Každý týden otočíme list v kalendáři a před námi je zpravidla sedm jmen. Pak už stačí jen zapátrat, komu ze známých popřát. Děláte to také tak?
Přiznám se bez mučení, že já ne.
Ty doby, kdy se posílaly desítky pohlednic už jsou za námi. Občas někomu z jmeninných oslavenkyň či oslavenců pošlu emailů pokud mám kontakt. A vložím do něj nemenší obrázkový kýč než jakým bývaly pohlednice k svátku. A kýče opravdu nemusím. Z tohoto důvodu si raději vytvářím jednou do roka svůj vlastní kýč: omezuji se ovšem pouze na tak zvané Pé-eFko.
Jinak se raději spokojím s nějakým tím textem. O narozeninách nemluvě. I tady je to ale spíše sporadické: své lidi mám ve svém osobním kalendáři a s jinými komunikuji jinak, než že bych je zahrnoval formálními přáníčky. Proto také např. nesnáším otravnou, pro změnu narozeninovou aplikaci, kterou nyní neustále všem vnucuje Facebook.
No a dnes je čtvrtek. Protože jsem měl před tím noční a to má člověk jiné starosti než otáčet kalendář, zjistil jsem vlastně, komu bych měl tento týden popřát až dnes. A nebo koho přinejmenším toho či onoho jména znám nebo jsem znal.
Bělu toho jména jsem poznal jen jednu, a sice paní Bělu Horníčkovou, manželku herce Miroslava Horníčka. Popovídali jsme si ovšem jen pracovně po telefonu. Osobně jsme se nikdy nesetkali. Nicméně jsem pochopil, že právě paní Běla byla tím silným hnacím motorem v rodině (jak to M. Horníček ostatně popisuje v Dobře utajených houslích), na rozdíl od téměř něžného jména kterým byla obdařena. Jméno Běla mi ovšem nepřipomíná čistoskvoucí prádlo vyprané do běla, nýbrž květinu. Takovou jakousi čistoskvoucí kopretinu nebo poměnku.
Kdepak. Ani jednoho Slavomíra jsem v životě nepotkal a dokonce ani o žádném neslyšel. Nemohu sloužit.
Zdeňků znám celou řadu. Při vyslovení jména Zdeněk se mi okamžitě vybaví klasický černobílý seriál Taková normální rodinka a Zdeněk Tumlíř v podání Jaroslava Hanzlíka. Z dávných let si třeba vzpomínám na Zdeňka Konývku, trochu rošťáckého spolužáka z Lidové školy umění. No vidíte a nakonec si vzal spolužačku ze stejné "lidušky" a ona se zde dokonce posléze stala ředitelkou. A nesmím zapomenout ani na kamaráda Zdeňka Fialu, filmového produkčního, který je dnes specialistou na lokace; za českou stranu se mimo jiné podílel na produkci na Formanově filmu Amadeus.
Milenu znám jen jednu, nepočítaje čokoládovou pochoutku s lehce rumovou příchutí. Milena Kočická je dvojče sestry Ivany. Obě spolužačky ze základky. Oběma sestrám se přezdívalo Kočky nebo Kočandy... Osobně se domnívám, že na rozdíl od mnoha jiných, je léta povahově nezměnila... jsou zkrátka fajn, nezkazí legraci a přitom je v nich opravdu něco z kočičí ladnosti a hlavně grácie. A co víc, (což jim bude lichotit ještě více), ony svým způsobem ani nestárnou. No jistě, že už to nejsou ony patnáctileté holčiny, ale skutečný věk by jim nikdo neřekl ani omylem - však jsem jim také nedávno z legrace při příležitosti narozenin napsal, že jim je zbytečné přát k narozeninám, protože prostě nestárnou. Pořád jsou to "kočky".
Miloš Kadleček byl poměrně bezprostřední spolužák, vysoce inteligentní... Pokud se pamatuji, byl jedním z těch, kdo inicioval strašení mě na škole v přírodě. Jako prvnímu mu došla slovní hříčka z knížky Kleopatra v kytaře, kde hlavní detektiv dostal poněkud originální jméno W. C. Pitron... Vzpomínám si, že se mne to docela dotklo tenkrát. O několik desítek let později se mne dotklo, že se prý Miloš docela neuctivě vyjádřil, když jej zvali na naše setkání po 40 letech od ukončení ZŠ - prý na takové blbosti nemá čas. Inu...
Dalším Milošem, kterého jsem potkal v životě osobně, byl Miloš Kopecký. Dělal jsem pomocného režiséra na dokončovacích pracech filmu Jaromila Jireše Prodloužený čas. Zeptáte-li se mne, jaký pan Kopecký byl - odpovím jedním slovem: lidský. Vlastnost, která je vlastní velkým Mistrům, jakým bezesporu byl.
Kamarádka a režisérka-dokumentaristka Zora Cejnková byla mou manželkou. Divadelní. Tedy na představení, které jsem hrál s partou nadšenců. A neskončilo to žádným dramatickým rozvodem a podobně, ale naopak životním happy endem. Zora se šťastně vdala za jakousi svoji lásku, pokud vím, má dvě krásné děti a točí neméně krásné a hlavně zajímavé dokumenty.
Řekne-li se Ingdrid, slyším hned Jana Wericha, které v jedné předcéně s Miroslavem Horníčkem uměle pateticky pronáší: "A kdo mu to řekl? A, Ingrid Bergmanová. Hle, hle, hle, hle... Proto ona na mě koukla jako vlčák na turecký med." Slavnou filmovou herečku mám tedy spojenu s neméně slavným hercem, ale její filmy zrovna nejsou můj šálek čaje. Nemám rád rozervaná dramata.
Obraťme raději list. Ovšem nikoli v klanedáři.
Mé otáčení kalendáře má totiž jednu vadu na kráse. Z drobné pověrčivosti se nedívám do kalendáře o týden dopředu. Asi si spíše podvědomě nechci kazit kouzlo toho, co mne teprve čeká. A tak spolehlivě svátek svých známých zejména z počátku týdne prošvihnu. Ale opravdu to není tragédie. S lidmi, které rád vidím, se raději zkontaktuji při jiné příležitosti.
Protože svátek je pro okruh mých známých poněkud formální zákležitost (ale nic proti); s "mými" lidmi ovšem na sebe nezapomínáme. Dáme o sobě vědět a rádi se sejdeme i jindy.
Děláte to také tak?
Když jsem se dnes zamýšlel nad tématem pro blog, řekl jsem si: cokoli... Cokoli jenom ne na nejdiskutovanější a blogersky i jinak mediálně zprofanované téma prezidentských voleb. Za pár dní stejně bude po všem. Snad jsem tedy tímto bogem aspoň trochu potěšil všechny, kteří mají předvolebního tématu také plné zuby.
M. F.
