Vypínám na chvíli klimatizaci a slyším tak na okno bušící kapky letní bouřky. Je to zvláštní přírodní zvuk.
Ne, nebojte se, nestal jsem se sluníčkářem. Tím spíš že je venku pod mrakem, ba přímo zataženo. Slunce je neznámo kde. Možná si odskočilo na kus řeči někam jinam do Mléčné Galaxie anebo možná ještě dál.
Prší.
Vybavují se mi nutně vzpomínky z dětství.
Jsme na chatě. V malé postupně opouštěné vesnici v severních Čechách.
Deště jsou tady obzvláště vydatné. A zejména v noci se tady žení všichni čerti: blesk křižuje za bleskem. Beru svou oblíbenou maňásků loutku, černého kocoura. Slézám po strmých schodech s podkroví dolů. Uléhám na malé lůžko pod schody a choulím se s ní pod peřinou. Teprve teď mě opouští strach a usínám.
A zase jiný déšť. Ne tak mohutný. Naopak jen jemněé krupičky kapek odrážejí od vrcholu stanu.
To už jsem s rodiči u vody, u přehrady. Dospělí z toho deště moc velkou radost nemají. Jen doufají že jim takhle neproprší celá dovolená. A já mezitím, ve spacáku, slastně podřimuji a naslouchám tomu bušení, jakoby někdo kropil konvici. U hlavy mám složené tepláky, ve kterých jsem byl večer předtím u táboráku. Jak vítr profoukne škvírou, zanese ke mně známou vůni hořícího dřeva a také opékání špekáčků, které dostávám okamžitě chuť. Namísto toho se ke mně dostane ešus horkého čaje chleba s paštikou. Oboje spořádám, otočím se a ležím. Poslouchám znovu ty kapky co buší na stěnu stanu.
A do třetice.
Mohutný déšť se mísí s bouřkou. Záplavy vody stékají po cestě, po mezi, po celé ploše tábora. Očistná voda splachuje všechny účastníky meditačního kurzu. Teď by se hodilo všem, kdyby se znovu usídlili velkým cirkusovým šapito na svých karimatkách a nafukovacích matracích.
V suchu jsem v tu chvíli jedině já. Pozoruji to divadlo ze sedačky auta. Po otevřeným okénkem i dovnitř proudí ozón. Déšť po skle stéká mohutnými provazy. V tu chvíli blahořečím tomu, že jsem nedokázal postavit zcela nový zakoupený stan. A musel jsem se uchýlit ke spaní do auta známého.
Ráno budou ti, co spravedlivě celou tu činu zaspali, vylejvat zbytky vody, ždímat a sušit spacáky, oblečení, jídlo… A nebýt improvizované hromadné jídelny, ani by se snad nenajedli. Bouřkou vás solidarita poskytuje jídlo ale opravdu všem, nejen těm kteří si je předplatili.
Teď ale pozoruji to přírodní divadlo a vybavuji si kamarádova slova, že tohle se děje poslední noc meditačního kurzu pokaždé. Příroda štěstím čistí nejen sebe ale i nás. Z vnější i zevnitř.
I dneska ráno pozoruji skrze okno jak déšť zalévá lesy, střechy domů, parky i ulice auta a lidi. Krásná letní bouřka. A nikdo nikam nespěchá, nikomu nic nevadí.
Není to krásné když prší?
