"Chci" nerovná se "Mám právo"

Zatímco vy jste dnes dočetli seriál o mé cestě do USA v r. 1991/92, já jsem se vrátil a připravuji pro vás blogy z dalšího cestování. Jako vždy mne čekalo po návratu několik věcí: jet lag, clima lag a návrat do české politiky.

Zážitků z cesty, tentokrát do Thajska a Malajsie, mám jako vždy spoustu. Nevím, zda to přivolávám, ale tak nějak mám pocit, že mé cestování prostě nikdy neproběhne normálně.

Zato po návratu vždy doufám, že bude trochu normálnější život v Čechách.

A stejně tak, že bude normální aspoň můj návrat.

Nuže, jako vždy - ani jedno se mi nesplní.

Snad jen ten pohled z okna našeho balkonu mi připomene, že dnes ještě zapadá Slunce nad Atlantidou. A protože náš balkón je směrován na východ, zapadající Slunce nám občas poskytne úchvatné odlesky života - unavené po své celodenní pouti.
 

Návratová realita už ovšem tolik poetická není.

Na příklad, když si u známých vyzvedáváte "z letního bytu" kocoura a oni vás upozorní, že by bylo záhodno vzít vašeho miláčka k veterináři a zkontrolovat dutinu ústní. (Vyšlo nás to na 15.000,-Kč)

Přitom vy sami máte po těch 3 týdnech cestování pocit, že na kontrolu by měli vzít spíše vás - pro změnu na psychiatrii.

Dostat se z toho ovšem musíte vy sami.

A protože zásadně na některé věci nepráškuji (i tak jsou povinné léky jako základ snídaně), tak statečně překonávám jet lag. Takže celková vyčerpanost a určitá nespavost v mém případě především.

Spolu s tím nastupuje něco jako "clima lag" (což je můj terminus technicus) - zejména pokud měníte nejen časová pásma, ale i pásma podnební. Skočí na vás něco jako viróza, ale stylem, že během dne se maximálně 10 minut potíte nebo vás bolí hlava, ale teplotu nemáte - večer jdete v pohodě spát, ale ráno se probudíte s rýmou nebo bolestí v krku a za hodinu je to pryč... Chvílemi se nejste schopni se postavit na nohy. A celé to trvá minimálně týden: nic na to nezabírá - čaje proti nachlazení, med, aspirin, paralen, echinacea, vibrocil, orofar... - vše jedno jest. Ve finále se mi rozhodí záda. Jen tak. Tělo si zkrátka samo dělá co chce a vás k tomu tak nějak nepotřebuje.

To se u mne vždy projevuje bezprostředně po návratu do Česka, z tzv. teplých krajin.

Pak uděláte tu chybu, že si pustíte opět do bytu nejen slunce, ale i média.

Především se dozvíte novinky z naší vládní letky, s parlamentu a senátu... kdo kam vycestoval, co kdo nakoupil, jak kdo o čem hlasoval... Kdo a jak nám (ne)kandiduje do Europarlamentu. Kdo chce adrenalinové zážitky nedovolenkového typu, pustí si třeba OVM nebo všechny ty partie a partičky. Nesmíte zapomenout prostudovat jiná veřejná i provládní média a zejména servery. (Nevím jestli se mám víc věnovat roztržce se Slovenskem - my s kamarádem z Košic jsme v pohodě - nebo českolvímu "skandálu" s tvůrkyní, která ovšem pozapomněla, že vzešla z poněkud jiné kultury než je evropská a kde se ženy musejí brát o svá práva - u nás se nad jejími myšlenkovými proudy někteří spíše aktivisticky než logicky pozastavují, v takovém Japonsku by se jí vysmáli a u sebe doma by musela být zticha a dělat manželku. - Tolik ode mne na toto téma.)

Opomenout nelze ani jiné názorové proudy. Z nich asi v neposlední řadě jsem nejvíc ocenil ohodnocení menšinových a aktivistických, v parlamentu a senátu lobbujících, skupin slovy: "Chci" nerovná se "Mám právo". *)

To si pak uvědomíte, jak na tom vlastně jste.

Na dovolené např.:

• Chcete cestovat, ale nemáte právo na to, že se na vás dostane v letadle výběr z nabízeného občerstvení.
• Chcete v letadle sedadlo v uličce a víc místa pro nohy - ale "právo" je na straně letecké společnosti, když se rozhodne vás přesadit.
• Chcete pokoj s vyhlídkou na moře, chcete dvoulůžkovou postel, chcete vegetariánská jídla...
• Chcete si přivézt něco na památku - ale nemáte právo na "..."

Chcete, chcete, chcete...

Mám se rozepisovat, co chcete vy doma nebo co kdo chce v politice?

Neboli "Chci" nerovná se "Mám právo" je, řekl bych asi nejužitečnějším postulátem, přinejmenším od počátku tohoto roku.

My všichni totiž CHCEME, ale nahrazujeme to pojmem MY MÁME PRÁVO.

A teď se opět podívejte, jen kolik nás je při pohledu z mého balkonu.

Což mi připomíná jedině kreslený vtip Vladimíra Renčína, kdy Pán Bůh říká malému českému člověku:

"Je vás šest miliard a všichni chcete být šťastni.

Ale tolik štěstí já nemám v celém vesmíru!"

.

*) Zdroje se mají uvádět, autorem tohoto výroku je politoložka a PR konzultantka Karolína Stonjeková

Všechna foto: autor