Tisíce světel rozzáří oči tisíce návštěvníků, těch kteří rozzáří vše nač pohlédnou, kam přijedou, kam přijdou. Je v tom kus vánoční romantiky - zajet si do na vánoční trhy, které máme doma, někam do zahraničí.
Před dvěma týdny jsem se vydal na adventní autobusový zájezd. A poslední adventní sobotu jsem si dopřál daší takový - tentokrát do Salzburgu v Rakousku. Pro změnu s jinou cestovkou než minule. Jel jsem opět s mým malajským kamarádem.
Odjezd byl stanoven nejen na nekřesťanských 6 hodin, ale z naprosto nekřesťanského místa, od metra Opatov. Větší díra, česky řečeno prdel světa, je opravdu už jen Hloubětín, kde bydlím. Z něj jsme pro jistotu vyjížděli už prvním metrem v 4:49, protože jsme museli přestupovat, a to nikdy nevíte co se semele. Čili vstávačka ve čtyři. Úchvatná hodina na vstávání, ještě k tomu s perspektivou 6 hodinové jízdy autobusem tam, 5 hodinových zážitků ve městě a 6 hodin zpět. Vzdálenost je to úctyhodná, vzhledem i ke všem předpisům, jako kolik smí řidič zájezdového autobusu ujet v jednom kuse atd. atp. Ale to ještě nic není. Jak vidíte níže, kdybychom byli šli pěšky, trvalo by nám to dokonce tři dny.
Pořádající cestovka neponechala nic náhodě a najala si profesionálního průvodce, který hned poté co se nám představil jménem, v těsném závěsu neopomněl zdůraznit, že má "dvacetiletou praxi a letos dokončuje dvacátou první sezónu."
To mne poněkud nastražilo neboť tímto způsobem zveličovat svoji osobu mají potřebu spíše lidé s komplexy méněcennosti. Zejména profesními.
A co víc. Léty posametovými jsem si ověřil, že ani dvacetileté působení v oboru ještě není zárukou, že to ten člověk umí. Často to bývá dokladem toho, že to ten člověk dělá už tak dlouho špatně.
Podle věku jsem odhadl, že náš průvodce začínal někdy v 18-20.
Abych mu úplně nekřivdil. Dnešní doba si velmi často žádá zdůraznit, že máte potřebnou praxi. A použít tuto "samoautoritu" směrem k neukázněným davům turistů. Rusové jimi beze sporu jsou. A náš průvodce se mezi řečí neopomněl zmínit, že pro Čechy provází vlastně prvně.
A neopomněl svých "dvacet let praxe s dovršující se jednadvacátou sezónou" zopakovat několikrát.
Jeden z nešvarů turistických a zejména zájezdových průvodců je, že mají tendenci opakovat informace všeho druhu... nejen ty důležité. Prostě: melou.
Ten náš byl ukázkovým příkladem.
Za dvacet let se do mikrofonu také přiliš mluvit nenaučil. Výslovnost měl sice velmi dobrou, ale v podstatě se svými slovními výrony zejména z počátku promlaskal. Ano, zhruba v každé druhé větě následovalo drobné mlasknutí, asi jako kdyby měl v ůstech hašlerku, bon-pari nebo se snažil z patra odlepit karamelku. Naštěstí to člověk brzy přestal vnímat.
Z šesti hodin směrem tam prokecal tímto stylem asi dvě hodiny. Včetně toho, že nás instruoval ohledně délky pauz na WC a podobně. Jeho instruktážní styl mluvy připomínal řidiče Karla a Karla z Účastníků zájezdu natolik, že jsem jen čekal, že pronese:
"A ty hnědý podšálky od kávy okamžitě vracejte."
Tolik humoru ale v sobě neměl. I když nabídka kávy a jných nápojů zazněla (měli jsme ale kelímky bez podšálků), upozornění na koše v autobuse rovněž...
