Blogové Intermezzo mezi dvěma dovolenými

Upřímně: uplynulé dva týdny na další dovolené byly pro mne velmi šťastnými proto, že jsem netušil, co se doma děje. Takže jsem ani nedemonstroval proti fialové chudobě, jak se mne do toho snažil vmanipulovat jeden diskutující.

Ale dovolená uplynula a nastal čas se poohlédnout po nevšedních věcech všedního života.

Na příklad si koupit aršík známek s prezidentem Pavlem. Zastávám názor, že jde o warholovský op-art naruby. Jejich výhodou je, že jsou samolepící, takže jim člověk nemusí lízat zadek (těm známkám). Aršík jsem si nekoupil, to je asi některým nad slunce jasnější.

Aršík je na naší poště vystavený za sklem nad kupou letáčků s informací, že tato pobočka pošty (Praha 94) se k 30.6. zavírá.

Uzavírá se tím i jedna kapitola mého života, protože jsem tam dvoje prázdniny brigádničil coby doručovatel, během studií na vysoké škole.

Studia na vysoké škole jsem si připomněl pro změnu zrovna včera, na setkání nás česko-slovenských absolventů na moskevské vysoké filmové škole VGIK. Sešli jsme se v restauraci kina Mat, na Karlově náměstí.

Kino Mat nahrazuje druhdy slavný Filmový klub, který se nacházel v prostorách kavárny Adria, v Jungmannově ulici. Ovšem jestliže tam se tehdy scházely veličiny českého i světového filmu, v kinu Mat jsem jich zažil osobně pomálu. Možná i proto, že tam nechodím a nejsem klubový typ. Navíc moji filmoví vrstevníci pro mne nejsou veličiny. (A pak, ti se mnou spolustudující jsou spíše něco jako spolubojovníci o přežití v Sovětském svazu i později.) Jinak ani frekvence zájmu bulváru není pro mne měřítkem pro určení veličiny.

V polovně 70. let nás ve VGIKu studovalo něco kolem 40 a z nás nejslavnější byla bezesporu herečka, pozdější televizní hlasatelka Anna Wetlinská. Jako studující herectví byla výjimkou. Z Česka i Slovenska zde studovali hlavně režiséři hraného i dokumentárního filmu a kameramani. Nevzpomínali jsme jinak než na jiných podobných školních setkáních: na staré časy, na spolužáky, na ty, kteří za minulého režimu emigrovali, na ty co tu už nejsou... na to, koho jsme zapomněli pozvat... A padaly opatrné zmínky o současných aktivitách. To je jediná výjimka o proti setkáním z jiných škol. Protože zatímco běžní smrtelníci mají svá pracovní místa i pozice dány, u filmu se číhá na každou příležitost naopak nějaký ten nápad nebo zakázku získat. Konkurenční boj je zkrátka stálý a nemilosrdný.

Z dnešního technického hlediska dodám, že ani jeden z nás se nestal proruským švábem. Asi to bude tím, že víme co kdo je zač.

Kdo chcete nějaké bližší informace a údaje o onom včerejším setkání, prosím: vypil jsem 2 matonky a 1 kapučino v ceně 135Kč. Platil jsem v hotovosti a dal jsem 15 Kč jako diškreci.

Jídlo jsem si nedal, protože si stále ještě "léčím" žaludek po dovolenkové stravě all inclusive. Byl jsem 11 dní na tuniském ostrově Djerba a vy se můžete těšit na další blogy.

Ovšem zatímco já jsem si dal jen takovéto porce, přítel si dával dvojité až trojité. Doufám, že to nazvedne hlavně závistivce. A díky tomu, že jsme měli "last minute" zájezd, stálo nás to na osobu méně než mne zářijová letenka do Indie - čímž předznamenávám, kam pojedu na týden na podzim. Bude to ovšem jen průzkumná cesta, abych pak mohl na opakovaný výlet jet bezpečně i s poloslepým přítelem. O "užívání si za ty peníze" nemůže být ani řeči.

Takže teď se léčím z all inclusive takto.

Existují ovšem i jiné záležitosti, které sem patří: a sice, že jsem oslavil v Tunisu své 66. narozeniny. Na slavnostní dortové večeři. A tudíž aspoň částečně v oblečení v duchu místní tradice.

Závěrem tedy oficiální narozeninové foto.

Na známce ho vydávat nikdo nebude a já jen konstatuji, že ten věk má jednu drobnou technickou výhodu. Kdykoli teď zadávám do dotazníků věk, stačí mi dvakrát klepnout prstem na stejnou klávesnici.

Všechna foto:autor