Roku 1492 Giovanni Boccaccio sepsal sto novel o lásce a zarámoval je jako vyprávění 7 mužů a 3 žen. Všichni utekli před epidemií moru, ve Florencii 1438. Epidemie srovnatelná s tou dnešní, až na tu lásku.
Kdyby ty příběhy neměly takový smutný rámec, byl by Dekameron, jak jej česky nazýváme, báječným kratochvilným čtením o časech minulých. A během těch kratochvilných příběhů rádi zapomeneme, co vlastně rámcuje jejich vypravění.
Bohužel, stávající epidemie koronaviru - ochotně přiživovaná médii - nechtěně vyvolává onu smutnou paralelu. Zejména článek v Eurozprávách je poněkud pesimistický.
Připomíná mi to ten drsný vtip z prvních dob rozšiřování HIV / AIDS, jak český lékař provádí zahraničního specialistu a u jednoho oddělení říká: "Tady máme pacienty s AIDS. Dáváme jim palačinky." - "Vy je léčíte palačinkami?" podivuje se specialista. "Ne," odtuší český lékař, "ale to je to jediné, co se dá podrstčit pode dveřmi."
Touto drsně až nechutnou anekdotou bychom to mohli ukončit, protože psát cokoli více na toto téma nemá příliš smysl. I vzhledem k překotnému aktuálnímu vývoji celé situace a všem teoriím o plánovaných opatřeních.
Bohužel mi tane na mysl ještě jedno literární dílo, a sice sci-fi povídka Ludvíka Součka "Hippokratův slib". Zkráceně: havaruje auto s virem, který způsobuje, že se všem pokryje tělo zlatým popraškem a lidé zahynou. Hrdina povídky pracuje v laboratoři na vývojionoho viru. Když jej okolnosti donutí vyjít ven, vidí tu pandemii. Má ale protilátku. A pak najde jednoho z posledních žijících, ale umírajících, kterému to sdělí... a ten na něj pouze namíří pušku a řekne:
"Jděte."
Protože už není koho léčit.
- - - -
Doufejme, že se takto pandemického scénáře lidstva nedočkáme.