Další hodinu cesty nám ukrátil průvodcem doporučený hodinový videofilm o Salzburgu.
Firma ABCD video prožívala dobu své největší slávy v devadesátých letech. Tehdy natočila řadu cestopisných filmů a zavalila jimi trh v podobě videokazet VHS. Řada z nich pak byla přepsána na DVD nosiče. Troufám si tvrdit, že i ten náš "Salzburg" patřil do produkce oné doby. Svým způsobem to nevadilo. Obsahem to byl nadčasový unvierzál.
Z promítací hodiny videofilmu přímo Salzburgu bylo věnováno asi 10 minut. Zbytek popisoval ostatní krásy regionu.
Dokument jsem si opravdu užil. Zejména proto, že jsem měl jako na potvoru reproduktor přímo nad hlavou a ovládání hlasitosti zvuku průvodci příliš mnoho neříkalo.
Komu nestačil onen hodinový dokument, mohl si to celé zopakovat ve slovním projevu našeho průvodce, zhruba půl hodiny před příjezdem do samotného Salzburgu.
Poté následovalo další "školení". Pan průvoce nás informoval, rovněž od počátku cesty asi již po třetí, že nám budou rozdány sluchátka a minipřijímače. To, až nás bude provázet Salzburgem, abychom slyšeli, co nám pan průvodce říká. Neopomněl nám zdůraznit, že přístoje i sluchátka se vracejí.
Tak se také stalo. Následovala drobná instruktáž i zkouška...
A už se přiblížilo místo příjezdu. Dostali jsme telefonní číslo na pana průvodce - "opravdu volejte jen v naléhavých případech"... Ozvalo se zazvonění. "Á, někdo mne zkouší..." projevil konečně trochu smyslu pro humor průvodce, aby jej vzápětí zazdil: "A nebo jde o omyl, jak si ukládáte čislo do mobilu."
Jistě jste si povšimli, že jsem se dosud nezmínil o skladbě našeho zájezdu - tedy o nás účastnících. Tentokrát se jednalo o společnost relativně nezajímavých lidí, se svými všedními radostmi i starostmi a nikdo příliš výrazně nevybočoval. Ani chováním či povahou, ani sociálním stavem. Byli jsme vice méně taková ta skupina zcela průměrných lidí, což Homer Simpson nazýval vždy vznešeně "My příslušníci nižší střední třídy."
Z autobusu jsme bylo vypakováni ven poměrně rychle. Za zvuků záplavy slov, tedy nikoli za zvuků hudby, jak tvrdí klasický americký film, z malé části natáčený přímo v Salzburgu, jsme se vydali na průvodcovanou prohlídku městem.
No, prohlídku.
Náš průvodce nasadil tempo, jako kdyby běžel maraton o světový rekord... Bolí-li vás koleno (ještě důsledek výletu do Drážďan) a máte-li pod rukou poloslepou osobu (můj malajský makarád je částečně nevidomý), nejste zrovna naladěni na takové tempo. Statečně jsme prvních 10 minut drželi krok. Byť trochu opožděný.
V okamžiku, kdy nám průvodce začal ukazovat pamětihodnosti na místě orientační tabule s mapou Salzburgu - zatímto my jsme na ni sotva viděli přes dalších 10 hlav, jsem to vzdal. Byli jsme sice upozorněni průvodcem, že tím, že je nás 64, tak rozhodně se všichni nevejdeme zrovna před ten který objekt... a že průvodcův výklad se vztahuje k místu "kde zrovna stojím já, nikoli vy". Ale toto opravdu nemělo smysl.
A tak jsme se rozhodli, že půjdeme sami dva. A jak jsem posléze zjistil, nebyli jsme sami. Se mnou jeli ještě 4 mladí lidé, všetně syna našeho známého, který nakonec nejel... A oni se rovněž zčásti věnovali individuálnímu prohlížení.
My dva pak zcela.
