Chci-li dobrou kávu, tak si namelu

Kafíčkáři a kavárníci budou ze mě asi šílet, ale já nemohu jinak. když mám prostě chuť, tak si namelu. Pochopitelně né "hubu", ale kávu.

I když by to bylo asi zajímavé jazykozpytné bádání, odkud vznikl pojem "namelu ti hubu" nebo "ten si ale namlel".

Moje mletí je ale skutečné mletí. Ručním kávovým mlýnkem. Vytouženým.

Patřím mezi ty, kteří bez ranního šálků kávy nedají ani ránu. Výrazný účinek kofeinu na sobě ale nepociťuji. Tedy takový ten startér, který po ránu potřebuji všichni pravověrní kafíčkáři. To já ne. Kávu piji z jiného důvodu. 

Původ bych měl hledat možná ve svém dětství a dospívání, kdy k snídani neochvějně patřil hrnek s bílou kávou – ovšemže pochopitelně s meltou-cikorkou. Už si ani nepamatuji kdy jsem ochutnal první kávu a kde to bylo. Vím jen, že v dobách minulých mezi takzvané luxusní kávy patřil silnější President, Meinl. Koupit se daly také kávy v obchodech zahraničního obchodu Tuzex. Co tam bylo ale za nabídku, netuším, v té době jsem kávu příliš nepil. Bezpochyby to byla ale hlavně produkce Rakouská a Německá. Kdo mohl, chodil na kávu a pro kávu do francouzské kavárny a prodejny Paříž – Praha v Jindřišské ulici. Tady totiž prodávali i jakousi vlastní směs. Mohli jste si ji odnést jak zrnkovou, tak vám jí zde na přání namleli. Z oněch dob také pamatuji, že v některých prodejnách Pramen byl jeden nebo více mlýnku k dispozici nakupujícím. Umlýt v něm kávu Standart patřilo ke standardům oné doby. Stejně jako poněkud zlomyslný slogan:"Na přání vám jemně nameleme..." A vzpomínáte jakým hitem byla jednu dobu káva bez kofeinu? Kdo ji nepil, nebyl "in".

A když už tak to píšu o kávě té doby, asi bych neměl zapomenout na známou filmovou hlášku zKulového blesku: "Nemáte někdo chuť na dobrou brazilskou kávu?"

Dneska je výběr pochopitelně nesrovnatelné větší. Jak kvalitou, tak chutí. A to se týká i způsobu přípravy kávy včetně namletí.

Já ovšem nepatřím k takovým těm fajnšmekrům, kteří musejí mít zrnka umletá přesně na velikost 0,3 mikronu a podobné vychytávky.

Pravdou je, že mám mlýnek, který má nastavitelné kameny. I když můj úplně první elektrický mlýnek byl samozřejmě s noži, tzv. tříštivý.

Jak připravuji kávu? Původně jsem měl velmi dobrý italský překapávač. Pořídil jsem si jej někdy počátkem devadesátých let. Měl jak překapávač, tak i presso dokonce s páčkou na napěnění mléka. Byl tak výborný, že mi dokonce stál i za jednu opravu.

Klasický turek moc nemusím. I když byl třeba vítaným na hotelovém pokoji; zalitý vodou pořízenou spirálovym vařičem, až hotelové pojistky lítaly! A tak jsem hledal i jiné způsoby. Příprava kávy v arabské džezvě, kdy musíte stát u plotny a hlídat aby vám to nepřepěnilo na sporák, to není nic pro mě. I když jsem si to také vyzkoušel. Ani tzv. mokapress mě neuchvátil. Na můj vkus měl jednu nevýhodu: neměl žádnou ochranu proti přetečení. Kupovat drahé automatické, pákové aj. přístroje, to je pro mě vyhazování peněz. A tak vedle překapávané kávy jsem nakonec zakončil u takzvaného french-pressu. Káva se nasype, zalije horkou vodou a po chvíli stlačí pístem dolů. Pokud to přeženete jako jednou já, získáte v kuchyni originální výzdobu.

S dávkováním si hlavu nelámu. Můj mlýnek na kávu má dokonce nastavení na počet káv. To byla doba, než to blbec (já) pochopil, že malým kolečkem na boku se nastavuje hrubost mletí, ale velkým středovým kolem se určuje kolik porcí kávy se namele. I když se pamatuji jaká to byla vzácnost když jsem si, tuším za druhé cesty do Vídně, koupil v tamější prodejně kávy nejen onu kávu, ale také příslušný malý kulatý dávkovač. U nás se to tehdy špatně shánělo i počátkem devadesátých let.

Onen jinak opravdu skvělý současný kávomlýnek má jednu relativní nevýhodu. Má velký zásobník na kávu. 250 g se tam vejde jako nic. To je dobré pro každodenní kávu, ale pokud chcete nějakou speciálku, tak přesypávat pořád kávu sem a tam a odměřovat malé množství na dvě kávy něčeho speciálního, to je trochu otrava.

Není divu, že jsem zatoužil ještě po nějakém menším mlýnku. A aby to bylo stylové, tak na ruční mletí.

Nedělám nic napůl. Udělal jsem si příslušné rešerše, který mlýnek by mi asi tak nejvíc vyhovoval. Rovnou jsem zavrhl takový ten čtvercový, z dob našich babiček. I když jsou to někdy i designově velmi pěkné mlýnky, oblíbený je třeba cibulákový styl. Ale na to, abych se cítil jako moje babička, mám přeci jen ještě pár let času. Pokud se týká takzvaných tyčových mlýnku, i tady je nabídka velká. Ovšem tady platí základní pravidlo: kvalita především, na cenu nehledě. Podobné mlýnky totiž mohou mít různé vady, jako ohýbající se nebo zlomená páka mletí a podobně. Z ohlasu uživatelů moje volba nakonec padla na jednu značku. Pravdou je, že ona firma vyrábí dva tyčové typy – jeden plastový, možná si jej budete pamatovat pod názvem Tramp ze staré doby. A pak prodává jeho designovou variantu, v takzvaném tureckém stylu. Ta se mi zalíbila nejvíc. Bohužel není právě nejlevnější, průměrná cena se pohybuje kolem 1000 Kč.

Náhoda tomu chtěla, že se mi u jedné dotazníkové firmy podařilo nasbírat dostatečný počet bodů na slevové kupóny. A tak jsem si pořídil dva slevové kupóny, každý za 200 Kč, abych je využil u jednoho prodejce.

Shodou okolností, ale zrovna tahle dotazníková firma svoje poukázky vyrábí ručně, takže jsem si musel pěkně počkat. Víc jak měsíc a to jsem ještě musel použít morální nátlak, že za pár dní mám narozeniny a kdy teda ty kupóny konečně budou. Poslali je skutečně den před narozeninami a já se vrhnul na objednávání mlýnku.

Trochu zlomyslností Osudu u onoho prodejce byla mosazná varianta, která se mi líbila víc, vyprodána. A tak jsem se spokojil jen se stříbrnou, ale nakonec usuzuji, že to byla Osudem určená lepší volba. A mlýnek jsem si vyzvedl z úschovného boxu přesně v den mých šedesátých třetích narozenin.

A tak melu. Kávu. Je to sice fuška, předpokládám že za pár měsíců budu mít docela slušné svaly… Ani nemusím chodit do posilovny.

A postupně, nenápadně vyhledávám různé speciální druhy kávy… Pokud možno v malém balení, ochutnávám a vychutnávám.

Co dodat? Žemlsat se dá asi opravdu všechno. I káva.

Všechna foto: autor