polévkami v sáčku a knedlíky v prášku.

A tak vedle studií jsme sváděli každodenní boj o jídlo. Historky ze školní jídelny i bufetu si nechám na jindy. Podstatné bylo, že jsme jako chudí studenti neměli ani mini-ledničku (ehm, peníze třeba nebyl až tak nepřekonatelný problém, jako onu mini-ledničku sehnat!). A tak jsme si mohli dovolit zásoby "měkkého" jídla maximálně tak na 1-2 dny dopředu.

To ovšem neodpovídalo představám sovětského zásobování potravinami.

Nevím, zda se "zaváželo" jednou za týden či jak. Zásobování však značně vázlo a všechno zdaleka nebylo všude (a to jsme si ještě v hlavním městě Moskvě žili nad poměry sovětských měst i venkova). Poměrně brzy jsme proto měli zmapovány prodejny v nejbližším okolí (cca 2-3 km) a zavedli si i vzájemný informační systém typu: "Hele, tam a tam měli dneska polský salám!" Což byla poměrně nepoživatelná uzenina. Polosuchý salám, s velkými oky levného sádla či loje... a mně se zvedal žaludek už jen při pohledu na ně. To bylo jedno z tehdejších jídel, které jsem byl ochoten jíst pouze po týdenním půstu. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo.

Protože prakticky vždycky byl k dostání "mléčný salám" - něco na způsob našeho dietního salámu. Nevím, proč "mléčný", ale prodával se výhradně v oddělení spolu se sýry, mlékem a kefírem.

Když jsem jej kupoval, ztrapnil jsem se hned na poprvé.

"Sto gramů," prohlásil jsem suverénně k pokladní na kase. Pokladní se vyznačovala dvěma fialovými prsty od vydávaných pokladních lístků. Ty se tiskly na ruličku papíru razítkováním číselníku o fialovým inkoustem barvený polštářek. S "účtenkou" jste pak šli do druhé fronty pro samotné zboží, přičemž jste doufali, že vám je mezitím nevyprodají.

"Sto gramů?" sprdla mne baba pokladní. "To ten pokladní lístek má větší cenu."

"Tak 250," slevil jsem. A baba mne za hřmění vnitřností pokladny sjela pohrdavým pohledem. A já šel k pultu. Vystál jsem tímto dvě fronty, každou na 15 minut.

Těch pětadvacet deka jsem musel sníst hned ten večer, protože do rána by tahle "delikatesa" už nevydržela. Dlouhodobě ověřeno. A raději jsem nikdy nepátral po tom, proč jeden ze spolužáků po exkurzi do masokombinátu ten salám odmítal jíst.

A jen tak na okraj: jiný výběr nejen ze salámu, ale ani z uzenin - krom párků - nebyl a nikdo je tam ani neznal. To jen my jsme byli v socialistickém Československu rozmazlováni juniorem, gothajem, šunkou, debrecínkou, cikánkou, loveckým salámem, vysočinou nebo dokonce herkulesem, točeným salámem nebo špekáčky... tlačenkou, jitrnicemi a jelítky... I když taky nebylo vždy všechno.

Tvrdé sýry byly v Moskvě jen dva-tři druhy - eidam, čedar a královský. Několik málo vesměs nepoživatelných tavených sýrů - nichž nejhorší byl tavený s kakaem (něco asi jako sýrový termix).

Ehm, z nabídky to bylo celkem všechno. Ještě tak vajíčka, octová majonéza byly běžně k dostání. Saláty? K smíchu! Něco spatlaly kuchařky ve školní jídelně - ale z těch dob mám k sovětským chutím salátů typu "olivie" zdravý odpor. (Kdo by toužil ochutnat např. nakládané nikoli sladkokyselé, ovšem solené okurky nebo nakládaná rajčata - zavítejte do některé z tzv. dnes ukrajinských prodejen potravin.)

Během pěti let studií v Sovětském svazu člověk musel nejednou přemluvit český mozek, aby se vypnul, zkrotit chuťové buňky a hlavně, aby žaludek neřval hlady.

Asi vám nemusím dvakrát vykládat, že po návratu ze země, kde zítra znamená již včera, jsem začal jíst prakticky všechno.

Takže, když na mne někdo vyrukuje s podobnými slovy typu "Tohle já nejím," vždycky si přitom řeknu: "Na pět let s tebou do Sovětského svazu. Ono by tě tohle velmi rychle přešlo!"

P.S.: Pro ty co už nevědí, co to byla KZP - malý odkaz.