Salzburg není zas tak veliký, aby se v něm člověk ztratil - zejména v historickém centru.
Sluchátko i přijímač jsem si sundal okamžitě. Malajský kamarád nikoli, protože chtěl zjistit "na jakou vzdálenost ještě bude průvodce slyšet". Musím připustit, že značnou. Víc jak 10m. Zařízení bylo opravdu kvalitní.
A tak jsme se vypravili za adventními vánočními zážitky sami dva.
Musím říci, že Osud nás za to odměnil a držel nad námi ochranou ruku. Hned na začátku, první nač jsme narazili, byl vánoční trh, který byl relativně stranou hlavního turistického tahu. Tudíž, zde nebylo tolik naváno. Dalo se zde opravdu v poklidu procházet, prohlížet si jednotlivé stánky, včetně betlému, který nás uvítal u vchodu.
A bez zbytečné fronty a strkání se tu dalo zakoupit nejen zakoupit punč, klobásu a přesnídávkovou gulášovou polévku i jiné dobroty, ale celkem v pohodě najít i místo na popíjení a jezení.
Poté jsme se vydali do dalších tržnic a já tedy pokračoval v hledání cesty k oné populární fontáně a katedrále. Orientačně to nebyl zas takový problem. Starý Salzburg je velký asi jako Staré město pražské.
Hned sousední tržnice na male náměstíčku nás ale zklamala. Nebyla tak barvitá spíše rozložitá... Připomínala spíše městský trh než vánoční. A bylo znát, že je mnoho zboží již prodáno a vyprodáno. Tak jsem si tam dal bílou klobásu co vypadala jako dvě nožičky párku. Také jsme se jali hledat kavárnu.
Upřímně, nenašli jsme ji. Teda, abych byl přesnější a spravedlivý: celkem jsme našli tři, ale všechny byly neskutečně obsazené... v té největší dokonce lidé místy postávali okolo stolů a čekali, kdo zaplatí a uvolní místo. Zrovna na toto já nervy nemám. Chci si vypít kávu v pohodě a bez zevlování.
Tohle bloudění bez mapy má jedno malé plus. Při něm objevíte věci, které jste nečekali, neplánovali a mají kouzlo nechtěného i neopakovatelného.
Pro nás tím byl malý obchůdek se solí. Slanou, dochucenou, koupelovou přírodní i ovoněnou; mýdla, šampóny, kosmetika ano i zubní pasta. Vše s příměsí soli. Na jídlo zde měli dokonce i import - sůl himalájskou a já nevím ještě jakou. Pár drobností jsme zde nakoupili a to byla podstatě naše největší útrata.
S kavárnou jsme ale defintivně neuspěli a co horšího, ozvaly se moje zásoby vody. Zkrátka, musel jsem shánět WC. A rychle - v tomto jsou moje ledviny nekompromisní.
Nebudu vás unavovat detaily. Nakonec jsme se celou cestu vrátili do první tržnice a tam šli na placené WC.
Osud nás za to odměnil v podobě malého koncertu žesťových nástrojů, který se v tom areálu zrovna konal. Zahráli klasické skladbičky, kompozice vánoční, ale i zcela moderní jazz. Takže to nakonec byla úplně príma atmosféra.
A hurá konečně k fontáně, kterou jsem malajskému kamarádovi sliboval, že ji konečně uvidí na vlastní oči. Za pochodu jsem se zmínil, že "právě míjíme rodný Mozartův dům" z čehož on díky svému zraku stejně nic neměl...
A neúnavně jsme se přes koňské turistické kočáry i auto taxíky probíjeli směrem ke katedrále s fontánou.
Na náměstí u katedrály nás čekal trochu šok. Žádný pohled na fontánu nebo návštěva katedrály. Kdepak! Právě v těch místech se konal ten nejvější trh! A pochopitelně zde bylo nejvíc narváno. Ale nevadilo nám to. Tak jsme si to prostě prošli jak v cirkusovém šapitó.
Horší bylo to, že fontána byla nejen potažená plachtou, ale celá obestavěná stánky. Tím pádem tohle je jediné foto, co sew tam dalo pořídit.
Dali jsme si také druhý punč, protože kamarád trval na tom, že bez druhého punče to nebude ten správný výlet... Shodli jsme se na tom, že nemá cenu shraňovat originální hrníčky od punče. V praxi je stejně doma nevyužijeme. A dál jsme si užívali této obrovské vánoční tržnice.
Nakonec jsme učinili jsme ještě jeden závěr: do Salzburgu určitě ano - v klidu, bez podobných slavností; kamarád shlédne fontánu, zavítáme do katedrály, a to se i projedeme lanovkou na hrad, možná se podíváme do Mozartova muzea... Ale hlavně, bude to v poklidu.
Stejně už byl pomalu čas jít k odjezdu.
Zavrhnul jsem jít doslovně po zpáteční trase přes rozsáhlý park a odhadl jsem zpáteční cestu - podle drátů trolejbusů. Bez problémů jsme našli místo odjezdu.
Protože bylo ještě trochu času, krom pohledů do pár výloh...
...jsme se podívali na malinkou zdejší tržnici. Upřímně, ač malá, zdála se nám skoro nejmalebnější. Právě tady na nás dýchal ten neuspěchaný vánoční poklid svátků míru a pokoje, jak to má být.
Nakonec jsme si koupili kávu a pak už jsme jen trpělivě čekali na příjezd autobusu. Po pár desítkách minut autobus skutečně přijel, dokonce bez zdržení. Dovnitř jsme doslova naskákali a honem honem pryč. A Salzburg se nám opět vzdaloval...
Pětihodinová cesta zpátky se mi vůbec nelíbila.
Sice začala příjemně v podobě řízku s chlebem, který jsme nesnědli cestou tam, ale pak ze ozvalo z reproduktoru nad mojí hlavou:
"Protože si někteří stěžovali, že neslyšeli dobře zvuk z dokumentu o Salzburgu, tak vám ten dokument pustíme celý ještě jednou."
Pohlédl jsem očima v sloup, a nasadil do uší sluchátka a pustil si mluvené slovo. Všeobecně je rád poslouchám vice než hudbu. Tentokrát to byla načtená kniha, o které jsem zde již na blogu také psal.
Sluchátka měla jednu vadu: špunty mi byly v uších malé, takže propouštěly zvuk z okolí.
Soustředěním jsem eliminoval zvuk videa a řekl si, že tu hodinku přežiju.
Bohužel: bylo hůř.
Po skončení dokumentu se nás průvodce rozhodl oblažit zábavou - dvěma českými filmy. Byly to komedie z novodobé české produkce, které jsem neviděl a běžně vidět rozhodně nehodlám. No, ten první jsem tedy musel koutkem oka shlédnout - byť se mi do něj schozofrenicky pletlo mluvené slovo z mého mp3 přehrávače.
Šlo o Román pro muže. V hlavní roli Miroslav Donutil... Plytký příběh, který mne nezaujal, s humorem, který mne ani nerozesmál ani nepobavil, průhledná zápletka. Snad bude lepší, když si přečtete, co si o tomto filmu myslí renomovaný kritik František Fuka. S tím co napsal se plně ztotožňuji.
Druhý film si naštěstí nepamatuji vůbec. Ani se tam moc nemluvilo. Hlavní role Bolek Polívka. Možná to byli Muži v naději, ale ve mně ten film naději na zábavu nevzbuzoval. Naštěstí jsme dojeli do Prahy dřív, než se v něm za tu půl - tři čtvrtě hodinu mohlo něco stát, co by stálo za povšimnutí.
No a dál už to znáte. Říci komu potřebujete "ahoj" a honem do metra, domů, vysprchovat...
...a těšit se zase na nějaký výlet a nové zážitky.
Tak příště.
